Obsedantně kompulzivní porucha

Asi může. Znal jsem holku od nás ze třídy /bylo nám 17/ a ta se musela vracet a nestíhala autobus když si uvědomila, že nevykročila pravou nohou.

di_gi
myslím, že môže, vek podľa mňa až tak nehrá rolu. Keď som mala asi 12-13, nepamätám si to presne, tiež som mala také "rituály". Obťažuje to život a najhoršie je, že je to úplný nezmysel. Robila som presne to isté, hlavne sa to týkalo kontrolovania- či je zamknuté, vypnutý sporák, atď... Keď som išla spať, obehla som všetky prípadné nebezpečenstvá a kontrolovala a kontrolovala, počítala som si to. Je to fakt o nervy, ten nutkavý pocit. Určite by som to riešila, aby to nezašlo ďalej. Myslím, že čím skôr sa to podchytí, tým lepšie.

Je to možné. Záleží na tom, jak moc už má takové chování a myšlení zafixované. Zřejmě je úzkostně vyladěná, a proto hledá nějaké rituály, které by svět učinily bezpečnějším, jistějším. Řekla bych, že pokud má náhled, že to, co se jí děje, není úplně v normě, je to dobrý začátek pro změnu. Ale pozor, dcerka musí chtít s tím něco udělat, experimentovat s chováním i myšlením a testovat, co se stane, když svoje denní rituály vynechá.
Myslím, že dětský psychiatr by věci neuškodil, na druhou stranu je v tomhle věku možné, že dojde ke spontánnímu uzdravení. Třeba na ni doléhá dospívání, nároky ve škole, možná je příliš odpovědná a nebo jí potkala nějaká nepříjemná zkušenost, která "padla" do citlivého období, možná jste ji také příliš ochraňovali a chovali se tak, že svět je nebezpečné místo k životu, kde pořád číhají nějaké nástrahy.
Možná chvilku počkejte s nějakým kroky, věc nezveličujte, nevytvářejte kauzu, domluv s dcerou, že Ti vždycky řekne, až na ni půjde nějaké nutkání, zkuste si z těch strachů dělat legraci a zkoušet, co se stane, když se člověk nepodvolí těm nutkavým hlasům. Pokud by problém trval, vyhledejte psychiatra nebo psychologa.

Úplnou náhodou sa mi nedávno dostala do rúk kniha, ktorú písala matka spolu s dcérou, ktorá sa liečila z anorexie a bola tam spomínaná práve aj táto OKP (obsedantne kompulzívna porucha). Bolo tam opísané, že musela vykonávať určité rituály skoro pred každou činnosťou, pretože keby ich nebola vykonala, dokonca toľkokrát, koľkokrát si stanovila, tak by sa podľa nej mohlo stať niečo jej blízkym. Avšak tých rituálov bolo čím ďalej tým viac až sa stali nezvládnuteľnými. Jednoznačne odporúčam zájsť za psychológom, resp. psychiatrom, aby to nezašlo ďalej. Držím palce

Ešte dodám, že u spomínaného dievčaťa sa začala OKP vyvíjať v 11-stich. Neskôr sa k tomu pridružila tá anorexia.

myslím, ze ano. Sama s necim podobnym bojuju . Myslim, ze by jste s tim asi mely neco zacit delat - zajit treba za psychologem, psychiatrem. Kdyz se s tim nic nedela, muze to narůstat... Je to velmi omezující porucha a nejen to...

OCD jsem trpěla právě v dětství a v dospívání. Nyní už ji nemám. Takže je šance, že se to spraví, ale s největší pravděpodobností spíše transformuje do jiné poruchy, nebo se tyto k OCD přidruží.
Slabší formou OCD trpí i můj syn. V jistě formě tím projde většina dětí. Ne u každého se to zvrtne až v poruchu.
Myslím, že to známe všichni (nešlapat na kanál apod....)

Všem moc děkujuProblém je taky v tom že dcera za psychiatrem jít nechce.Musím ji teda zkusit přemluvit ať se to ještě nezhorší.

di_gi
skúste sa o tom ešte porozprávť, (u mňa rozhovory s mamkou celkom zabrali,aj som z toho nejak vyrástla-ako spomínala hašlerka, pozostatky síce zostali, ale nevnímam to ako obmedzujúce), ale samozrejme dôležité je, ako to prebieha u vás, či dcéra chápe, že je to nezmysel a či to vie ovládať, alebo sa porucha naopak rozvíja.

Venuše
Tak šlapání na kanály taky znám. Ježíš to bylo šílený, hlavně když jsem chodila na základku a pak na střední. Znamenaly neštěstí nebo smůlu a já si vymyslela, že když najdu kulatej, tak to "neštěstí" vyruším, vynuluju. Taky jsem si poskočila při projetým zeleným trabantu a něco si přála, 3x jsem si odplivla, když jsem uviděla pohřebák (to mě drží dodnes), a jiný ptákoviny. Naštěstí po maturitě mě to všechno opustilo.
Já si myslím, že tím projde každý.......

Shanka
Ano chápe že je to nesmysl.Snaží se s tím přestat ale bohužel to nejde

di_gi
hmm, tak to by asi bolo lepšie sa obrátiť na odborníka. Možno by bolo dobré skúsiť nájsť dobrého detského psychológa/psychiatra. Určite sa nájde niekto, kde je príjemné prostredie a atmosféra (aby to nebolo ako u lekára), skúste sa popozerať na nete, verím, že sa nájdu aj nejaké odporúčania. Držím palce

jak nad tím tak přemýšlím, tak jsem asi psychouška já totiž mám taky různé náviky ještě do dnes, akorát jsem to nikdy neuměla pojmenovat. Ale dělám to jen, když jsem u rodičů, v pubertě jsem si myslela, že když to udělám jinak, tak mi to přinese smůlu či tak něco a když jsem teď u rodičů, tak to dělám pořád, protože mi ty náviky zůstaly. Třeba když jdu spát, tak se musím podívat na všechny svítící hvězdičky na zdi, nešlapu na poslední schod (protože je šestý a to je moje smolné číslo), dávám bačkory na přesné stejné místo atd.) Ale u mě doma nic takového nedělám

já bych zase vyčkala - jistá forma ritualismu se projevila u většiny mých známých....

Moc dobře si pamatuji, jak jsem si furt myla ruce. Nebo jsem věčně kontrolovala, zda nekapou kohoutky, zda je skutečně zamčeno....pak v noci jsem se pětkrát chodila ujišťovat, že jsem neztratila klíče......

Taky jsem věřila, že zatímco jsem ve škole, moje hračky tajně ožívají a hrají si. Nikdy jsem žádnou proto nezavřela do skříně, aby měla možnost si hrát s ostatníma A když jsem přicházela domů, odemykala jsem co nejtišeji, abych je načapala - vždycky mě ale asi slyšely ....

Jinak se to objevilo taky v těch 12-13 letech. Dětem se v tu dobu vyvíjí abstraktní myšlení, takže to může být jedna z příčin (testování nové schopnosti )