Setkání s nevysvětlitelnými jevy v dětství

Taky jsem jako malá slýchala hlasy. Teda jenom jeden. Volal na mě, jako když třeba mamka volá k obědu. Prostě jen moje jméno, ale bylo to jen v mojí hlavě, mohla jsem mít tak 10 roků, teď je mi 20 a mám nervy v kýblu, když si na to vzpomenu, protože ten hlas mám tak zarytý, že bych ho okamžitě poznala. Mamce jsem o tom řekla až po několika letech, je k takovým věcem vnímavá a tak místo aby mě přesvědčila že se mi to zdálo, vypleštila na mě oči a řekla mi: Proč jsi mi to tehdy neřekla? ..Já ani vlastně nevím, už tehdy jsem věděla že nikdo jiný to neslyší, ale je fakt že jsem si připadala jak blázen, když se to objevilo, opravdu nevím proč jsem neutíkala za našima, jak píšete vy, co jste to taky tak měly. Jinak díky za tuto diskusi, už si nepříjdu tak divně, když vím, že i ostatní měli stejný zážitek =o)

Nemůžu si pomoc, ale mám takové zvláštní "vzpomínky" jako by z mezi života (nevím jak to napsat - ani z minulého, ani ze současného, něco mezi tím). Přijde mi, že vím jakým směrem se můj život bude uhýbat, co se mi stane. Zatím jsem se ve své intuici nespletla.
Jednou jako malá jsem viděla jednu pani s kouzelnou hůlkou, když jsem to řekla sestřenicím, tak se mi začaly smát a nevěřily. Já dodnes věřím, že tam ta paní byla!

Můj taťka mi už několikrát vyprávěl (a stále mě to stejně fascinuje a zároveň děsí), že jako malý si povídal a hrál s nějakým pánem/ skřítkem/ postavičkou - jeho vzhled si přesně nevybavuje - ale bylo to nejspíš proto, že je jedináček a cítil se sám, tak se mu takhle hezky někdo věnoval. Pak to časem přešlo.

Moje osobní zkušenosti nejsou nijak zajímavé...naštěstí - jelikož jsem hroznej, pardón, posera Akorát běžně zažívám deja-vu, jak už někdo výše psal. Prostě vidím ve snu nějaké místo, které jsem předtím nikdy nenavštívila a pak jedeme s našima na dovolenou a já to místo prostě vidím! Ale přitom jsem tam fakt nikdy předtím nebyla..tak koukám a říkám si, že se mi to asi jen snad zdá..a když ne, tak co to asi znamená?

Miluju tohle téma, i když mi při něm někdy naskakuje husina Mamí, pomóc, jak já dneska usnu?

Ahoj. No môj zážitok nie je z detstva nakoľko sa mi stal v roku 2009. Už nejakú dobu pred tým som cítila pri sebe dušu. Cítila som ju fyzicky. V noci ma búchala do čela, dotýkala sa ma a podobne. Vrchol jej napadnutia bol keď som sa presťahovala do podnájmu kde som bola sama. Bola to garzónka o výmere 25 m2 takže taký prdinec malý. Kuchyňa s izbou a tak. Boli 2 hodiny ráno, pozerala som tv (som nočný vták). Vypla som tv že dem spať. Ale nedalo sa mi. Mala som veľký rozťahovací gauč z ktorého bola veľmi veľká postel. Ležala som v jeho strede. Za hlavou som mala kuchynskú linku. Zrazu som jasne a zreteľne počula ťažké mužské kroky za mojou hlavou. Boli to kroky veľmi ťažkých topánok a veľmi ťažkopádnej chôdze. Počula som tie tipy pánskych topánok s opätkami, prišlo mi to ako kovbojské čižmi. Úplne som zmeravela. Začalo sa to približovať k mojej posteli. Ležala som na chrbte ako drevo, paplónom zakrýta cca do pása. Nedokázala som sa ani po neho schovať tak som sa bála. To niečo zastalo priamo pri mne a sadlo si to na postel. Jasne a evidentne som cítila na posteli váhu a posteľ sa prehla. Začalo si to líhať najprv ku mne a potom na mňa! Zatlačilo ma to do postele a zakrylo ma to paplónom až po úroveň nosu, trčali mi iba oči. Paralizovalo ma to, nedokázala som ani žmurknúť, absolútne nič a ten šialený tlak, myslela som že ma rozpučí a je po mne. V tej chvíli, neviem klko trvala, mi fungovala iba myseľ. Bola som,uplne bezmocná. Jediné či mi ostávalo bol Otče náš. Len som si pomyslela prvé slová "otče náš" a okamžite ma to začalo opúšťať, cítila som ako tlak ustupuje, jednoducho ako keby sa do z môjho tela dvíhalo do výšky a odlietalo. Hneď ako to prešlo vystrelila som z postele a revala ako keby ma rezali nikdy na to nezabudnem! Mesiac som spávala pri zapnutom svetle a nedokázala som sa pozrieť do zrkadla. Keď som sa vracala do bytu vždy som mala husinu . Čudujem sa že som nezinfarktovala vzhľadom na moje srdečné problémy. Odvtedy ale viem, že Otče náš je neskutočne silná ochranná modlitba a funguje okamžite. Verím, nechodím do kostola, mám svoju vieru a ani sa nemodlikám,ale v tejto modlitbe je sila a táto modlitba ma zachránila.

Z dětství by se dalo povídat historek, ať už o vojákovi, co chodí na kopci nad domem s puškou, černým psem, atd... Nejsilnější dva zážitky ale jsou z domu (ten na svém místě minimálně od roku 1776 - dřív se u nás nevedla kronika). Bylo mi tehdá asi 8 let, naučila jsem se spát sama ve svým vlastním podkrovním pokoji, když jsem se v noci probudila a trochu si tak jako povzdechla, že jsem vzhůru, když jsem otevřela oči viděla jsem 4 světlé postavy (bez rysů, ale chodily, nevznášely se), 3 chodily dokola proti směru hod. ručiček a jedna stála uprostřed a jakoby nervozně někoho vyhlížela. Nevěděla jsem, co mám dělat, tak jsem zavřela oči, zachumlala se pod deku a když jsem se opovážila otevřít nikdo tam nebyl.
Další jsou věci, co se opakovaly a opakují. Občas vidím, jak nám na chodbě chodí štíhlá paní v modrých dlouhých šatech, jen se mihne a je pryč. V těch místech býval kdysi výklenek s Panenkou Marií
K pocitům ze současnosti: to mám nejraději ty, které mi říkají, že jsem na správným místě a přesně to, co se děje, má tak být. Pocity se dostavují ve zcela obyčejných situacích, většinou když jsem sama, třeba vařím a z ničeho nic mě polije pocit, že je to tak, jak má být, že si vedu dobře, všechno je na svém místě a mám být spokojená - to mám fakt ráda.

Když mi bylo 10 let, tak k nám chodil pán jmenoval se Bedřich Jan a vždy jsem si s ním povídala. Bydlel ve vsi kde jsme bydlely i my. Byl to voják a bavili jsme se o různých věcech, třeba jak se mi daří ve škole a tak. Mamka se s ním také bavila moc ráda. Jednou za námy přišel pan Vodička, náš soused, jentak na návštěvu. Zeptaly jsme se ho, jestli mu pan Bedřich Jan příde taky tak milý. Chvíli na nás koukal a potom řekl, že pan Bedřich Jan zemřel před dvaceti lety a, že prý bydlel v našem domě. Vyděsily jsme se a potom jsme se na sebe s mamkou podívaly. Od té doby jsme pana Bedřicha Jana nikdy neviděly.

Reaguji na Jill008:
Ale to sis nevymyslela že ne?

My vždycky na léto jezdili k tetě na druhý konec republiky, mají velký dům, hodně zvířat atd. takže jsem to tam měla vždycky moc ráda. Ve spodním patře dřív bydlela tetina maminka, měla tam i svojí kuchyň, koupelnu a tak, byla už hodně stará. Jako dítě (mohly mi být tak 3 roky max) si jí tak nějak útržkovitě vybavuju jak vždycky seděla v té kuchyni na židli, na hlavě měla šátek...

Nikdy na tohle nepřišla řeč, semtam mi to jen tak blesklo hlavou, ale nic zajímavého mi na tom nepřišlo, prostě normální vzpomínky... Ale letos jsme se mimo jiné o ní začly bavit s babičkou, já jí říkala že si na ní pamatuju, ale ona se zamyslela, začla počítat a řekla mi že je to blbost, pro jistotu ještě vytáhla staré poznámky (data narození a úmrtí členů rodiny a tak) a oznámila mi, že umřela dva roky předtím než jsem se narodila. Tak mi akorát naskočila husina, do dneška nevím jestli jsem jenom někde viděla její fotku nebo si jí spletla s někým jiným.

měla jsem přesně to samé, za záclonou nám chodil stín a když přišli naši nikdo tam nebyl, ale fakt vím, že jsem to viděla a nespala jsem. A ještě u toho strašně vrzaly dveře.... já z toho pak měla pět let trauma a máti, když jsem nechtěla do postele tak mě strašila že zavolá "to skřípátko" a to jste měli vidět jak jsem metla do postele a brečela že ne....