Nevycházím s vlastní mámou

Reaguji na Luciinda: Ahoj i já mám s mámou komplikované vztahy. Především proto, že jí můj otec moc ublížil a já jsem na něj strašně podobná....neustále mi předhazuje, že jsem celý on, neschopná, k ničemu.... Ve 20 jsem se odstěhovala z domu a fakt mi pomohlo vidět mámu jednou za měsíc na cca hodinu. Dnes je mi skoro 30 a mám maličkou dcerku a kvůli mateřské jsem zpět u mamky. Maličká za chvíli půjde do školky, já už jsem si našla práci a těším se, jak ji opět uvidím jen na hodinu v měsíci. Svou mámu mám strašně moc ráda a vlastně je mi líto, že se z ní za ta léta stala ženská bez partnera, naštvaná na celý svět, která má v oblibě jen své dva pesany. Mám, ale svůj život, svou rodinu... při mámě stojím, když je potřeba, ale kamarádský, přátelský vztah mězi námi zřejmě nikdy nebude.

měla jsem to dost podobný, s mamkou se nikdy nedalo (a nedá) vyjít, pokud má člověk vlastní názory a vlastní hlavu, to ona abslutně neuznává. Náš vztah se zlepšil, když jsem jim ukázala, že nejsem tak k ničemu, jak ona pořád tvrdila. Když jsem odjela do Anglie pracovat, najednou mě respektovala. Pak jsem se vrátila domů, než začala škola, a respekt byl pryč. Takže jsem začala při škole hodně makat, teď mám už jednu školu hotovou, druhou dodělávám, při tom pracuju, mám svý peníze, bydlení, jsem šťastná s přítelem a říkám si, že mamčiny řeči mě nezajímaj, protože sama vím, co jsem dokázala, a to stačí. I když tuhle jsem jí přijela pomoct chystat pohřeb a když jsme pekly buchty, tak říká: ,,Ještě že seš aspoň chytrá, když bys byla k tomu, jak seš levá, ještě blbá, to bych se už musela zbláznit." Přitom nejsem rozhodně žádný poleno, ale prostě jsou typy lidí, kterým se nezavděčí nikdy nikdo. Takže radím: vyhýbej se konfliktům a až to půjde, tak se odstěhuj.

a jinak, co se týče toho, jak ti máma nic nepochválí, hlavně se na to vykašli a dělej dál. Já mám v živý paměti, když jsem někdy v osmi letech napsala básničku, byla jsem na to strašně pyšná a šla jsem jí to přečíst. Máti mi to samozřejmě nejen nepochválila, ale ještě mi vytkla x věcí od nedokonalosti rýmu po hloupej obsah (samozřejmě jsem pak už žádnou básničku nikdy nenapsala). Pak jsem chtěla hrát na klavír, koupili mi ho, ale pak jsem celý tři roky, co jsem hrála, poslouchala, jak je to strašný a že hraju od prvního roku to samý (samozřejmě blbost, nebyla jsem žádnej velkej talent, ale hrála jsem normálně). Než abych to poslouchala při každým cvičení doma, radši jsem s tím sekla... a takových věcí, od kterých mě tenhle přístup odehnal, je spousta. Tak aspoň ty se nedej. Ještě bych teda podotkla, že mám mamku ráda, jen s ní prostě ve většině případů nevýjdu, protože mi je ten její negativní přístup cizí.

Reaguji na Ewiczkaaa: Reaguji na EleanorWoods:
...dievčatá neviem presne kolko rokov máte a samozrejme nechcem nejak útočit na vaše názory vy najlepšie viete ako vychádzate s mamkami.Ale tiež som bola vo veku ked som si s mamou vobec nerozumela ,nenašli sme jediné spoločné slovo,nesúhlasila som vobec s jej rozhodnutiami a hádky boli na denodennom poriadku...Ale teraz ked už mám po 30tke vám možem povedať že to tak nieje. pochopíte to aj vy žiadna mama nechce pre svoje dieťa zle len v každom našom období sa nám zdaju reakcie rodičov iné..Dajte tomu nadhlad mamka vás živý,stará sa o vás ,pere vám a má milion íných povinností snád má právo na nejakú tú špatnú náladu ,ktorá sa dá tolerovať Vy ste ich dcéri a oni Vás koniec koncom zbožnujú,verte mi

Ahoj, vím, že je to těžké vycházet s někým, kdo má pořád špatnou náladu a podle kterého děláte všechno špatně, ale pořád je to tvoje máma, určitě tě má ráda a přeje ti jenom to dobré. S mojí mámou jsem taky neměla nikdy moc dobré vztahy (a v pubertě vyloženě špatné), ale s odstupem a nadhledem vím, že mi přeje jen to dobré a že dělala, co bylo v jejích silách. Jen holt nebyla tak silná jako jiní. Měla jsem v dětství vši a věčně špinavé oblečení, teplé jídlo jen v neděli - pečené kuře ale s chlebem - ale přesto bych mamce nikdy nic nevyčetla. Pokud máš pocit, že ty děláš všechno a ona nic (pro zlepšení vztahu), asi vážně pomůže až čas a to když spolu nebudete pod jednou střechou.

Taky vidím problém u rodičů,je mi už notně přes 30 a problém mám stejný.Po letech jsem se začala chovat podobně,totálně psychicky vyšťavená,děti hyperaktivní.....skončila jsem na antidepresivech a po léčbě můžu říct,že už nikdy neřeknu,že AD berou jen šílení magoři.Tohle člověk neovlivní,ale záleží,co s tím udělá.Takže se netrap,snaž se být hodná a rodiče neštvat a pokud to nepomůže,bez to jako že jsi ty udělala maximum,ale víc už nemůžeš.Užírat se nemá smysl,akorát si vypěstuješ nejistotu a nedůvěru v sebe sama.

I já patřím k těm, co mají problémy s mámou. Je mi 19 a poslední 4 roky se nemůžeme s mámou vystát. Cokoli jí řeknu, tak zkritizuje. Jak tady píšete, že neocení vaše "díla", tak vím naprosto přesně, o čem mluvíte. Jako mladší jsem napsala knížku(taková holčičí slaďárna) a mamka si ji nikdy nepřečetla, tancovala jsem závodně 9 let a za poslední 2-3 roky neviděla ani jedno vystoupení. A podívat se na video jí bylo taky zatěžko. Věčně mi nadává, jak jsem blbá, hrozná a já nevim co všechno. Přitom chodím na gympl, mám vždycky vyznamenání. nikdy jsem neměla doma potřebu lhát kdy s kým kam jdu, nejsem jedna z těch, co by co týden chlastala a opíjela se, ale pořád je jí to málo. Mámy první slova, když přijde domů jsou : Vyžehlila si aspoň? Už se mě neptá, jak se mám, co škola a tak.
Já se dokážu dlouho držet, když na mě řve, že jsem se neměla narodit. Ale když už se naštvu, tak pořádně a řveme na sebe jak psi. Navíc mi neustále připomíná, že nemám vážný vztah, tak jestli nejsem divná. Prý taky žiju virtuální život(což striktně popírám, jsem naopak společenský tvor). Završila to minulý týden, když se "vloupala" do mých věcí a přečetla si můj deník, kde mám opravdu všechno. Věci, který bych nikdy nikomu neukázala. Ještě je tak drzá, že se přizná a vysmívá se mi. Od tý doby se s ní nebavím.
Může to znít hrubě, ale jsem ráda, že nejsem jediná s problémy s mámou

Reaguji na jersey: chjo tolik mi to připomíná mě s matkou.....ona je nejlepší její hovory jsou jen já já já-nikdy se ani nezeptá jak se mám,jestli je mi fajn....ještěže mám tatku-ten je super!

jo a to mi není nějakých 17,ale 25pryč...

Já mám problémy s mámou už od 15. A lepší to je jen díky tomu, že u nich nebydlím. Celou střední jsem se těšila, až půjdu na vysokou a nebudu s mámou doma. Zkoušeli jsme i rodinného psychologa, ten nad námi zlámal hůl po 2 letech. Řekl mi, co dělám špatně a já se to snažila dodržovat. Nenechat se vytočit, nenechat se... atd., atd. - to je to, o co mámě jde, asi i té tvoji. Už jsem nechytala na první škrtnutí, ale když máma chtěla, vždycky si něco našla, nějaké slabé místo, něco, na co jsem citlivá. A když mě nevytáčelo navážení se do mě, začala se navážet do mých blízkých. A to mě zase vytáčelo. Psycholog mi tenkrát řekl, že hlavním problémem u nás doma nejsem já, ale moje matka. Když před ní něco vyčítal mně , mamka nadšeně přikyvovala: ano, ano, přesně tak, taková ona je! Když ale něco vyčetl jí, máma se naštvala, mrskla s kabelkou, práskla s dveřmi a šla pryč. Takže nakonec se s námi rozloučil, mně mezi 4 očima popřál, ať se dostanu na vejšku někde v jiném městě a najdu si chlapa, který mi bude oporou.
Matka mě ještě dnes po celém okrese pomlouvá, jak jsem zlá, nevděčná....
Držím Ti pěsti!!

Nedivím se, že na tebe začala řvát, protože já bych ti dala takovou facku, až by se ti hlava otočila kolem. Neskutečný, co si někteří puberťáci ke svým rodičům dovolí (podotýkám, že jsem mladá a děti ještě nemám, takže pořád ještě píšu z pohledu dcery).

Já nevím, nechci být k tobě zlá a nějak ti ještě přitěžovat, ale ..
Nikdy bych si nedovolila říct to, co ty své mamce. Vím přesně co můžu říct a jak se můžu zachovat ze srandy a kdy už sranda končí.. a ty by si to taky měla vědět. Pak totiž předcházíš dost nepříjemným situacím.
S mamkou si normálně sedni a pokecej si s ní. Nejsou to tak strašné problémy jako má třeba někdo jiný v rodině.. Viz. tahle diskuze:
URL
Pak teprve poznáš, jak to má někdo těžké.
Ty nevěš hlavu a buď ráda, že to máš doma ještě relativně v pohodě.