Dřív mne trápila anorexie, pak bulimie, nyní nadváha

Porucha příjmu potravy má většinou souvislost s rodinou, respektive s problémy v rodině spíš, než s čímkoli jiným.
Takto těžké případy, mezi které ten tvůj bezesporu patří, se nejlépe a nejúspěšněji léčí v rámci rodinné terapie.

Nepíšeš, zda jsi od nemocncie navštěvovala nějakého psychologa/psychitra, ale rozhodně bych Ti doporučila psychoterapii. potřebuješ odbourat psychické problémy, které momentálně řešíš jídlem. Nejlepší by asi bylo začít nejprve někam docházet sama a poté případně přistoupit i k rodinné terapii jak doporučuje True. A pokud se budeš snažit zhubnout, tak by to rozhodně chtělo pod dohledem výživového poradce, který bude plně seznámen s Tvou minulostí s PPP (už jen proto, že to muselo velmi podstatně ovlivnit Tvůj metabolismus).
Každopádně se drž

Reaguji na bakalářka: Navštěvovala jsem psychologa i psychiatra, ale to nepomáhalo, brala jsem i antidepresiva též bez odezvy. Já se stále nedokážu smířit s tím, že jsem teď tak moc tlustá, šílela jsem už při 55kg a teď mám možná už 90kg a utěšiju se tím, že v budoucnu se to nějak samo vyřeší a já to shodím a jako zadní vrátka připadá sebevražda...ptž než žít s těžkou obezitou to raději nežít vůbec....já vím extrém..
Uvažuji, že začnu opět docházet k psychiatrovi, ale zkusím někoho známého třeba Krcha...Potřebuji aby semnou někdo intenzivně pracoval a né aby sem jednou za měsíc dva probrala všechny události běhěm 30minut a dostala další várku prášků...
Mám z toho prostě strach zase azčít někam docházet, už jen že Prahu mám sice blízko, ale představa vycestovat mezi cizí lidi na celý den mě děsí, samozřejmě proto, že sem tlustá a mám pocit, že si na mě každý zvedá sebevědomí....
S rodinnou terapií to bohužel nevidím moc slibně. Rodiče se rozvádějí, otec už má přítelkyni a od té doby co jsem se "dostala" z anorexie nechtějí rodiče o mých problémech s jídlem ani slyšet! Nejsem už v bezprostředím ohrožení života, tak jsem přece v pohodě, ale přitom se cítím nejhůř za celý život a je to den ode dne horší....

Reaguji na Carolecz:
Rozhodně bych začala zase někam chodit, než se dostaneš do stavu, kdy už bude pozdě Já třeba chodím k psycholožce každý týden po 45 minutách, takže to docela pomáhá...Rozhodně to chce, aby s Tebou někdo cíleně pracoval.....S těmi AD, ne každému sedne vše, takže třeba to chce vyzkoušet různé druhy......
Každopádně bych se to fakt snažila řešit jinak budeš mít problémy s váhou pořád

To je mi velice líto, a chápu, že ti tato rodinná situace jen přitěžuje.
Opravdu bude velice žádoucí návštěva psychologa, protože ti může fundovaně pomoci se povznést nad neřešitelné a možná i skryté problémy tvého života.
Tu návštěvu u odborníka neodkládej.
Hodně štěstí.

Reaguji na bakalářka: Pravdou je, že všechny problémy okolo si způsobuji sama, ptž si myslím ,že když jsem tlustá, tak jsem nějaký podřadný jedinec, který si nezaslouží žít normální život. Vím, že to bylo dobré, když jsem loni na podzim začala každý den chodit po škole do baru jen tak posedět a pokecat s kámošema. Sice jsem začala dost kouřit, ale na přejídání nebyl čas, ptž jsem zaplnila vnitřní hlad a prázdnotu. Tak jsem zhubla 10kg. Bohužel pak přišli Vánoce a to bylo příliš velké sousto a já se začla přejídat znovu. Poté jsem sklouzla k alokoholismu a znovu trochu zhubla, ale všechny peníze jsem cpala do cigaret a chlastu a nebyl to zrovna život který jsem si představovala, takže jsem s tím ze dne na den sekla a pocítila opět prázdnotu a vztek na sebe samou a začla se extrémně přejídat hup 15kg nahoře....Teď jsem ve stádiu, kdy mě to sice trápí, ale přesto se ani trochu nesnažím jíst normálně, prostě pocítím potřebu jíst sladké a nezdravé věci a prostě si to dám...
Já fakt nevím, kde je zakopaný pes...Potřebovala bych člověka, kteyrý to mě podobné a zvládnul to...proto vlastně píšu sem...nemám to pořádně s kým probrat ale přitom to vědí úplně všichni...

Našla bych si kouče, co by mě byl k dispozici takřka 24 hodin denně a jakýkoliv problém konzultovala. bohužel to bude asi něco stát

určitě zkus pana dr.Krcha,je to náš nejlepší odborník.Jsi klasický případ člověka,který se bude asi pořád potácet v závislostech- díky té anorexii,se tě bude pořád něco držet-buď ta mrcha bulimie nebo ještě horší alkohol,drogy..jojo jak do toho jednou člověk sklouzne je v háji,moc tě chápu,zejména to jak se špatně cítíš vuhledem k té váze,ale určitě to zvládneš,máš pevnou vůli jen to v sobě najít,neuzavírat se od sebe a začít bojovat.Bohužel asi na to jsi sama ze strany rodiny,takže bych zkusila Krcha.A pak hlavně pohyb,začít sportovat a jíst opravdu pravidelně,nikdy není pozdě začít život máš před sebou,přece to nevzdáš jen kvuli nějakýmu debilnímu jídlu ne?!

jedno je smutný myslím,že pokud má člověk anorexii a 35kg,tak se každej stará a zajímá,vypadá hned na první pohled nemocnej,všichni se bojí o jeho život,ale pokud jsi tlustá a neštastná a na pokraji svých sil,nikoho nezajímáš,jsi jen tlustý odporný nic co si za to muže samo..je to smutný,ale holka musíš začít u sebe,pomalu a nevzdávat se a hlavně počítej s tím,že jsi jen člověk,kterej muže chybovat .Držím palce

Reaguji na Petronela: Děkuji za podporu. Úplně sama na to nejsem, mám výborný vztah s mladší sestrou a ona mi prakticky nahrazuje veškerý kontakt. Ve škole mám kámošky, ale nemůžu to s nima vydržet. Pořád řeší jídlo, vzhled, váhu, postavu, kritizují ostatní a jak se mám sakra cítit já? Baví se semnou jako by nic a já si vždycky říkám, co si o mně asi myslí, když támhleta holka, která nemá vypracovanou postavu je pro ně tlustá a nosí celý týden stejný hadry a to je děsný a já nosím to samé pořád dokola celý rok ,ptž je mi všechno malé....
Máš naprostou pravdu s tím jak se všichni o člověka bojí když je vychtrtlej a nemocnej. Já jsem se i přesvědčila o tom, že na vzhledu záleží a to hodně moc. Když jsem byla štíhlá 50kg dokonce i méně, tak se o mě kluci prali a já si mohla vybírat a diktovat....všechno bylo tak bláhový, pak přiberete trošku víc kil a už o vás nikdo ani pohledem nezavadí, přehlíží vás, ptž jste prostě něco jako vadný zboží, jste něco míň...Kluci si s váma akorát zahrávají a když už se o vás někdo zajímá tak je to buď kluk, kterej dělá do každý nebo kluk kterej je fakt zoufalej a potřebuje zasunout...a zažíváte jedno zklámaní za druhým....
Každopádně já se nikdy nevzdám, věřím, že se to prostě zvládnout dá, jen musím dospět k tomu jak to zvládnout....
Dost si pohrávám s myšlenkou jestli jsem tlustá fakt proto, že mám problém nebo jsem prostě jen línej čuník co se z nudy cpe....
Je pravda, že momentálně sportu moc neholduju, mám týdny i měsíce kdy cvičím denně a pak zase týdny a měsíce kdy sotva vyjdu na půl hodky ven se psem...
Na prázdniny mám velký plán to změnit, bohužel mám obrovský strach, že každodenní cvičení a pravidlená zdravá strava není to co vyřeší můj problém :/

já měla anorexii taky... pak z toho byla mamka hodně špatná... tak mě začala vykrmovat... až jsem se překrmila...a začala se opět rozežírat...a ted to zas shazuju jak blbec...ale snažim se normální cestou..cvičím střídmě jím.. snažím se...akorát vidim že to v sobě furt mám...takže mám celkem strach..

Reaguji na aniiiishka: Já to v sobě mám pořád taky. Uvnitř si připadám taky pořád jako anorektička, ale vlastní tělo mě zrazuje nebo spíš hlava?? Myslim, že je to v hlavě. Přemýšlím úplně jinak než když jsem měla anorexii. To pro mě tenkrát nebylo nic nemožné a zarputile jsem šla za vším, co jsem chtěla. Ale teď mi prostě chybí ta chorobná zarputilost a bojovnost. Objeví se to ve mně na pár dní, týdnů a pak z ničeho nic jsem zase ubrečená trosečka, co sežere na co příde. Přesto mám z jídla děsný strach. Když se chvíli držím tak si všechno vážím a jím jen zdravé potraviny a hodně cvičím a pořád se prohlížím a vážím a nemyslím na nic jiného...Vadí mi jíst na veřejnosti, doma se přežírám jak prase ale ve škole mi dělá problém sníst jogurt....

Reaguji na Carolecz: mi povídej já se třeba vážím 5 krát denně..nebo po každým jídle..to mě uplně štve..ale nepřežírám se..jen jsem ted opět dospěla k názoru že jsem hrozně vyžraná tak to zas občas přeháním s cvičením ale mám z toho celkem strach aby mi zas nehráblo...už zas začínám bejt protivná na lidi kolem mě..že jsou líní..jí špatný věci atd..pořád jim skrz tohle něco vytýkám... :/

Reaguji na aniiiishka: reaguji] No já se přejídám ani nevím proč, prostě musím. Je to pro mě droga a dokonce mám absťáky, když se přejíst nemůžu. Podle mě je to psychosomatický, ptž kolikrát mě bolí hlava, jsem děsně nervozní, jak na jehlách a nedokážu myslet na nic jiného. Dost jsem i zameškávala ve škole, ptž jsem se už prostě potřebovala přejíst tak jsem prostě šla domů dřív....Jídlo ovládá mě, štve mě to, strašně moc. Jak je léto a holky nosí mini sukně a mini kraťasky, tak jim strašně závidím štíhlý i normální nohy a že jsou tak sexy a kluci se za nima otáčej a já jsem jen vyžraný prase, který se každýmu hnusí. Ani nechci vědět, co si o mně tak lidi myslí...Strašně to chci změnit, ale mám pocit, že víc mluvím než konám a nebo konám jen chvíli...Připadám si jak v kleci....

Ahoj, skús sa mrknúť na túto diskuziu a možno ti tam holky poradia s jedálničkom a pohybom, môžeš tam písať svoj jedálniček každý deň a to ťa bude možno motivovať vydržať a začať sa stravovať zdravo. Samozrejme, treba navštevovať popritom aj odborníka, lebo toto ťa len tak zo dňa na deň neprejde. Držím palce!
https://www.omlazeni.cz/hubneme-spolu-vzajemna-38-7 937-607.html