Stalo se to definitivně. Po roce a půl jsme se rozešli s přítelem. Byla jsem to já, kdo to udělal. Dokonce už po třetí. Teď to myslím vážně, z předchozích šancí si přítel nevzal ponaučení, takže jsem došla k závěru, že lepší už to nebude. Celý vztah mě určitým způsobem poznamenal - neustálé mi snižoval sebevědomí, byl maximálně nespolehlivý, zapomínal, občas i necitlivý a ke konci jsem vůči němu začala cítit takový zvláštní strach. Na druhou stranu měl i své klady, ale bohužel negativa převládala.
A k věci . . .
Je mi tedy 26, táhne na 27 a jsem sama. Přemýšlím a zvažuji, bude to asi souviset i s předešlým vztahem, ale pořád se cítím hrozně nejistá a zranitelná. Na lidi asi působím jako veselá a pohodová holka, ale uvnitř se to mele. Rozhodla jsem se, že budu sama a bum, objeví se hned 2 chlapi, kteří o mě usilují. To mě vede zase k tomu, že jsem se rozhodla a najednou přemýšlím, co by kdyby. Potom si zase představím, že bych si s někým něco začala, snad abych vyplnila prázdné místo a uvědomím si, že bych za nějakou dobu zůstala zase sama se sebou a se svým nevyrovnaným já, a do toho se mi zrovna 2x nechce. Nechce se mi ani "brát" první lepší příležitost - ale proč? protože jsem se rozhodla, že budu sama, a třeba si nechám něco utéct . . . nebo bych snad cítila, kdyby to bylo to pravé a nepřemýšlela bych nad hloupostmi "co by kdyby"?
Já si vážně nerozumím, připadám si ošklivá, hloupá, za zenitem. Nic neumím a když přemýšlím, že bych s něčím začala, tak mě zase napadá, že jsem už na to moc stará a všechno jsem propásla - tímhle stylem se ale zblázním a nikam neposunu, takže takovým myšlenkám se taky snažím bránit, ale dost dobře to nejde.
Na dnes snad poslední věc související s mou současnou situací - uvedu na příkladě oněch 2 mužů:
s jedním se znám z delší dobu (3-4 mesice) z pracovního prostředí, stavoval se za mnou cestou na oběd, nenásilně jsme si pokecali, je fajn. Ovšem pozval mě do kina, pak na drink a tam jsem se dozvedela, že má za sebou rozchod po dlouholetém vztahu. A já stojím v situaci, kdy bych ho ráda poznávala, ale zamilovaná rozhodně nejsem, on sice určitě také ne, ale já navíc mám to svoje "chci teď být sama". On mi okatě nic nenaznačuje, žádný vztah, žádné náražky na to téma, ale znáte to - intuice. Je pravda, že se moc neznáme, takže nikde není psáno ani dáno, že bychom měli spolu někdy být, to jen já se cítím taková pod nátlakem, že něco bude chtít a očekává a už v tom jede (byť velmi nenásilným způsobem) a já ho pak zklamu. . .
další případ: mladý muž, kterého jsem potkala v baru, píše mi každý den, pozval mě 2x na kafe, zatím jsem odmítla, ale píše dál. Zase - nevím, jestli bychom si vůbec sedli naživo a za střízliva a už zase přemýšlím - kývnu mu na kafé, něco zafunguje, a nedovedu si to představit - úplně cítím zásek, jak bych nevěřila a bála se.
Cítím, že jsem vážně hodně nedůvěřivá a opatrná, bojím se něco říct, a když mám pocit, že jsem někomu na sebe vyslepičila půlku života, tak se mi dostane zpětné vazby, že jsem chladná a tajemná a že je nemožné se o mně něco dovědět... Nějak už tomu všemu přestávám rozumět.
Potýkal se někdo s podobnou situací? Že jste se nevyznaly v sobě, řešily neřešitelné, bály se, že už nebudete věřit, že nepotkáte toho "pravého"? Jak by ten pravý měl vůbec vypadat, chovat se, jak by to celé mělo být? A sebemenší odchylka od toho "naplánovaného" ve vás vzbudila kousek obav . . .?
Poslat SZ
. Já bych ti asi poradila, dej si pauzu a odpočiň si, neřeš chvíli vztahy, ale soustřeď se na něco jiného. Cvič, uč se jazyk, odjeď na dovolenou do Mexika, to je jedno. Pokud se to tak do dvou tří měsíců nezlepší, asi bych zvážila návštěvu psychologa, mohl by ti pomoct dát se dohromady, srovnat priority a tak.
Galerie obrázků
( jsem ráda že mi došlo, že to nemá cenu. Toho si Ty te´d taky važ...že jsi s ním neztratila víc času než ve skutečnosti 
Známé klišé: věnuj se sobě. Dělej co chceš. Jeslti to bude jóga víkend či proválený víkend u TV je jen na Tobě 
moc dobře vím, jak je tohle období těžké..
