Může se žena někdy smířit s tím, že nemůže mít děti?

janis

Úplně s tebou souhlasím. Dospělost lidí vidím i v tom, že prostě některé věci přijmou ... Život není spravedlivej podle našich představ, většina lidí musí řešit během života hodně složité situace.

Aha,tak to Ti gratuluji,jsi jediná dospělá osoba,kterou jsem aspoň virtuálně poznala.
Ano,život je občas krutý a tak nějak se s tím člověk učí žít,jde dál,ale jsou věci,které vždy a do smrti budou bolavé!Jsem a zůstanu nedospělá

Zanet96
to není nedospělost,ale určitý smutek a nenaplněnost života,jasně můžu se realizovat,mít 3 baráky,být dobrá v zaměstnání,mít kupu koníčků,projet celý svět a co dál, jasně,že s tím žijeme jak se dá,co jiného,ale to neznamená,že to v sobě nemáme napořád bolavé ,ale žádná z nás nechodí a nefńuká

Arette
Tomu, co píšeš taky rozumím jinak, než příspěvku Maiky.

Myslím, že tak to mají hluboko v sobě téměř všichni. Například se ztrátou milovaných bytostí se nikdy nejde úplně srovnat. Lze to akceptovat, žít s tím, ale stejně to zůstane citlivým bodem v duši. To ale neznamená, že by se člověk nemohl radovat z jiných stránek života.

Arette
Ano,s tím souhlasím,ale podle Maika je to nedospělé,tak její příspěvek chápu a to by se mě dotklo a bylo by to dost necitlivé!.Přesně tak,nebudu tím zatěžovat okolí,plakat denně do polštáře a fňukat kde se dá,to v žádném případě,ale uvnitř se s tím nesrovnám na 100%.
Možná to ženská,která si něčím takovým neprošla,neprochází a nehrozí jí to neumí pochopit a vcítit se.

To je docela silná definice dospělosti, ale určitě ne přesvědčivá. Myslím, že je to vyjádření teoretika... promiň.

tak to vidím i já. Možná tím, že ještě nemám děti ani jsem o žádné nepřišla, tak bych podle některých asi neměla do debaty přispívat, když nemám svůj názor čím podložit.
Ale já vidím kolem sebe spoustu lidí postižených jinak než že nemůžou mít děti - přijdou o různé části těla například. A taky život nezabalí a nefňukají denně, jak je svět nespravedlivý a o co všechno v životě najednou přišli... A mají můj neskutečný obdiv!

No,nemůžeš srovnávat ty odlišné tragedie.Je to tvůj názor,proč bys ho nemohla vyjádřit.
Ale je fakt,že pokud o dítě nepřijdeš a nehrozí ti,že jej nikdy nebudeš moci mít a nebo už Ti tu krutou zprávu doktor řekl,tak nikdy nebudeš tak "zlehka" říkat,že se musí smířit,vyrovnat atd..ona s tím musí žít a nehroutit se,to ano.

Ještě malou technickou....
ve dvaceti se zdá hodně věcí nepochopitelných....to se zdálo i mně.
Nyní, kdy je vám 2 x 20 a ještě k tomu + podotýkám "ještě", tak už se opravdu na spoustu věcí díváte jinak.
Nechytejte mne za slovo, ale já když už jsem nemohla najít vysvětlení, tak sem si řekla "asi to tak mělo být". A to sem těch karambolů teda měla !

janis
Mě už dávno dvacet neníBohužel.

Ok,si asi silná osobnost.V životě mě potkalo X karambolů a neštěstí,žiju s tím a budu muset,ale jen mě některé názory přijdou moc tvrdé.

Zanet máš pravdu.
Já i když jsem lehce zranitelná, tak jsem tvrdá. A tvrdá i k sobě, to je fakt !

A o to asi jde. Pro ženu, která si dítě přeje je to trauma a hluboká rána, život svým způsobem nenaplněný a MUSÍME jen umřít. Žena se s tím smířit nemusí. Soucítím i s těmi, co fňukají a balí to. I když jak jsem psala, myslím, že je možné se s tím vyrovnat. Také je otázkou, čemu tak vlastně říkáme ("vyrovnat se").

Souhlasím se Zanet, že traumata se mezi sebou nedají moc porovnávat, nedá se srovnávat ani reakce různých lidí na totéž trauma.

janis
Jo,přesně jiné priority jsou ve dvaceti a jiné ve čtyřiceti a ta tvoje předposlední věta je vlastně taková usmiřovací se životem a s osudem,určité vyrovnání se s tím.

Arette,
ale vždyť celý život se s něčím vyrovnáváme...jen každý máme prostě jen jiné problémy a někdo méně a někdo více.