"Život" po smrti?

Slyšela jsem, že duše človka se usazuje natrvalo až myslím třetí měsíc po narození. Někdy prostě z těla odejde dříve i během těhotenství a nebo po narození.

Ahoj, knížky od Moodyho jsem taky pročetla a konkrétní případ ze života mám poprvé v dětství, kdy jsem doma v pokojíčku viděla jakoby malého skřítka cca 60-80cm jak kouká přes sklo na rodiče. Když mě viděl, jak ho vidím , polekal se a utíkal směrem ke mě, čímž polekal mě a to byl pak řev ...

a pak zmizel?? to je drsný,já nikdy nic takového neviděla a nechce se mě tomu ani věřit..brrr

"Život po smrti"?
Nechtěně se mi vybavily vzpomínky na jeden takový "život", před životem. prostě vzpomínky na středověk. Díky jedné velmi sugestivní divadelní hře, která mi to připomněla a vzpomínky vyvolala.
Nic příjemného.

a co se ti přesně vybavilo? a jak víš že to byl minulý život?

co? jaká Johanka? jako z Arku??

Petrůů

Ahojky..je to kousek od Bučovic.. Ty jsou na Moravě. Od Brna je to asi cca 40-50km,ale nechci kecat...

Viděla jsem mučicí scénu. Byla dost realisticky udělaná.
Jsem trochu nervově propustnější, tak jsem začala mír fyzické příznaky. Bolest, nemohla jsem dýchat, bylo mi hrozně zle, točila se mi hlava. Vymotala jsem se z hlediště a na záchodě jsem zvracela. Strašně. A před očima mi běžel ten kousek scény.
Možná jen přecitlivělá reakce.
Ale je pravda, že období francouzského středověku je mi blízké dosud. Čtu z té doby historické romány. Je to pro mě "návrat domů", ikdyž drsný.

A pak mám druhý příběh ze 2. světové války, který mi nezávisle potvrdil i můj st. syn (byli jsme tam spolu), ale to už byste mě tu měli fakt za magora...

Holky, nevím, jestli se to hodí právě tady, ale potřebovala bych poradit... před měsícem nám umřel děda, pořád je to pro všechny čerstvá záležitost, která jen tak rychle nezmizí, ale potřebovala bych nějakou radu pro babču, jak se z toho co nejlépe dostat... poradili nám, ať jí koupíme modrou svíčku, ať se u ní modlí, povídá si s ní, ať se vypovídá, aby ta jeho duše mohla v klidu odejít... ona si totiž dala do obýváku jeho fotku, takže když tam večer sedí, všechno se jí to vrací a ona se tím čím dál tím více trápí...taky nám radili, aby tu fotku dala pryč, na jiné místo, kde nebude tak na očích, ale ona si nedá říct.. už nevíme, jak na ní, aby se jí aspoň trošku ulevilo...nevíte někdo nějakou radu...bude vděčná za vše...díky

Angiiii,
tohle je smutná věc, a nic než čas to neulehčí. Je dokonce možné, že tomu babička i podlehne, pokud bez sebe nemohli být. Tady pomůže jen pochopení a nechat pozůstalého pořádně vytruchlit. A samozřejmě kdy je to možné, přijít rozptýlit, s novinkami, vnoučaty...
Nemůžeme změnit prožívání jiných lidí, byť by nám to bylo moc líto...
Tohle čeká většinu žen (přežíváme své muže), a připravit se na to nejde...

Angiiii
Souhlasím s Venuší, teďka nedávno jsem se bavila s kamarádem, kterému zemřela babička a děda prý taky sedí u fotky a je to s ním čím dál horší. U starých lidí je to těžko. Pokud ztratí toho druhého je to pro ně strašné, protože si tak ještě víc připadají staří a osaměli. Nevím co s tím dělat. Nějaký čas bych ji nechala truchlit a snažit se ji nějak rozptýlit, ukázat ji že ještě není úplně sama, to je hodně důležité...

AXIS

Právě, že jeden říká, že má chodit mezi lidi, a tak..jenže ona zrovna není ten typ, který by nějak vyhledával společnost... v baráku má sestru a synovce, takže není úplně sama... a pak zase další člověk říkal, že by tam mamina neměla denně chodit, aby si babča na to nezvykla, ať třeba příjde občas ona, ale né denně... že potom bude mamina chudák.. je pravda, že se s dědou v posledních měsících strašně zžila, proto to je pro ni teď tak těžké...

Angiiii
Je to težko no, určitě se nezkazí nic tím, že za ní zajdete ale především si ona musí najít nějaký cíl, třeba ji i vzít někam na výlet (nevím kolik má roku atd.) aspoň by se na něco těšila...nevím hlavně se zabavit...je jasné, že to dlouhoo trvá než se to všechno po smrti někoho blízkého zlepší...

A co zvířátko? Kočka, Andulka...?
Moje babi po smrti dědy dostala Korelu.
Jmenoval se Pepíček, naučil se mluvit některá slůvka, vč, přesné intonace babičky, byl úžasný. Babi na něj často mluvila.
A takové kotě, co donese do rodiny radosti! Je veselé, hravé, raduje se ze života už samo o sobě, to tomu starému člověku nedá, aby se mračil. Vidí v tom zvířeti tu krásu a naději v novém životě, tu prostou radost z toho, že tu je...

holky super téme,mám to vše přečtené.
Mám dvě přihody co se mi stalo.
Malý jak se narodil se sním spala v pokojíčku,vždy jak se probudíl se díval směrem ke dveřím,měla jsem z toho takový vždy divný pocit jakoby tam někdo byl,prostě jsem se otočila a podívala se ke dveřím a jak bych něco viděla,vždy to byl jen takový moment,prostě ani ne sekunda,tohle se odehravalo dost často jak sem kojila kolem druhé hodiny ráno,malý se pořád díval na to stejné místo,mě šlo až mráz po zadech,měla jsem strach se tam i už otáčet co bych spatřila a když sem se podívala tak to zmizelo,neměla jsem šanci to vidět na delší dobu a jak to tam nebylo tam malý se podíval hned na mě,a to jsem šla k němu dost pomalu prostě potichu,nevím ale fakt divné,možná ho někdo opatroval,těžko říct.
Druhá udalost se stala,že malý měl roček,byla jsem s ním na chalupě a přes noc uplně sama,spalo se na hoře,ten barák je renovovaný po němčouru,nevím ani kolik bylo hodin ale byla uplná tma,kolem půlnoci prostě se zhasne pouliční světlo,probudilo mě jakoby tam někdo chodil po podlaze,v ten moment jsem měla starch otevřít oči i když vím,že bych asi nic neviděla,po chvílce mě to nedalo a otevřela a pak sem slyšela třísknout dveřmi a několikrát za sebou,prostě jak by se to tam střídalo.Teď jak tam jezdíme mám vždy divný pocit jak jdu spat ale jak jde se mnou přítel tak jsem klidnější a tohle i zažila tchýně jak tam byla sama a spala nahoře,samozdřejmě děda a spol tomu nevěří,ale já jsem si jísta že tam někdo chodí,že tam někdo prostě je,mám špatné spaní a doma,takže vše slyším a když špendík spadne na zem jsem hned vzhůru.