S těmi kolegyněmi to nebere konce, stále jen kritika vzhledu a když to chci podrobněji vysvětlit, tak odseknou, že o tom jsme se už bavily a že se o tom už bavit nebudou. přitom stačí jen jedna konkrétní věc, kterou by mi řekly a já se snažím to napravit. Sama vidím své staré fotky a vidím, že jsem ušla obrovský kus cesty, zlepšila se od doby ztráty zaměstnání třeba i v té hygieně, ale to nikdo nevidí, stále jen kritika. A maminka, jak zavedu řeč na vzhled, praští telefonem. Vrchol všeho,ale je, že mi zakazuje líčení, to už mě hodně dohřálo. Není mi ještě 50, to už skončil život? Podotýkám, že nejsem žádná cirkusačka, namaluju se tak jednou za 2 týdny, když mi to starosti, ospalost a únava dovolí, zkrátka, když to trochu pomine a je nálada, a ani tehdy nejsem jak plakát, dokonce mě kolegyně pochválí. A máma, že snad bych se ještě nechtěla malovat. U maminky někdy pobývám, takže je to těžké. Chápu, že je dost nemocná, ale přece jen toto? Ono je celé mé příbuzenstvo takové šedé, ustarané, a ján se holt chci vymykat, běda mi. A uklízečka v práci, je to každý třetí týden, když mám ranní, měla jsem ji ráda, ale to, co dělá teď, když vytírá, stále jen jmenuje moje jméno, když jako máme uhnout, pořád jen jmenuje mě, a já jako na potvoru zrovna něco potřebuju a běhám, ale upozorňuje na mě, i když neběhám. Už jsem jí to i řekla, že se cítím, jak nahý v trní, když na mě pořád upozorňuje, a ona, že to už je můj úděl. Tak si myslím, že jsem všude za blbečka. Dřív jsem se bála, co když si to tady někdo z těch lidí přečte, a teď si říkám tak ať, nechtějí slyšet, tak holt budou číst, jak mi je. A zkrátka budu dělat ostudu na internetu.