Abych řekla pravdu, omlazení je jediné místo kde já se trochu vypovídám, jakmile mám nějaký problém jdu s ním okamžitě sem. Nevím jestli je to tou dlouhou zimou, ale už měsíc mě drží úzkost, plačtivost-jsem přecitlivělá a někdy i paranoidní. Nikdy jsem nebyla nijak zvlášť oblíbená, ale zvykla jsem si na to a byla jsem spokojená tak jak jsem-s přítelem, který mě miluje takovou jaká jsem a s maminkou, která je vlastně úplně stejná jako já. Už jako malá jsem věděla, že jsem jiná než ostatní děti, ale nikdy jsem nevěděla čím to je-jsem (z pohledů jiných) staromódní, nad vším moc přemýšlím, vše moc prožívám (hudbu, gesta, módu, dobu.....). Vždycky jsem si rozuměla víc se staršími lidmi-mezi vrstevníky jsem nikdy nezapadla i když jsem třeba ve svém věku řešila úplně stejné problémy jako oni. V životě jsem měla jednu jedinou kamarádku (o kterou jsem přišla díky stěhování), která mi kdysi, když jsem jí brečela na rameni proč mě všichni tak nesnáší, řekla, že jsem prostě jiná, zvláštní a díky tomu mě má ráda-že pochopit mě může leda vnímavější a citlivější člověk pro ostatní jsem prostě podivín, tajemná a toho se bojí. Nevím jestli měla v něčem pravdu, ale tuhle větu si pamatuju a nesu si jí sebou pořád, často nad ní uvažuju-v pubertě jsem se dokonce snažila chovat jako ostatní-poslouchala jsem moderní hudbu i přes to, že se mi vůbec nelíbila-oblékala jsem se tak jak to zrovna "frčelo" i když mám ráda odjakživa eleganci. Tohle období mě přešlo a když jsem šla na střední-začala jsem se trošku vnímat jako originál a tím víc jsem originál chtěla být, byla jsem zdravě sebevědomá a ten pocit, že je na mě něco zvláštního jsem milovala-protože to nějak fungovalo, tenkrát jsem se totiž hodně líbila, holky mě sice nesnášely, ale zato jsem měla spoustu kamarádů-kteří postupně odpadávali protože jsem je odmítala-už tenkrát jsem měla Jirku (mého přítele). Stalo se potom moc věcí-musela jsem přerušit školu, jít do práce a teď si teprve dodělávám maturitu. No a konečně jsem se dostala k jádru věci-tady veškeré mé sebevědomí postupně uteklo....jsem zase tam kde jsem byla dřív, pořád poslouchám nějaké výsměchy a poznámky na mou osobu, vidím jak mnou všichni pohrdají už pro mé názory, koníčky. Někdo by si řekl ať si toho nevšímám, jenže já to prostě neumím, jsem hrozně přecitlivělá-rozbrečí mě každá pitomost, ale trpí tím jen moje maminka a přítel-protože mi ani ze srandy nemůžou říct něco na mě-hned si začnu říkat jak jsem zbytečná, nic neumím, nikdo mě nesnese. Nevím jak se vyjádřit-nechci abyste si mysleli, že jsem nějaké UFO Já mám pocit, že jsem úplně obyčejná holka, stejná jako všechny ostatní, ale vidím, že asi bude něco jinak-mám jiné zájmy-že by v tom to bylo-to se mi nezdá znám spoustu lidí co dělají něco jinak a jsou třeba v kolektivu celkem oblíbení? Kdykoli něco jen řeknu, s někým mluvím, něco prohodím-byť je to věc úplně normální věc kterou by řekla třeba polovina třídy-už slyším poznámky a chychotání. Často si uvědomuju, že věc kterou řekne někdo jiný kdybych ji řekla já zase by se do mě všichni strefovali-ale já nevím proč, čím to je, čím všechny tak provokuju, nejsem taková ta šedá myš co sedí v koutě, nejsem puťka, která vždycky všem připadala směšná-dokážu říct svůj názor i se ozvat, dřív jsem i měla pocit, že jsem docela vtipná-nechci abych vám vyzněla třeba namyšleně, snažím se jen být upřímná, chci si o tom s někým promluvit.....vím, že mě tohle zase za chvíli přejde, obrním se a zase to budu nějakou dobu snášet, ale i přes to-chtěla bych vědět jestli máte někdo podobný problém-cítíte od ostatních že jste jiní než oni, ale nevíte v čem, proč a co je tak pobuřuje, pohoršuje. Mám ve třídě pár lidí se kterými můžu mluvit, kteří mě nezesměšňují, ale i oni mi říkají, že jim občas lezu na nervy-když se zeptám proč nebo čím-nikdy mi nedokážou odpovědět