Je normální být nezadaná?

to já už takhle relaxuju rok a dva měsíce... někdy jsem fakt ráda, že jdu sama... + psy... někdy už bych nějakýho parťáka brala....

Reaguji na Malacek:
Tak rodič naštěstí taky neprudí Sice pořád připomínají jaký je můj bývalý (už spolu nejsme čtyři roky, ale byli jsme spolu 6 let, ale bavíme se ted spolu, protože jsme oba nezadaní). Tak připomínky, že jim nikdy nevadil, a že ho mají rádi občas poslouchám. Jinak spíš ty babičky, Hodně mladších kamarádek má děti, to si taky občas vyslechnu. A brácha teď má mimi, tak se mu celkem věnuju, tak mi všichni říkají, že už by mi taky slušelo moje ) no sranda
A taky nezadaná kamaráky by se mi taky hodila )
A kde potkat v dnešní době toho nebo tu pravou to fakt nevím. Už jsme to probírali s více lidma ) Ale přijde to samo a z ničeho nic Tomu věřím.

Taky jsem už hodně dlouho sama a občas mě přepadnou chmury typu nejsi zas tak ošklivá tak v čem je problém, že tě nikdo nechce ale většinu času si užívám te svobody, kdy nejsem na nikom závislá a můžu si dělat co chci a hlavně kdy chci. A jak už jste tady psaly nejvíc to že jsem sama řeší moje okolí ale já se prostě držím taky hesla až to příjde tak to příjde a když to třeba nepříjde nikdy(počítat se musí se vším) tak svět se kvůli tomu točit nepřestane. Skrátka a dobře teď mi ta moje nezadanost vyhovuje a nemám potřebu na tom zatím nic mněnit, i když roky mi ubíhají. Ale mít někoho jen proto, že v mým věku je už divné být sama a bez děcek na to nemám žaludek.

Reaguji na Kaydynka:
Přesně tak. Myslím si, že je to problém hodně lidí. Že po vztazích neumí být vlastně sami. Ale myslím, že je dobrá zkušenost naučit se být sám/sama. Ono to tomu člověku hodně dá.

s tímhle souhlas...

já mám problém, že jsem dost akční... jsem zvyklá většinu věcí dělat sama - jdu klidně sama cvičit, sama na kolo, sama na in-line ale občas to člověka prostě přepadne...

jen mám teď na chlapy celkově negativní náhled...holt když za rok potkáte 5 ko.kotů težko se pak věří, že můžete potkat někoho normálního...

Myslím, že každou z nezadaných po čase přepadnou myšlenky na partnera. Já jsem sama teď 2. rokem. A nebudu lhát, chtěla bych někoho, kdo si mě bude vážit a mít mě rád takovou, jaká jsem. Jako protipól těmhle romantickým cancům jsem zase vybíravá a neberu všechno, co projeví zájem. Prostě to taky shrnu jako většina holek tady "až TO přijde, tak to přijde"

Je vidět, že se krásne shodneme

já si zase připadám si jako miniaturní feministka
po většině setkání s chlapama, většinu prokouknu hned a to je potom ten odpor už stupňovaný, protože většina chlapů v jádru není moc ok..
V opozici k tomu, když narazím na někoho, koho nemůžu přečíst, hrozně mě to fascinuje a stávám se tím tak trochu posedlá, přijít na to, co si myslí, jak to se mnou myslí atd...
Asi jsem se ani po dvou letech nenaučila být sama, myslím, že to pro mě ani není možné.

Reaguji na ifka.d:
A ještě jako odpověď na tvou otázku - Normální to musí být, jinak by nás byla spousta nenormálních

Je mi 20..a jo je to zatím pohoda na druhou stranu jsem měla v životě jen pár krádkodobých vztahů, nic delšího a vážnějšího. Po těch všech zkušenostech jsem si prostě řekla dost, přestala se chlapama trápit a teď si užívám tu svobodu. A je to super, ale je fakt že všechno má svoje výhody a nebylo by špatný už poznat ty výhody vztahu

Ale jak píšete že nevíte kde se seznámit..podle mě se jde seznámit úplně všude A fakt co jsem zatím někoho potkala, ač to nevydrželo, tak to bylo v době kdy jsem to nečekala a ve chvíli kdy mě ani nenapadlo že někoho potkám.

A tak to ve většině případů bývá. Svýho ex jsem poznala, když jsem si zrovna řekla, že teď na chlapy kašlu a budu si užívat a šla jsem s kámoškou pařit a tam jsem ho potkala. Holt to tak mělo být

Taky si myslím, že to jde. Já si dala letos novoroční předsevzetí, že se budu na muže usmívat a vůbec jsem si všimla, že se usmívám tak nějak pořád, doma a i když si to rázuju po městě. A to byste nevěřily, co jen ten úsměv dělá

Jj, já se usmívám i na ženský a dokonce i na psy a ostatní zvířátka. A to byste nevěřily, co ten úsměv dělá...se mnou i ostatními

Že jo

A zítra jdu ke kadeřnici, asi se objednám i na kosmetiku a pedikúru a budu se usmívat ještě víc

to je hezky řečeno.
Taky jsem sama a nějak mi to vyhovuje. Moc nedávám šanci ani těm, kdo zájem projeví, protože v sobě nemám dokonale ukončený předchozí vztah (a on se mnou taky ne). Ale až holt někdo pořádnej přijde, tak přijde....

Přesně, podle mně je nejdůležitější být prostě spokojená sama se sebou a vědět, že ke svému štěstí potřebuju jen sebe a všechno další okolo je prostě super životní bonus

To je podle mne ideální stav, kterému se já bohužel ani zdaleka sama neblížím, ale bylo by super toho dosáhnout. Já jsem poslední dobou vcelku "chlapama semletá" - po desetiletém vztahu se se mnou rozešel přítel, kterýmu jsem se já blbá dost životně přizpůsobila a ztratila tak v podstatě sama sebe. Nějak jsem se z toho otřepala, což zas ve výsledku nebylo tak šílené, protože o nás se o vztahu už ani nedalo mluvit - bylo to přežívání vedle sebe. Přestěhovala jsem se do naší matinky Prahy, nedávno oslavila čerstvé první "cátiny" (božeeeee ), narazila na - v mých očích - pana božského, který však ve mne onu božkost zřejmě neviděl a ze dne na den se mnou, bez vysvětlení, přerušil kontakt a ani mi nezamával. Mám ze sebou tři týdny smutku, protože já jsem takhle zamilovaná snad ještě nikdy nebyla - o to víc to bolí, chju! Ale už se fakt asi musím přestat trápit, protože mi ho stejně žádný stesky nevrátí, ale je to fakt těžký, kor když má člověk v hlavě, že takového chlapa už nikdy nepotká a klade si otázky, co je s ním špatně.

Promiňte za odbočení od tématu, jsem se asi potřebovala trošku "vykecat". Myslím, že otázka, zda je normální být nezadaná v podstatě asi není správná. Protože co je vlastně normální, že? Život nám přináší různý situace a skutečnosti, které si mnohdy ani nepřejeme a nechceme je tak ... A co se týká vztahů, tak člověk holt buď s někým je nebo není a obojí je zřejmě normální

Když už ale s někým ve vztahu jste, tak je nejdůležitější s tím člověkem opravdu žít a mít se rádi, aby ten vztah byl rovnocenný a vyrovnaný - hlavně aby nešlo jen o přežívání vedle sebe

Já každopádně teď sama určitě budu, ani mně jiní chlapíci nazajímají a já asi musím konečně objevit pořádně sama sebe a jsem na sebe zvědavá Momentálně mám fázi, že konečně se obuju pořádně do toho sportování a budu se věnovat čtyřnohému chlapíkovi, kterčý mne přímo zbožňuje a ve skrytu duše doufám, že jednou neskončím jako jen "ta paní od vedle se psem"

To je skvělý! On životní opitmismus a úsměv asi fakt dělá divy! O to se musím taky pokusit