Jenže blíží se zkouškové a já zjišťuji, že je to pro mě příliš náročné. Rozhodla jsem se tedy, že skončím. Mamka to vzala dobře a řekla mi, že je to pouze na mně a že mě s taťkou do ničeho nutit nebudou. Jenže taťka to ještě neví a strašně se bojím jeho reakce. Už se i ohlížím po práci a brigádách a kde si myslím, že bych měla šanci, že mě vezmou tak tam posílám CV, jenže je problém v tom, že mám pouze dokončený jazykový gympl s maturitou. Když jsem na něj šla, tak jsem měla v plánu jít na výšku, ale je to prostě hodně náročné. Už i maturita byla náročná, ale tu nakonec mám.
Dalším mým problémem je, že jsem hodně závislá na rodičích a zvlášť na mamce. Tím nemyslím momentálně jenom finančně ale i psychicky. Ráda bych i vycestovala do zahraničí za prací, jenže vždy když jsem byla i jen na týden pryč, tak se mi strašně stýskalo a brečela jsem i. Nedokážu si představit, že jednoho tu už nebudou a já budu na všechno sama. Navíc ve svém věku nemám přítele, sož mi taky moc na sebedůvěře nepřidá.
Posleddní dobou mi není dobře (vždy se tak děje, když jsem ve stresu), nemůžu spát, protože na všechno pořád musím myslet. Pořád myslím i na to, že si mí kamarádi a rodina budou myslet, že jsem k ničemu, přestože to nedají najevo. Z tohoto důvodu se i vyhýbám srazů, přestože bych tam ráda šla.
Je mi jasné, že si toto všechno musím vyřešit sama, ale nevím, třeba doufám, že mi vyzpovídání se uleví aspoň psychicky.