Neschopnost vyrovnat se s rozchodem

Nemám a nikdy jsem neměla, když mě někdo nechtěl, mávla jsem rukou, řekla jsem si nechceš, tvůj problém a šla dál

Něco na ten způsob mám bohužel také.. pokud mě někdo zaujme, nějak to k něčemu spěje a nic z toho, tak jsem schopná se tím trápit klidně půl roku (je to i tím, že mě jen tak někdo nezaujme a o to je horší, když to zase nedopadne). Ostatní slečny se i z běžných vztahů oklepou po dnu a já prostě, když někoho chci nebo tak, tak to řeším hrozně dlouho. Nepraktické a člověk tak většinu života prosmutní. Bohužel radu na to nemám, jak má člověk omezit nějaké emoce? Prostě to neumím jen tak "střídat". Takže jsem rovněž zvědavá na rady a zkušenosti.

A co přestat teda být "zoufalka" a naučit se žít, jako bys nikoho nepotřebovala?

Mám to samé bohužel a zrovna tímhle obdobím procházím. Taky si o sobě myslím že mám docela silnou povahu, ale co se týká vztahů a lásky tak to tak bohužel není. Dost dávám najevo emoce a neumím být silná i když bych se potřebovala nějak naučit...bohužel nevím jak.

souhlasím, člověk je pořád jen smutný, nic ho nebaví, prostě fakt šílený. Když se z toho konečně vyhrabe, tak přijde někdo novej...a opět rána jak z čistýho nebe a přijde mi, že to je pořád dokola.

Bohužel nemám návod jak se tohoto "zvyku" zbavit.

já jsem na vztahy taky ,,citlivka" - ale pouze v soukromí - před lidmy to nedávám najevo - pouze pokud si o tom mohu promluvit s někým blízkým .. A jak se naučit oklepávat? chce to praxi .. prostě to cvičit cvičit cvičit .. Pokud se s někým rozejdeš, napiš si na papír jeho klady a zápory (v čem tě štval, co bys bývala chtěla aby bylo jinak, proč to skončilo) - no a třeba nakonec zjištíš, že za to ten chlap ani tak moc nestál..
Vím, jaké to je, že Vás někdo jen tak nezaujme.. Pro mne to taky musí být ten ,,ON" - jinak to nemá cenu.. A nakonec si vždycky řekni - když nejde o život, jde o h...o - a je to tak

Reaguji na Hanulllinecka: Mám to naprosto stejné. Já se tím netrápím třeba půl roku, ale pár dní, zato o to intenzivněji, kamarádky si už klepají na hlavu, že jsme se ani pořádně neznali a já už vyšiluju, jak kdybychom spolu měli dlouhodobý vztah. A když už se z toho dostanu, přijde někdo nový a zase rána, přesně, jak píšeš. A pořád dokola, už se mi to stalo tolikrát, že to ani nespočítám.

Jinak vím, že ten chlap třeba stál za h.....ale já si prostě nemůžu pomoct. Také bych nad tím nejraději mávla rukou a šla dál, ale city se prostě ovlivnit nedají, nemůžu si poručit, co zrovna teď budu cítit. Asi to mám v povaze. Ale tento způsob chování mám až od doby, co jsme se rozešli s přítelem (asi rok a půl) a od té doby pořád navazuju nějaký krátkodobý známosti a děsím se toho být sama...

Taky se toho děsím...navíc mam všechny kamarádky zadané a o to je to horší

Muži to vycítí, když se my samy cítíme zoufale.... Když je ženská v pohodě, najednou se okolo ní točí spousta chlapů Takže jediné řešení, jak z toho ven je, cítit se dobře sama se sebou, a to je kumšt.. Ale jde to. Mít ráda sama sebe je to nejtěžší. A myslet pozitivně - tak za to nestál a přijde lepší, který si nás zaslouží přesně takové, jaké jsme...

To víš, že nejsi zoufalá... Jsou jen dny, kdy stojí za ***, ale bude líp! Jen to nelámej přes koleno a hoď se do pohody. Pak přijde ten, co za to bude stát a už neodejde

Reaguji na Sang: mám to taky tak..