arrow
profile_image
Luczrezia
od 11. 1. 2012
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Neprodává v Bazaru

Chtěla bych se zeptat na Vaše zkušenosti.
Strávili jste život s partnerem, který měl nějaký "handicap"? Ač se jedná o hluchého, slepého, němého, nebo jiné. Nechci to nazývat "handicapem", ale je to spíše zvláštnost, které je mnohdy těžké porozumět. Zajímalo by mě, jak jste zvládali situace, které jsou určitě v určitých obtížích těžké? Jaká rozhodnutí byly pro Vás těžko zvládnutelné, poznatky, pocity. Jak jste se přizpůsobili?
Já takovou zkušenost mám, a vím jak je těžké porozumět druhému člověku. A vím, jak těžké vůbec věci chápat i z jiného úhlu, než z kterého se díváme.

arrow
0%
0    0
Nebyla hodnocena

Osobní zkušenost nemám, ale při osobní asistenci jsem měla možnost nahlédnout na věc z druhého úhlu pohledu.
Asistuji klučinovi 22 let, je na vozíku, získané progresivní "onemocnění" (jeho stav se bude už jen zhoršovat) a vidím jak je pro něj těžké najít dívku, s kterou by rád zažil to co je pro druhé mnohdy rutina.
Jak je těžké získat si se svým handicapem holčinu, která se mu líbí (ohlíží se po "zdravé", protože on byl také), tak moc by rád zažíval co my ostatní...a tak, když občas popil se spolubydlícím, tak nebyl vůči mě zrovna krotký což je pochopitelné na jednu stranu (naštěstí jen online, ne v reálu)...ale...mám partnera...ale i kdybych neměla je tam nějaké to ale...těžké pro mě bylo zvládat ty jeho "stavy" kdy po mě doslova "jel" a měl pro mě oplzlé řeči (díky jeho touhám), ale měla jsem pochopení a tak jsem se to snažila zahrát nějak do outu, ačkoli to asi nebylo to po čem on toužil...ale příjemné to nebylo vůbec...i z "profesního" hlediska...

arrow
profile_image
Luczrezia
od 11. 1. 2012
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Neprodává v Bazaru

Reaguji na earth88:
No, to máš naprostou pravdu. Měla jsem spíše do dotazníku napsat, i jakým úhlem na to pohlíží lidé, co zkušenost nemají. Právě mě to hodně zajímá, protože bych si ráda popovídala s někým, kdo má podobnou zkušenost jako já. Mám partnera se kterým žiji vlastně už skoro dva roky, od mých 16 let, a partner je nedoslýchavý téměř hluchý.
Když čtu o mezilidských vztazích, proč se lidé rozcházejí a scházejí a jak je jednoduché někomu ublížit a rozejít se jenom slovy rozcházím se s Tebou protože neumíš tohle a tamto., mnohdy mi to přijde jako banalita, protože to co zažívají, a přijde jim naprosto neúnosné, já zažívám skoro den co den.
Myslím věci typu, že neumí tolik naslouchat, že nechápe, že domýšlí, že se bojí, že není takový "chlap" - to všechno co lidé tady píší jak je strašné a že se s partnery musejí rozejít.
A já beru svoji zkušenost, že za to vlastně nemůže, a jak je to těžké to překonávat, když má člověk nějaké představy, chtěl by ten vztah aby byl dokonalý, ale ve skutečnosti musí hodně věcí chápat z toho jiného úhlu.
Moc by mě vlastně zajímal něčí názor Asi tak. Ale moc hezky si to napsala. Přijde mi to rozumné.

arrow
Neprodává v Bazaru

Ahoj, já osobní zkušenost nemám, ale mezi nedoslýchavými, ohluchlými nebo Neslyšícími mám hodně kamarádů a také dvě mé známé (slyšící) mají za manžela Neslyšící, tak to znám trochu zvenčí. A jednou jsem měla hodně nedoslýchavou spolubydlící (prakticky hluchou, takže ukazovala a uvažovala jako Neslyšící). Co se týče komunikace, tak pro mne tam byla a je bariéra, protože se nikdy nenaučím ukazovat dobře. Také je pravda, že coby poměrně uzavřená komunita mají i specifickou kulturu, způsob uvažování, humoru... Moc mi pomohlo číst si k tomu odbornou literaturu, protože, jak říká jedno staré přísloví: "Pochopení zmírňuje hněv". Tedy, ne, že bych se na ně zlobila, třeba ta spolubydlící byla naprosto skvělá a dodnes máme moc hezké vztahy, spíš to pochopení zmírňuje nějaké negativní pocity, spíš frustrující než hněvivé. Nevím, podle mne to je náročné, ale na druhou stranu i obohacující (zvláště, jestli tě bere mezi své kamarády). A jedna z těch kamarádek je s neslyšícím manželem daleko spokojenější než předtím se slyšícím partnerem. Ono je někdy těžké se pochopit a porozumět si i mezi dvěma slyšícími.

arrow
profile_image
T3r3zka
od 3. 3. 2008
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

0%
0    0
Nebyla hodnocena

Sama jsem od narození prakticky hluchá, ale mluvím dobře a "normální" komunikace mi většinou nedělá problémy, když se ostatní přizpůsobí - otočí se ke mě čelem a mluví pomaleji. Vždy jsem měla jen slyšící partnery a nevím o tom, že by jim můj handicap vadil. Znakovou řeč jsem nikdy neuměla.

arrow
0%
0    0
Nebyla hodnocena

Reaguji na Luczrezia: Myslím, že asi záleží hodně na tom, o jaký druh "handicapu" jde, zda má člověk handicap získaný, nebo vrozený...dle mé zkušenosti právě lidi jenž mají handicap získaný v průběhu života, více samozřejmě tíhnou do společnosti "zdravé", protože byli jedni z nich...a v tom se někdy právě narazí...je to možná ošklivé to takhle říct, ale já sama, když jsem se poprvé se zmiňovaným chlapcem na vozíku setkala, docela jsem se zalekla (vozíček, jakou polohu zaujímá-vyvození předsudků, jaký to je "chudák" atd atd, ale když jsem ho poznala a řekl mi, že i chodí atd, tak prostě je to o tom dát takovému člověku šanci, aby sám mohl říct, jak na tom vlastně je), čili pokud budu posuzovat podle své reakce, tak podobnou reakci zažívá asi i většina dívek, které osloví, říká se, že láska hory přenáší, ale asi jsou v tomto případě výjimky...myslím, že právě třeba zmiňovaná nedoslýchavost není vnímána až jako takový handicap, zajímal by mě spíše názor právě u lidí s vadami zraku, tedy slepými od narození, nebo vozíčkáři tělesně postiženými od narození...přijde mi, že lidé, kteří se narodili s nějakým větším handicapem, který je nějakým způsobem omezuje v několika rovinách, tak již jako malí "vstoupí" do nějaké komunity..a tedy asi více tíhnou k té "handicapované" komunitě, která je vlastně formuje...ve třídě máme dvě neslyšící spolužačky..a jedna z nich právě vyprávěla zážitek z nějakého setkání neslyšících, které navštívila i její zdravá maminka a prý jí nebylo moc příjemné to co je mezi neslyšícími zvykem ( že jsou více kontaktní-objímají se, poplácávají se, podávají si ruce atd ). Určitě to musí být těžké žít s takovým člověk ve vztahu, a moc tě obdivuji, protože právě ve většině případů dochází k tomu, že chlap není "chlap" že jsou citlivější, obavy, podezírají atd a my jim nedáme moc tu první šanci....a jak píšeš, vždy máme nějaké představy, asi bych "případný" rozchod nesla velmi těžce s tím, že mu ubližuji ještě víc, protože on za to vlastně nemůže...ale na druhou stranu...vše lze vysvětlit, tedy pokud nezabírá ani "vysvětlení požadavků" tak je to asi funguje jako ve "zdravém" vztahu...

arrow
profile_image
Luczrezia
od 11. 1. 2012
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Neprodává v Bazaru

To všechno je svým způsobem pravda. Ale každý člověk jiná ves. Třeba můj přítel to měl v životě těžké kvůli rodičům. Udělali z něho chudáčka, nikam ho nepouštěli, nebavili se s ním, takže prakticky byl celý život sám a neslyšel nikoho mluvit. když jsem ho poznala, skoro neuměl mluvit, a jelikož já jsem upovídaná, s postupem času se naučil odstraňovat bariéry a vady řeči jako je takové to"mumlání". Myslím že to, jak ho odstraňovali ze společnosti mu hodně ublížilo. Nyní má problém vůbec chápat situace, a je tak hodně vztahovačný. Za dva roky jsem ho naučila mluvit, i psát, neboť ve škole absolutně nic neslyšel a psal rychle aby alespon něco dopsal, ale nenaučil se psát čitelně a tou rychlostí si vymyslel vlastní písmenka.
Myslím si, že hluší lidé (a to také záleží na situaci) - to mají v životě těžké s rozvíjením osobnosti.
A to je to o co se dva roky pokoušíme, a je to strašně těžké. Začínáme od prvopočátku. Od základních principů, jako je vaření vajíček.
Ono se to možná zná absorudní, ale kde to měl slyšet, kdo mu to měl ukázat. A v knížkách? To ano, ale škola byla frustrující a tak zanevřel na knížky, a svoji první knížku si přečetl až se mnou.
Určitě mě Vaše názory moc zajímají. Někdy je totiž těžké neztratit víru a vůbec ano, ta "frustrace" je někdy opravdu těžká, obzvláště když v emocionálních situacích člověk musí zpomalit a opakovat věty, protože se to na poprvé nemusí vždy podařit.

arrow
profile_image
Luczrezia
od 11. 1. 2012
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Neprodává v Bazaru

Cituji T3r3zka: Sama jsem od narození prakticky hluchá, ale mluvím dobře a "normální" komunikace mi většinou nedělá problémy, když se ostatní přizpůsobí - otočí se ke mě čelem a mluví pomaleji. Vždy jsem měla jen slyšící partnery a nevím o tom, že by jim můj handicap vadil. Znakovou řeč jsem nikdy neuměla.

Ano. Pro mě by to problém nebyl. Neodsuzuji lidi. Ráda jim pomůžu, jsem laskavá. Ale myslím že přítel byl s tím nevyrovnaný a nikomu to nikdy neřekl. A jelikož se snažíme být upřímní a o všem si popovídáme, vím, že měl partnerku, která "dělala" že jí to nevadí, ale věci které dělala a ty posměšky myslím že mu to moc ublížilo.

arrow
profile_image
Luczrezia
od 11. 1. 2012
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Neprodává v Bazaru

Cituji PíBí: Ahoj, já osobní zkušenost nemám, ale mezi nedoslýchavými, ohluchlými nebo Neslyšícími mám hodně kamarádů a také dvě mé známé (slyšící) mají za manžela Neslyšící, tak to znám trochu zvenčí. A jednou jsem měla hodně nedoslýchavou spolubydlící (prakticky hluchou, takže ukazovala a uvažovala jako Neslyšící). Co se týče komunikace, tak pro mne tam byla a je bariéra, protože se nikdy nenaučím ukazovat dobře. Také je pravda, že coby poměrně uzavřená komunita mají i specifickou kulturu, způsob uvažování, humoru... Moc mi pomohlo číst si k tomu odbornou literaturu, protože, jak říká jedno staré přísloví: "Pochopení zmírňuje hněv". Tedy, ne, že bych se na ně zlobila, třeba ta spolubydlící byla naprosto skvělá a dodnes máme moc hezké vztahy, spíš to pochopení zmírňuje nějaké negativní pocity, spíš frustrující než hněvivé. Nevím, podle mne to je náročné, ale na druhou stranu i obohacující (zvláště, jestli tě bere mezi své kamarády). A jedna z těch kamarádek je s neslyšícím manželem daleko spokojenější než předtím se slyšícím partnerem. Ono je někdy těžké se pochopit a porozumět si i mezi dvěma slyšícími.

No to je třeba to. Posunky. Přítel kolikrát něco ukazuje a nic neříká a na všechno možný má posunky, a je těžké to chápat obzvlášt když ho poprosím že to nechápu, a on si pak myslí, že něco udělal špatně a blokne se. To je taková "frustrace", myslí, že kolikrát mě hoří hlava. Kamarády bohužel nemá, protože zapadl do společnosti, kde byli samí alkoholici, a naprosto nepřizpůsobiví lidé. Od té doby má problém se seznamováním, avšak se snažím aby kamarády měl, třeba i mé, protože jsou velmi tolerantní a je to pro něj těžké protože se bojí, a má představu že všichni lidé, byli jako jeho kamarádi. Ten jeho strach já vůbec nevím jak překonat. jak má strach, tak nic nedělá. Vůbec nic. Ano, komunikace je těžká věc. Protože opravdu komunikovat umí jen málokdo - bez lží, bez domýšlení, bez přetvářky.

arrow
profile_image
Luczrezia
od 11. 1. 2012
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Neprodává v Bazaru

Cituji earth88: Myslím, že asi záleží hodně na tom, o jaký druh "handicapu" jde, zda má člověk handicap získaný, nebo vrozený...dle mé zkušenosti právě lidi jenž mají handicap získaný v průběhu života, více samozřejmě tíhnou do společnosti "zdravé", protože byli jedni z nich...a v tom se někdy právě narazí...je to možná ošklivé to takhle říct, ale já sama, když jsem se poprvé se zmiňovaným chlapcem na vozíku setkala, docela jsem se zalekla (vozíček, jakou polohu zaujímá-vyvození předsudků, jaký to je "chudák" atd atd, ale když jsem ho poznala a řekl mi, že i chodí atd, tak prostě je to o tom dát takovému člověku šanci, aby sám mohl říct, jak na tom vlastně je), čili pokud budu posuzovat podle své reakce, tak podobnou reakci zažívá asi i většina dívek, které osloví, říká se, že láska hory přenáší, ale asi jsou v tomto případě výjimky...myslím, že právě třeba zmiňovaná nedoslýchavost není vnímána až jako takový handicap, zajímal by mě spíše názor právě u lidí s vadami zraku, tedy slepými od narození, nebo vozíčkáři tělesně postiženými od narození...přijde mi, že lidé, kteří se narodili s nějakým větším handicapem, který je nějakým způsobem omezuje v několika rovinách, tak již jako malí "vstoupí" do nějaké komunity..a tedy asi více tíhnou k té "handicapované" komunitě, která je vlastně formuje...ve třídě máme dvě neslyšící spolužačky..a jedna z nich právě vyprávěla zážitek z nějakého setkání neslyšících, které navštívila i její zdravá maminka a prý jí nebylo moc příjemné to co je mezi neslyšícími zvykem ( že jsou více kontaktní-objímají se, poplácávají se, podávají si ruce atd ). Určitě to musí být těžké žít s takovým člověk ve vztahu, a moc tě obdivuji, protože právě ve většině případů dochází k tomu, že chlap není "chlap" že jsou citlivější, obavy, podezírají atd a my jim nedáme moc tu první šanci....a jak píšeš, vždy máme nějaké představy, asi bych "případný" rozchod nesla velmi těžce s tím, že mu ubližuji ještě víc, protože on za to vlastně nemůže...ale na druhou stranu...vše lze vysvětlit, tedy pokud nezabírá ani "vysvětlení požadavků" tak je to asi funguje jako ve "zdravém" vztahu...

Já si právě myslím, že nedoslýchavost pokuď jako dítě nerozvíjí osobnost, pak to velký problém může být. Neumím si představit slyšet ticho, když lidi mluví, a sedět a neslyšet. Můj přítel slyší všechny hluboké tóny, co my ani nevnímáme. Ví, že přijede auto, slyší turbíny, větráky, tak že musíme odejít z restaurace. Miluje hudbu, chtěl by hrát na nástroj, z toho je frustrovaný protože ty tóny neslyší. Ono je těžké posoudit co je horší. Myslím, že když mu v mládí nepomůže odborník a rodiče neví jak si s takovým dětátkem poradit, ublížit mu to může, a hodně.
Co se týče toho objímání, to je právě to, co asi měl přítel zažít, zajít do nějaké komunity takové, nevím, možná ne, možná jo, je těžké předpovídat, ale co Ty píšeš že je pro ně více než u lidích co slyší je pro mého přítele naprosto "frustrující".
A právě ony ty vysvětlivky nefungují, protože ..protože právě za to nemůže.
A o tom ten vztah je - i když asi už nedokáži žít v partnerském jako je obvyklé a snažím se být spíše první kamarádka (aby pochopil co je kamarádství) - nikdy kamaráda svého neměl, snažím se dokola a dokola mu dávat šanci. Aby alespoň jednou se stal 27 letým člověkem.

arrow
profile_image
Luczrezia
od 11. 1. 2012
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Neprodává v Bazaru

Proto právě jsem chtěla říct, jak mě někdy přijde absorudní, ty rozchody lidí. Že vlastně ono to nemusí být tím jaký člověk je, ale i o tom že má nějaký blok, o kterým mu lze těžko mluvit, a to třeba brání tomu vztahu. A těch bloků co lidé mají je hodně, a často o nich ani neví, nebo se bojí o nich uvažovat protože je to bolí.
Ona vážně ta komunikace je ze všeho nejdůležitější. Jak si dva lidé neřeknou na rovinu co cítí, i kdyby měli říct že druhý zapáchá, ať si jde vykoupat, tak začnou mít "frustraci" a mohou se dostat až tam že ten druhý partner už pro ně nebude partner.
Je opravdu důležité s druhými mluvit, hlavně o jejich bolískách, a ne přisuzovat to, jací jsou že tak chtějí být.
Třeba nechtějí, jen se bojí. - a to je ta moje zkušenost.

arrow
profile_image
eiffelove
od 12. 5. 2011
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Neprodává v Bazaru

Zatím podobnou zkušenost nemám, ale myslím, že člověk by si měl uvědomit, že může začít vztah se zdravým partnerem, kterému se potom může něco stát a může se to stát opravdu každému. Může skončit na vozíku, ohluchnout... Kvůli nemoci vím, že budu za pár let na vozíku a sama jsem zvědavá, jestli se mnou partner zůstane nebo to neustojí...
Chci říct, že dřív jsem si nedovedla představit, že bych měla něco s handicapovaný partnerem, ale teď když vím, že sama budu taková, tak se na to dívám jinak.

arrow
profile_image
Luczrezia
od 11. 1. 2012
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Neprodává v Bazaru

[reaguji]eiffelove[/reaguje

Tak Ti chci popřát, aby se to obešlo bez zbytečných komplikací. A jestli jsi poznala dobrého člověka, myslím že by mu srdce nedovolilo Tě nepochopit a nepomoct Ti.
A děkuji za Tvůj názor. opravdu

arrow
profile_image
T3r3zka
od 3. 3. 2008
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

0%
0    0
Nebyla hodnocena

Člověka hodně formuje jeho vlastní dětství. Kdo neměl hezké dětství, je většinou uzavřený, má nějaké mindráky, trpí blokádou. To vše jde změnit, jde to pomalu, ale jde, člověk ale musí chtít sám. A taky s takovým člověkem komunikovat a pořád mu dávat najevo lásku a ujišťovat ho, že nic špatného neudělal, že jen mu nerozumíš, protože to trvá než se člověk naučí posunky.
Já třeba díky bohu měla hezké dětství, sice jsem chodila do školy pro sluchově postižené, ale nechtěla jsem tam být, tak mě mamka dala do "normální" školy a tam jsem nikdy neměla problémy, naopak jsem se spřátelila s pár lidmi a právě to, že se téměř celý život pohybuji mezi zdravými lidmi, mě naučilo.
Když jsem byla mladší, měla jsem taky problémy s tím, že jsem se bála to dát nějak najevo, že nerozumím, ale dneska prostě bez obalu řeknu "Já špatně slyším, tak na mě mluvte pomaleji" a nemám s tím už problém. Kdybych měla přítele, který by mě nějak shazoval kvůli mému handicapu nebo měl posměšky, tak bych se s ním okamžitě rozešla. Takového ubožáka bych vedle sebe nesnesla.
Moc nechápu přístup ostatních, kteří se postižených "štítí", přijde mi to příšerné, ale takových snad moc není... Jsou postižení, ale taky mají svoje sny, přání, ideály a jsou to jinak "normální" lidé. Přišla jsem na to, že když nějakého postiženého poznám blíže, tak mi pak časem vůbec nepřijde postižený, protože mi připadá jako ostatní, akorát že má nějaké omezení.

arrow
Neprodává v Bazaru

Reaguji na Luczrezia:
máš můj obdiv - přítele kompletně vtáhneš do života. musíš být neuvěřitelně trpělivá a tolerantní.
Reaguji na T3r3zka:
ahoj terezko,
tvoje věta slova o štítění chápu. a rozumím jím bohužel z obou stran.
chápu jak to vnímáš ty, která ,,nemá" handicap. vím že lidé s nějakým handicapem jsou také lidé a vnímají stejně svět a chování jako my, mají své sny, nálady a tak. jen je to pro ně těžší. ale my ostatní co se s nimi nesetkali a právě setkávají pouze v mhd nebo na ulici ale jinak se s nimi neznají tak takové lidi ne obchází či se jich štítí, ale neví jak se k nim chovat. kolikrát sem i chtěla slepé holčině i chlapovi pomoct a byli akorát naštvaní a ještě na mě byli sprostí že to snad zvládnou sami. takže i já jsem na pozoru.

prostě chce to si uvědomit, že lidi co chtějí žít po svém jsme všichni, jen se naučit k sobě chovat. ale to už je někam jinam.

A nebo se rovnou zaregistrujte. Zabere Vám to 2 minuty.

 
Toto téma jsem založil/a, mohu ho tedy uzavřít.
Své téma uzavírejte vždy (!) po úspěšném prodeji v Bazaru. Děkujeme!
Příspěvky
| smazat označené