Racionální vztah

Nebude to nic příjemnýho, buď prostě citlivě upřímná. Zkus si otočit, kdyby ti tohle říkal on tobě, to mi vždycky pomůže se nad tím takhle zamyslet...

A teď nevím, zda se mnou souhlasíš nebo zda si mám říct, že slyšet něco takového by se mi nelíbilo

Radím zásadně ne! Zkušenosti mluví za vše!!

já bych to zkusila,já se taky zamilovala až později,a je to báječné a jsme už i manželé

Mě se můj současný přítel líbil hlavně povahově a taková ta bláznivá zamilovanost přišla až po měsíci, dvou.

Já ze zkušenosti musím taky říct ne. Udělala jsem to takhle 2x, ten kluk mě nepřitahoval, ale byl hodný, milý, pozorný, tak jsem si řekla no co, přijde to časem. Ale nic nepřišlo, spíš se to stupňovalo, bylo mi to nepříjemné a jeho mi bylo ve finále dost líto, přišla jsem si jako mrcha, že ho využívám nebo tak, nakonec to samozřejmě pohořelo, takže za mě ne. Určitě bych se znovu do žádného vstahu nepouštěla nebo nenutila, když si nejsem 100% jistá jen proto, že je hodný, to s ním budu radši kamarádka a nemyslím to nijak zle jestli to tak vyznělo.

Pokud by to měla být první láska, tak prostě se vším všudy.. Včetně motýlků v břiše

Pověz mu to, tím, že bude doufat, mu ublížíš víc.

Překvapuje mě, že je tu tolik z nás, komu takovej vztah vydržel, protože u mě je prvotní fyzická nepřitažlivost začátek (rychlýho) konce...

Jak nedokážeš představit? Proto, že se prostě trochu bojíš nebo proto, že ti je ta představa nepříjemná?
Pokud první varianta - pak to s ním zkus, to je asi normální.
Pokud druhá - za mě ne. Každý to má asi jinak, ale já se znám a vím, že pokud mi je představa něčeho (v tomto smyslu - líbat se s někým a tak) nepříjemná, tím, že se to budu snažit přecházet docílím akorát tak toho, že mi to bude odporný (omlouvám se za ten necitlivej výraz), že se budu štítit mu tu pusu vůbec dát a bude to čím dál horší.

Jsem na tom v zásadě podobně jako ty - ještě o rok hůř. Ještě v 19 jsem s nikým nechodila. Zájem byl poměrně velkej, ale já jsem hodně vybíravá, přemýšlím dopředu a navíc mi bohužel vůbec nevadí nezadanost, takže jsem neměla důvod někoho hledat. Několikrát se mi stalo to, o čem píšeš. Supr kluk, i obecně docela pěknej, chytrej, kamarád co by pro mě udělal první poslední. Pokaždé jsme se tak nějak scházeli, čím dál víc jen ve dvou, a já váhala. Přesně jako ty. Prostě tam nebyla ta chemie. Ráda jsem s ním trávila čas, ale představa, že bychom se měli líbat, nebo spolu nedejbože spát - ne, díky. Ten poslední mi po jednom společným odpoledni napsal, že mi už v tu a tu chvíli chtěl dát pusu, ve mě jen hrklo:,, COŽE? PUSA? Ježiši, ne...." a byl konec. Z mé strany. Věděla jsem, že nemá cenu to táhnout dál, protože u mě to prostě nefunguje a fungovat nebude, nestála jsem o fyzickej kontakt.
Víš co vždycky dělám v těhlech situacích, kdy nevím co správně udělat? Obrátím si role a řídím se heslem "Chovej se k ostatním tak, jak chceš aby se oni chovali k tobě". Představ si, že máš ráda (hodně ráda, ale nechci psát miluješ) kluka a začali jste spolu chodit. Snesla bys mu modrý z nebe, trávila s ním nejradši každou volnou minutu a nemohla se dočkat toho, až bude něco víc a zjistila bys, že je s tebou protože jsi moc hodná, ale nepřitahuješ ho. Věděla bys, že ti nechce dát pusu, protože mu to je nepříjemný, že se mu fyzicky nelíbíš - jak by ti bylo? Chtěla bys aby s tebou byl? Já nevím, mě při té představě mrazí. Asi by mi to zasadilo takovou ránu do mý vlastní hrdosti, do sebevědomí. Bylo by to pro mně hodně ponižující, a asi bych to opravdu těžce snášela. Dobře - já jsem hrdá a ješitná ( ), ale tady už jde podle mě trochu o obyčejnou (jeho) lidskou důstojnost.
Nechala bych to být, nevím, jestli z vás mohou být přátelé - mě se to u nikoho nepovedlo, ono to dost dobře ani nejde, když jeden chce víc a druhý ne, že. Každopádně bych asi počkala, jsem si jistá, že se v tvým životě objeví ten, u kterýho i ti motýlci v břiše budou a věř mi, že to stojí za to! Říkám to proto, že jsem sama ze sebe byla už zoufalá, když už mě někdo přitahoval fyzicky zas to vázlo někde jinde (inteligence například ), už jsem nevěřila tomu, že jednou zažiju to pobláznění a hle - přišlo to ze strany ze které jsem to vůbec nečekala, možnost vztahu mě ani nenapadla a teď nám to půl roku funguje prakticky bez jakýchkoli problémů, máme úžasnej vztah a že by nefungovala chemie? Ta funguje až až... už od začátku. Takže - rozhodni se jak uznáš za vhodné, názorů tu máš hodně - snad uděláš dobře.

Nenuť se, vyčkávej a uvidíš...
Přihodím u můj příběh: Bylo mi 16, ja mladá, hloupá, potkala jsem kluka, stál o mě, bylo mi s ním fajn (nepřitahoval mě), začali jsme spolu chodit, spát (no, to byl děs ti povím),... On se mě ze začátku ptal jestli se mi líbí a já mu jak hňupka lhala, že jo (možná jsem to tím dokazovala i sobě - však jsem chtěla chlapa, že)... No, jak to dopadlo? - Všechno mi došlo, kopla jsem ho do jeho pozadí. Teď mám přítele, kterej mě neskutečně přitahuje + k tomu má asi o milion víc kladných vlastností než bývalý (jsme spolu 3 roky a pořád mě překvapuje a těší). Povím ti, není nic lepšího než být objímána od člověka, který se ti i líbí.

Holky moc díky za vaše názory, fakt mi to pomohlo. V týdnu jdeme na kafe a do tý doby o tom budu přemýšlet, ale asi to ukončím, už teď mi psal, že je mu po mě smutno a nechci, aby to zašlo ještě dál.

Tak pokud by ti bylo třeba už 25 a víc, tak bych ti asi radila, ještě o tom popřemýšlej a zkoušej to dál a uvidíš, ale pokud je ti 18, tak nemá cenu lámat to přes koleno. Času máš ještě dost a chlapů poznáš ještě spousty. Asi bych mu na rovinu řekla, nebo se ho zeptala, jak to mezi vámi je a jak to bere. Podle toho, co ti řekne, uvidíš, třeba z něj vyleze, že tě bere jako kámošku, pokud jako něco víc, asi bych mu narovinu řekla, že ty to tak bohužel nemáš. Určitě to pochopí.
Ale je to taky těžký, mám kamarádku, která když začínala s svým, nyní už manželem, tak jí to k němu vůbec netáhlo, žádná jiskra, chemie, motýlci - nic (jí bylo 27, jemu 2, no takže s ním byla asi na 4 rande a řekla si, že podle toho dalšího uvidí, jestli to má cenu. Ale mezitím se přichomítla možnost jet na hory, kam teda společně jeli (a podle toho si řikala, že to rozhodne). A tam se do něj zamilovala. Prostě tam udělal něco, čím jí okouzlil, asi jak to všechno dokázal zařídit, jak se o ní staral atd. a to jí přesvědčilo. No a dnes jsou manželé. To samé měla moje další kamarádka, trvalo jí dlouho, než se do něj zamilovala a dnes jsou taky šťastní manželé, mimochodem pro mě ideální pár.
Já jsem zase teď s posledním přítelem měla hned jiskření a motýlky v břiše, proběhla líbačka, pořád sem na něj myslela, začli jsme se scházet, už od druhýho rande sem věděla, že to tam je (nebylo to sice tolik, jako přímo zamilování, ale bylo to znát), i fyzicky mě přitahoval.... No a dopadlo to tak že teď po půl roce mi dal kopačky. Bohužel u něj se to zamilování nedostavilo...
No takže prostě né vždycky to dopadne tak, jak si člověk představuje, nebo v tomto případě spíš nepředstavuje

Určitě souhlasím, ale myslela jsem, abys mu to jakože řekla citlivě..

Tak nějak, souhlasím.
Zamilování se u tebe asi tak nějak prostě nedostavilo, tak myslím není na co čekat, už jsi to určitě zkoušela počkat, jestli se ti "rozsvítí"....

Holky, zajímala by mě jedna věc. Vy, co tu píšete, že se vám na začátku vašeho vztahu přítel nelíbil, tak jak se dala zvládnout situace, když došlo na sex? Také mám kamaráda, který mě kdysi strašně moc chtěl, ale bohužel mě nepřitahoval. Moc jsme si rozuměli, ale přitažlivost z mojí strany žádná. Nedokázala jsem si představit, jak se budu do toho nutit. Čistě ze zvědavosti mě to zajímá

Reaguji na maikkynna: Se svým současným přítelem to na začátku vypadalo, že z mý strany tam už nic není (návrat po devíti letech). Loni v září jsme začali chodit na rande (restaurace, kino, výlet) a já měla pocit, že už k němu nic necítím, že mě ani nepřitahuje (na první pohled to není žádný velký krasavec, ale přitom je to pěkný chlap - krásné oči, úsměv, zuby, silné ruce). Když mi třeba dal pusu, tak to bylo prostě divný a mně se to ani nelíbilo a říkala jsem si, co se děje, vždyť tenkrát to bylo úplně skvělý. Po pár týdnech neplánovaně došlo na sex a nebylo to nic moc.Taky jsem mu to narovinu řekla, že si pamatuju, že to s ním bylo mnohem lepší. Fakt jsem si už začala myslet, že tudy cesta nevede, že my dva už k sobě prostě nepatříme. A pak se to najednou zlomilo, už ani nevím kdy (ale bylo v řádu týdnů) a jsem z něho úplně hotová. Důležitý pro mě je, že vím, že mi voní. Když byl u mě a třeba jsme spolu vařili, tak jsem mu třeba dala pusu na krk schválně, abych si k němu mohla přivonět a zjistit, jestli mi jeho vůně sedí. Myslím si, že na tom začátku za to mohla nervozita, já jsem byla nervozní a on snad ještě víc. A vlastně tak nějak to bylo i před těmi devíti lety. Nebyl můj typ (menší blonďák), a pak jsem do toho spadla, že jsem se dlouho z toho nemohla vyhrabat.
Když je člověku osmnáct, tak bych to asi nelámala přes koleno a do ničeho se nenutila, v tomto věku má člověk teprve poznávat a zjišťovat, co se mu líbí a co chce. Vím, že v tom věku pro mě byla nejdůležitější fyzická přitažlivost. Teď u tohoto přítele se celkem rychle objevila přitažlivost psychická (velmi si rozumíme, máme podobný humor, náhled na život, koníčky) a fyzická na sebe nenechala dlouho čekat. Úplně jsem do toho spadla ale až letos na jaře, kdy přijel pro mě do práce a předtím byl u holiče. Venku jsem ho skoro přehlédla, protože by mě nenapadlo, že ten chlap s tmavými brýlemi, krásným účesem, který mu neuvěřitelně seděl, je on. Někdy stačí málo a je z pěkného chlapa ještě hezčí Nejdůležitější je, aby sedělo jak to duševno, tak to tělesno a to klidně může přijít až jako druhé v pořadí, když už to člověk nečeká. Každý to máme jinak.