Našly jste toho pravého (nebo si nejste jisty)?

litovala jsem toho hrozně moc, špatně jsme to nesli oba, dopadlo to tak, že se prostě nevidáme, nic o sobě nevíme, protože je to bolestivý pro oba. Právě pro to si myslím, že to byl ten pravej, pro mě, pro jinou třeba ne a mám pocit, že takové souznění dvou lidí se potká jen jednou za život. Prostě jsme si sedli a ještě k tomu jsme se hrozně milovali takovejch let, nebyla to idylka, to né, ale to k životu patří. Ale byla jsem šťastná a myslela jsem si, že je to samozřejmost a dneska vím, že to tak samozřejmé není. Zkazila jsem to a jsou věci, které se zpátky vzít nedají.

loopina
to je mi hrozně líto, je to fakt smutnej příběh. Na druhou stranu by se dalo říct, že vám spolu nebylo souzeno být. Věřím na to, že pokud spolu lidi mají být, tak jsou, každý má podle mě svůj osud daný, i když to bolí...

Ahoj holky, ještě nedávno jsem tady psala, že jsem s přítelem 2,5 roku a že to je tzv. celkem v pohodě, jen prostě se chová tak nějak jako malej kluk, nemá snahu - myslím tím o společné bydlení - myslím tím stavění baráčku atd. Nějak jsem to překousla, ale posledních pár dní se dosti hádáme bohužel jsem i doma dosti oslabená (jsem po operaci) myslela jsem si, že se bude o mě starat a? Myslí jenom na sebe. Nyní se mi snad poprvé otevřeli oči - nevšímá si mě tak jako dřív, a přece se říká, že i v tom nejhorším poznáš přítele a měl by tě podržet (popř. manžel). Přítel ví, že mi není ještě dobře a on si mě furt stěžuje jak je ze všeho unavenej, přitom nic nedělá, chodí do práce jako vždy normálně.... já nevím jak to napsat, ale zdá se mi, že dosti zlenivěl. Já nikdy netvrdila, že on je ten pravej na 100%. Ale doufala jsem, že bysme mohli mít třeba i v brzké době rodinu. Ale? Absolutní změna, po té operaci se mi fakt otevřeli oči. Zdá se mi, že se přítel jen veze. Mám ho ráda, ale ta láska se nějak vytrácí... je mi to tak líto a nevím co dělat. Přítel bydlí u mě. Jsem z podnikatelské rodiny, přítel žije semnou v pohodlí a to byla asi chyba... není cesta nějak zpět. Protože já z jeho strany nevidím žádnou snahu o budování společného bydlení a života.. nevím si rady pomoooooooc.

no něco podobnýho jsem zažila u bývalýho....pořád jsem doufala, že se spraví, že je to ten pravej....společný bydlení řešil jen ze začátku, ještě, že jsme do toho nešli!!!!!!!miminko taky chtěl jen ze začátku, pak už o ničem nemluvil, nějak to stagnovalo na mrtvým bodě.....a jak píšeš myslel jen na sebe...taky jsem měla nějaký zdrav. problémy, nebo pak hodně práce a nikdyyy!!!mi s níčím nepomohl.....dlouho mi trvalo než mi došla trpělivost, po té jak mi řekl, že už žádný dítě nechce, ani si mě vzít, tak jsem myslela, že mě odvezou....ale bydlel by klidně se mnou dál....plnej servis mu vyhovoval....ale to už jsem řekla stop, odešla zpět k rodičům....byla delší dobu sama, no a teď jsem šťastná....mám necelej rok přítele, je skvělej, dokáže se postarat, vyslechnout, pomůže.....no uvidíme co nás čeká dál....snad jen to nej ....No Tobě E3len radím, zkus si nechat vše projít hlavou a i když si třeba říkáš, nebo se bojíš, že už pak nidko nepřijde, tak přijde....já se strašně bála změny, co když odejdu, co bude??? No stalo se to, že člověk pak už poznával a hledal s větší opatrností......a našla jsem....

dalphine999: úplně mi mluvíš z duše... přesně jak píšeš, taky vše sliboval hlavně na začátku vztahu, chtěl honem společné bydlení, že vše zařídí postará se (přitom já zařídila, že můžeme bydlet u mě), i na mimi měl kladný postoj a teď když se zmíním o mimi, odmlčí se. Zvlášť teď se bojím abych vůbec otěhotněla po tom slepáku (i v dětství jsem měla problémy se spodkem tzv. reflux spodku jako mimi), takže mám obavy... v tom jako podpoří ale cítím, že mě utiší jen proto, abych už mlčela........ dalphine999: přesně jak píšeš, ... prostě bydlí semnou má plný servis......... Když já se moc bojím, bydlí v mém bytě, kvůli mě se přistěhoval do mého města a našel si novou práci, máme společně pejsky...... chce se mi až brečet ale na druhou stranu bych chtěla být sama a nezávislá... chvíli oddech, a začít pak od znova..... protože si nejsem jistá, zda s takovým partnerem dokážu žít. Říká se, že by člověk měl překousnout i nějaké chyby toho druhého..... jak poznám, že už by mělo v mém případě být STOP? S něčím se svěřím, ač jsem byla po operaci vyřízená, tak jsem si týden v té nemocnici zároveň odpočinula (i přes ty bolesti) jsem si duševně odpočinula a asi i vyčistila a otevřeli se mi oči, jak já to žiju,...... abych poskytovala svému partnerovi samej servis a ještě abych stavěla cihly na barák já jsem ochotná partnerovi poskytnou servis jako žena...... ale ne i servis finanční či jako chlapský práce. Je mi to tak líto, protože zároveň ho moc mám ráda...... dosti uvažuji, třeba jsme moc mladý.... já nevím, nedokážu se rozhodnout, vím, že je něco špatně ale nedokážu ani krok.

E3len
Teda já nevím, ale dle mě, se fakt v nouzi pozná jakej ten člověk je. A když ti po operaci vůbec nepomohl? Co od něj můžeš čekat do života? Já měla v květnu velmi ošklivou nehodu (málem jsem tu nebyla)ale to je na jinou debatu... A ani teď nejsem 100% v pořádku. A manžel mi teda pomáhá, stará se a podporuje mě. Opravdu nevím, jak bych reagovala, kdyby to tak nebylo. To je snad samozřejmost, když toho druhýho miluješ, ne? Nebo jsem naivní?

E3len: Mám na věc stejný názor jako pscara. Partner by tě přeci měl podpořít a být při tobě, pomáhat ti kdyý to potřebuješ. O tom to partnerství přeci je! Jste spolu snad v dobrém i ve zlém. Když byl můj přítel po operaci v bolestech, byla jsem s ním od rána do večera a dělala pro něj první,poslední aby se cítil dobře. A to samé on u mě, když jsem měla zdravotní problémy. Partnerství je o důvěře. O důvěře, že s na něj můžes spolehnout, vědět, že bude vždy stát při tobě..A pokud to tak není, ma cenu pokračovat?Myslím, že ne..ale rozhodnutí je jen na tobě..Přeju hodně štěstí a pevných nervů!

pcsara a sendiik: asi máte pravdu holky asi nemá cenu v tom vztahu pokračovat... je mi to tak líto, protože pro svou rodinu budu za blbku... všichni si myslí jak je hodný jak se o mě stará, ale to on jen před nima tu péči.... všichni ho mají ve směs rádi... já budu ta nejhorší... bude to těžké pro mě ono už je... achjo.

E3len
...nezoufej, těžké je tak nějak každé velké rozhodnutí, které uděláme..
Tvoje rodina tě má ráda a časem pochopí, že vztah s ním si cítila jinak z hlediska podpory a jeho ochoty pro tebe něco udělat. Nedělej žádné ukvapené závěry, promysli to, ale né se slzami v očích...

ses: děkuju jste tady super..... možná bych si mohla o tom promluvit s někým z rodiny, než udělám ten krok, ale..... to je asi kravina že, raději to řešit s nim a upřímně.

E3len
...opravdu bude lepší přímo s ním a pěkně narovinu, řekni mu jak to cítíš a jak by jsi to chtěla a počkej co on na to...pak zvaž to (jestli něco vůbec bude společného)co vidíte společně do budoucna a jestli to převyšuje tvůj momentální stav nepochopení a všechno to ostatní, které pozoruješ a pociťuješ ve vašem vztahu. Píšeš, že ho máš ráda, tak ho zkus přimět k řešení jeho lenivosti a uvidíš co se bude dít dál...

ses: máš pravdu, musíme to začít osobně řešit a uvidí se, třeba ještě tomu dát nějaký ten čas.......

E3len
...přesně tak čas tady hraje svou roli, ono on možná netuší, že ho takhle vidíš, tak když si promluvíte, pomůžete vztahu a šoupne se to dál..přece jenom jste spolu těch 2 a půl roku...to nejde jen tak zahazovat, zvlášť, když ho máš ráda...
Ps:...dopřej si i trochu klidu a né hádky, když si po operaci, potřebuješ být v poho hlavně po té zdravotní stránce. Ať jsi OK.

ses: ano měla bych více odpočívat.......

Tak jsem skoro celou noc nespala a přemýšlela o vztahu s mým přítelem.... a řekla jsem si, že si s ním o tom promluvím a pak tomu nechám volný průběh, zda neuvidím z jeho strany do měsíce snahu, nějaký krok o společném bydlení - baráček či tak (máme možnost - již skoro máme pozemek bez nějakých finančních nároků), tak ten vztah stopnu teď jsem si řekla, že budu volnější, až budu po zdrav. stránce ok, vyrazím na nákupy atd. za rodinou, přáteli,...... abych i poznala, zda mu budu doma vůbec chybět. On je totiž taky docela žárdlivý, ale musím říci, že jsem včera fakt moooooooc přemýšlela a docela mě to posílilo. Člověk prostě nemůže být jen a jen doma s partnerem, už i v té nemocnici když jsem byla, tak jsem se duševně odpočinula. Jen se mi ale bohužel otevřeli oči, jak přítel zlenivěl a žije si v přepychu díky mně. Snad již pochopí, že kdo by se měl snažit o náš přepych - je on. Nebudu mu tohle přímo říkat, ale naznačím. Snad neudělám chybu