Chodily jste s někým, za koho jste se styděly?

Kacpo, když tě chlap nepřitahuje, tak je fakt pro oba škoda času, abyste spolu byli, oba si zasloužíte vztah, kde to bude klapat.

Mám problém, že mě i docela přitahuje, testosteron z něj cítím, v posteli dobrý, celkově v posteli asi zatím nej ze všech partnerů, protože je uplně nesobecký. Ale přesto se za něj někdy stydím - když jí, má drobky všude na puse i okolo, často má nudli u nosu a pod.. Nechápu, proč si to víc nehlídá, když mu říkám, jak moc mi to vadí, jinak je vcelku dost snaživej.

Já mam vzhledově hezkého chlapa, i je mooc hodný, ALE někdy mi vadí jeho zvláštní smysl pro humor, že se někdy ve společnosti i stydim

Např: někdo mu nabídne kousek čokolády a on udělá jako, že si bere celou se slovy "to nemuselo být".

Nebo přinesem něco na návštěvu , dám to na stůl a on řekne "tak nám to hned rozbalte"

Prostě se chová jak buran a mě to vtipné nepřijde.

To jsou takový ty vtipy, kterým se zasměje malý dítě.
Taky mám známého, co pořád vtípkuje, ale je to přesně takovýto druh humoru, kterému se ostatní zasmějou "ze slušnosti".

Hm já jsem v šestnácti chodila s takovým klukem z poměrně chudých poměrů (nejen chudých, ale takových...no...jednodušších) Nosil třeba běžne na ven šusťákový tepláky apod. Nejdřív jsem se neodvžila něco říct, ale postupně jsem rostla rostlo mi i sebevědomí, tak jsem mu navrhla, že by si mohl koupit apsoň džínsky a nějak na sebe dbát. Tak nakonec to udělal, ale jeho sestra se mohla po....že ho chudáka nutém k jinému oblečení a že asi moje láska není tak velká

Jinak my jsme spolu naštěstí nikam moc nechodili, max pod stan (na to on byl), do kina, do lesa. Ale pak jsme šli do tanečních a na to teda vůbec nebyl, nikdy jsem neviděla více nemotorného kluka.

Rozešli jsme se proto, že jsme neměli moc společných témat....já jsem se zajímala o umění, cestování, hudbu, knihy, sětové problémy...on se na to téma ani nedokázal bavit, prostě jakoby to jeho mozek ani nedokázal zachytit. Takže to skončilo a našla jsem si přítele, se kterým máme stejné zájmy, hodnoty a pohled na svět. Budeme se brát. Jinak dnes se stydím sic,e že jsme s tamtím chodila, al spíš proto, že se ukázalo, jaký je z něj arogantní hlupák.

Když to shrnu, tak já jsem asi nikdy nebyla dost povrchní na to, abych se styděla za vzhled přítele (ale oblečení musel mít alespoň standardní). Povaha mě ale zajímá dost a dokážu se dost stydět, pokud se partner nechová vhodně k ostatním (takového kalibru, že je uráží), ve společnosti atd.

Jo to je přesný, bohužel.

Mám za sebou taky zkušenost vztahu s klukem, za kterého jsem se styděla. Na svou obranu musím říct, že to bylo v cizině, kde jsem se cítila sama a on uměl být i šarmantní . Uměl se oblíkat a celkově měl styl, hodně mě naučil. Jeho kamarádi ho dost brali a protože jsme se pohybovali vlastně skoro pořád mezi jeho kamarády, tak mě to takový problém nedělalo. Byli jsme spolu skoro dva roky! Když jsme ale měli jet do Čech, tak jsem se s ním nikde neukazovala, protože všichni moji kamarádi jsou sportovci a prostě jsem jim ho nedokázala ukázat.
Byl menší než já a hlavně hrozně vychrtlej. Já vážím asi 52kg, on vážil skoro o 10 kilo míň. Zaujal mě tím, jak byl i přesto sebejistý, bez jakýchkoliv mindráků (na ty jsem přišla až ke konci našeho vztahu), tak jsem tomu chtěla přijít na kloub
V sexu nebyl špatný, protože navzdory své postavě byl docela slušně vybavený.

Vztah šel do kopru, když jsem poznala svého současného přítele, který je zase druhý extrém- krásnej chlap. Najednou mi můj ex začal být i fyzicky nepříjemný a začalo mi na něm všechno vadit, jeho stehna, který byly poloviční, než moje, ručičky jako hůlčičky (taktéž poloviční, já mám docela svaly), to že jsem byla ve sportu mnohem lepší než on, neměl žádnou fyzičku...ani mě neunesl
Nakonec se ukázalo, že charita se nevyplácí, protože když jsem mu oznámila rozchod, tak na mě zkritizoval snad úplně všechno (narozdíl od něj moc tlustá, hloupá, ve sportu sice namakaná, ale zato ne moc šikovná, hysterická a celkově neschopná- typu co bys byla beze mě), zatímco on se považoval za neodolatelného bohéma a lamače srdcí, šikovného manipulátora (na to byl obzvlášť pyšný) a sexy chlapa. Nic z toho nebyl, ale on tomu snad opravdu věřil. Ani jsem neměla potřebu se nějak bránit, nebo mu cokoliv vyvracet, protože když jsem naproti sobě viděla to "dětátko chrlící oheň", bylo mi ho i docela líto.
A musím teda říct, že je to teď dvojnásobná radost mít chlapa, na kterého se ráda dívám, který je tak silný, že se cítím v bezpečí, který váží a měří víc než já a který se nezhroutí po dvou kilometrech běhu a se kterým se nestydím ukazovat

já jsem byla zase s jedním, který vzhledově sice neměl chybku ani jednu jedinou (můj subjektivní názor) zato chování, to byl děs... celkově takový sociální cítění prostě buran to byl a to jsem se fakt styděla, na moc už si nevpomenu, ale jeden příklad za všechny - seděli jsme v kuchyni - pouze 2 křesla na jednom jsem seděla já a na druhém on, do kuchyně vztoupila naše kamarádka v šestém měsíci těhotenství - a já vyčkávala...říkala jsem si pustí jí sednout/nepustí jí sednout... kdo myslíte, že jí pustil sednout... ? fakt mě naštval a pěkně jsem ho sprdla, tydle věci mě opravdu vadí...on se urazil, prý ho to nenapadlo...

Znám něco podobného, ale trošku naopak...u mě to byl ten případ, že mě přitáhl POUZE fyzicky...nějak, (už vlastně ani nevím jak se to semlelo) jsme spolu začali chodit. Byl to začátek zbrklý, neohrabaný, nedomyšlený...ale co, já jsem si řikala -je hodnej, fyzicky mě přitahoval-proč ne? Nechtěla jsem nějak v tu dobu být sama....pořád sice nevím co mě to tehdy popadlo, ale aspoň už vím, že podobnou blbost bych už neudělala! Vydrželo nám to pouze tři měsíce, ale byly to ukrutný tři měsíce! Neskutečně jsem se za něj čím dál víc styděla, nemohla jsem s ním jít do obchodu, do restaurace ani do zahulený putiky...věčně mi bylo za něj trapně. A nejhorší byl ten pocit, že mi bylo i trapně samotné před sebou, že se za něj stydím. On byl takový ten vesnický typ, co neznal nic jiného než pivo a putyku....jednou jsme si šli sednou do rychlýho občerstvení-myslela jsem si, že tam žádný problém nebude,a le byl a obrovský. To jakým způsobem jedl, mě odradilo nadobro. Žvejkal s otevřenou hubou, mlaskal, funěl na všechny strany, polívku srkal, že se lidi otáčeli....no prostě, bylo mi hodně trapně. Jeho věčný "ty ****, zlato, zajdem dneska s klukama na pivko" mi už lezlo na nervy a přes to, jsem to nebyla já kdo se rozešel...po třech měsících mě nechal on, s tím, že je se mnou nuda No co jáá se kvůli němu nabrečela XD Když se moji známí dozvěděli, že už s ním nejsem gratulovali mi, že jsem konečně dostala rozum....mysleli si totiž, že rozchod přišel z mojí strany. To jsem ještě ale pořád nechápala, co proti němu měli Někdy si řikám...čím to je, že dokážu být tak neskutečně blbá!

XD No a přesně tenhle typ, byl ten můj tří měsíční úlet Třeba když jsme potkali mojí maminu jak se táhne z obchodu s taškama k autu, nejen, že nám teda nabídla, ať jedeme domu s ní abysme nemuseli autobusem (jsme s ním ze stejné vesnice) a on souhlasil jako by se nechumelilo, ale ještě kráčel hrdě před ní, ruce v kapsách.... řikám mamině hodně nahlas "dej mi ty tašky já ti s tím pomůžu"....NIC prostě. Taky ho to údajně nenapadlo....

Reaguji na pajula:
přesně, víš co já už jsem od těch chlapů vycvičená ( myslím v negativním slova smyslu), takže od nikoho nečekám, že mi pomůže do kabátu, že mi otevře dveře, odsune židli v restauraci, prostě galantnost, vím, že to taky není správné, ale tak aspoň pak nejsem nemile překvapena... ale tenhle můj ex to bylo vyloženě buranství... a ná to já jsem hodně alergická, on byl ten typ, kterýho by v životě nanapadlo pustit starou babičku sednout, druhá věc je že by to neudělal, ale snad ještě horší je, že by ho to právě ani nenapadlo... kolikrát - v začátcích vztahu (jsem byla hloupá no) jsem jezdila přespávat k němu, zvonila u vchodových dveří v ruce vodítko se psem, podpaží psí pelíšek, přes rameno tašku s mejma věcma v druhý ruce nákup s věcma na večeři a s lahváčema pro něj... a myslíš si, že ho někdy napadlo seběhnout 10 schodů a jít mi pomoct...prostě burany nesnáším..

No přesně! A pak ať se mi někdo diví když se zbláznim do chlapa, kterej se div nepřerazí aby zavřel okno když mezi řečí prohlásim, že je mi nějak chladno XD XD

Gentlemanů je na světě už bohužel strašně málo.....neřikám, že by mi imponovalo mít chlapa, kterej mi bude otvírat i dveře u auta Ale tenhle ex...ten byl schopnej si u jídla i uprdnout! No prostě něco příšernýho! Ale už aspoň vím, kterým případům se vyhybat!

Reaguji na pajula:
já prostě už nějak ty chlapy beru, no... ale čeho je moc toho je příliš ... obzvlášť háklivá jsem když vidím, že neposkytnou pomoc /nepustí sednout těhotným, maminkám s kočárkem, starým lidem - jakoby jim ty hnáty upadli... víš co, člověk by se nedivil, kdyby to byli 16ti letí nevycválaní puboši, ale co to tak už jen sleduju ve své věkové kategorii ( ) to jsou chlapi mezi 30tkou a 40tkou a to už je vážně smutný...

Nic se neboj, nejseš v tom sama. Já takhle jednomu smažila každej tejden koblihy, protože je měl rád a přitom na většině schůzek s ním mi kručelo v břiše, protože mi nebyl schopnej koupit ani sušenku. Když si na to dneska vzpomenu dala bych si přes hubu, ale na druhou stranu to byla dobrá zkušenost. Po tomhle jsem věděla, že už nikdy nebudu stejná.

Reaguji na tamaris:
tak to tě trumfnu děvče - já jednou dostala po 150 letech chuť na brambůrky - jsem spíš čokoládová, on v pokoji já v kuchyni... povídám (jakoby se nechumelilo - naivka), vezmu si brambůrky, jóoooo?
on: né, já už tam mám málo (bylo tam 3/4 pytlíku)
já: ježíšmarjá, já si jen zobnu, nesním ti je všechny
on: vystřelil s pokoje a 5 min. mě honil po bytě dokud mi ty brambůrky násilím nevyrval z ruky
a nedal.... přísahám, takže ještě sobečci a lakomci jsou echtovní...

Reaguji na Malacek: pamatuju si do teď ten pohled v přecpaném autobuse- pár s dítětem v kočárku a pani ještě ke všemu těhotná. On si sedl na jediné volné místo jako by se nechumelilo a těhotná ženská stála mezi nohama tašku a opírala se o ten kočárek. V tom autobus prudce zabrzdil a ženská letěla přímo na bříško na zem. Jsem od přírody velice cholerickej a vznětlivej člověk, když jsem jí tam sbírala, začala jsem histericky ječet co je to zač. Ona se jen viděšeně koukla jak mu nadávám a říká "ne to je omyl, mě není dobře, chtěla jsem stát, když sedím tlačí mě břicho a že nevěděla jak to mohlo vypadat atd atd....no jéje mě bylo trapně
Nebo nedávno se mi stala věc! Seděla jsem v autobuse a byla jsem nějaká zmyšlená...dívala jsem se z okna a vůbec jsem si nevšímala lidí okolo a najednou slyším jak na mě mluví nějaký starší pán "slečno mohla byste zvednou ten svůj línej zadek a pustit mou ženu sednout?" (byl to starší pár, jinak velice sympatický lidi, potkávám je celkem často). Musela jsem být červená až za ušima jak mi bylo trapně, vykoktala jsem ze sebe jenom "promiňte já si nevšimla"....on ještě dodal něco ve smyslu "to je dnes mládež" :/ No je mi trapně ještě teď, když si na to vzpomenu, strašně mě najednou mrzelo, že mě hodili do stejného pytle s ostatníma A když jsem byla malá tak se mi zase naopak povedlo jednu pani velice urazit....pouštěla jsem jí sednou a ona se nafrnila, že ještě tak stará není. No jo no... ...mám já to velký štěstí na trapasy!
Jinak s tímhle s tebou teda velice souhlasim, já jsme na to přímo alergická....