Samostatné bydlení po rozchodu - jak jste to zvládli

No, byla to rychlovka. V neděli jsem se rozhodla a v úterý už jsem měla byt

Práci mám naštěstí v Praze (už 3 roky) a nyní 20 minut od bytu...v práci jsem teď dlouho a tím jak pracuji, tak alespoň nemám čas na chmury...

Obnovím staré kontakty, které jsem díky příteli omezila - už nikdy víc...žádný chlap za to nestojí, také musí být totiž prostor pro přátele...

Všechny chlapy stejný...

Reaguji na Dorra:
Vítej mezi osamělé ženy
Ano, máš naprostou pravdu. To zařizování a vybalování je super. Navíc mám velkou šatní skříň, takže to rovnání do ní mě šíleně baví...

To si také říkám. Jsme silné a zvládneme to

Tak tohle mám úplně stejné...Pořád mi pomáhá se stěhováním. Je hodný, milý. Ale já už s ním stejně nechci být...teda nevím no...bude to těžké se od něho odprostit. 5 let je 5 let...ale budu muset, protože to jiné nebude. Bohužel...I kdyby nakrásno sliboval, že se změní, nebude to tak. Teda myslím si to. A jak ty to zvládáš? Udržuješ s ním kontakt?

Ano, to víš, že můžeš. Je to totiž jak z té knihy Proč muži milují potvory (mimochodem už jí mámm objednanou a budu hnedka číst a učit se ) : Jsem totiž hrozně hodná (dle okolí) a jsem přesně jak popisují v knize: "Ona pro něj dělá první poslední, vaří večeři o třech chodech, nic si neplánuje, dokud jí nezavolá, ve všem ho chápe...
A on si přesto najde jinou - potvoru, která ho komanduje, stará se jen o sebe, nic neumí a navíc není ani moc hezká!"

Takže asi tak nějak to bylo u nás. Mé zájmy a koníčky úplně zahltil svými. Naučila jsem se lyžovat, jezdit na kole, brusle...atd. Ale na výlety do přírody (což miluji) jsme nejezdili. A proč? Protože na to už nebyl čas, díky trávení volného času jeho koníčkama, na které jsem ze začátku opravdu měla chuť a bavili mě. Pak jsme si pořídili byt a vše začalo kolem bytu. Kde jsem nechala do slova a do písmenka své ruce. A pán? Ten hraje basket, takže měl pořád trénink, zápasy (musela jsem chodit fandit - děs) a pak chodil často chlastat s kamarádama a to byl hlavní důvod rozchodu. Chodil domů totiž kolikrát třeba i v jedenáct dopoledne ožralej jak prase Řekla jsem mu, ať si chodí, ale příjde včas domů a né takhle v jeho letech, jak puberťák, fakt No a pak jsem šla s kamarádkama a trochu se nám to protáhlo a bylo zle. On mohl a já ne. Tohle fakt nééé. Další důvod byl ten, že mě převychovával. Byl starší a neustále si o mě myslel, že jsem malý dítě, které si neumí nic zařídit atd. Byl asi důležitý v tom, že se mohl povyšovat. Nevím, Každopádně mi tolikrát ublížil. Právě, že ta jedna potvora se tam našla...a doteď mi to nepřiznal. Důvěra byla tím pádem pryč. A dokonce mi jednou ublížil tak, že ... no to je jedno. Vztah s ním prostě byl asi omyl. Jenže když jsem sundala růžové brýle, bylo pozdě. On si teď pořád myslí, že ještě není konec...ale já už s ním nechci být. Je to pořád to samé... byly tam i hezké chvilky...ale...to už je pryč. A jak to bylo u Vás? Proč ty si se s ním rozešla?

No, právě....

Vím, že je to teď na mě, jak se k tomu postavím, ale nejde mi to úplně utnout, což je chyba... Furt tak nějak bláhově věřím, protože ho mám prostě ráda. Jenže rozum ví, že se sice snaží, ale víceméně slibuje, aby mě přesvědčil. Teď bude mít novou práci, uvidíme, jestli mu to vydrží, v takovejch těch záladních věcěch se ael setjně nezmění. když je někdo sobec, asi sobcem zůstane a tu pozornost mi asi nikdy nebude vnovat takovou, jakou já bych chtěla... Jo, jsme v kontaktu. Je přesvědčenej o tom, že mě přesvědčí, ale je to takový nemastný neslaný. Nevím, jak si to představuje, asi se ho takhle na přímo zeptám...

Jojo, rozumím ti...ale ono to fakt jiné nebude Bohužel...já se o tom přesvědčila včera, když mi pomáhal se stěhováním...tahala jsem těžké věci, on něco málo a když jsem mu řekla, že potřebuji pomoct s těžkým košem, že je to na mě těžké...řekl: Ty se stěhuješ, ne? Co já s tím? Tak jsem to musela k autu dotáhnout sama...Chápu, že je naštvaný, ale já se ho o pomoc se stěhováním neprosila a když už mi tu pomoc nabídl, tak se na mě při nošení těch nejtěžších věcí vykašle? Jako naschvál? Nechápu To jsem mohla říct kamarádům...

Fakt si nenamlouvej, že se polepší. Nikdo se ze dne na den nezmění. Pokud tam bylo více věcí, kvuli kterým jste to ukončili, tak se netrap

Já jsem byla včera pozvaná na večeři... Jenže byl po pokeru, celou noc hrál a celej den spal a večer se probudil a chtěl mi udělat večeři... to jsem nevěděla, než jsem tam šla. Otočilo se to proti mě, protože večeři jsem dodělávala já, protože jemu nebylo dobře, takže OPĚT žádný původně plánovaný starání o mě a opět poker, opět sobec, opět se ozval jen, když on má chuť a potřebu... Nakonec se to otočilo proti mě, že nechci pomoct s děláním večeře a že po večeři odcházím s poznámkou: No jo, proč bys vlastně zůstávala, že... Těžkou hlavu z toho mám já a dělám si to sama. Když mám chuť ho poslat do pr**dele, vycejtí to a najednou se začne snažit a mě to nejde, a tak je to dokola. Mám mě omotanou a já mám neobyčejně dlouhý vedení tentokrát...

Je to složité, se od něho odprostit...to chápu. Ale bude ti lépe, věř mi. Akorát se trápíš něčím, co nemá budoucnost. Zeptám se tě. Umíš si s ním představit rodinu? Být s ním do konce života (přehnaná otázka, ale myšleno ve smyslu být s ním do budoucnosti)? Až by si s ním měla dítě, postaral by se o Vás? Na tohle všechno si řekni ano či ne a uvidíš sama. Proč být s někým, který tě jen psychicky ničí a vycucáva?

Mě v tomhle otevřela oči kamarádka, když jsem jí vezla autem domů. Bavily jsme se o vztazích a chlapech všeobecně. Ona už je rozvedená, má 1 dítě a je jí 25 let stejně jako mě takže si prošla už své. Ptala se mě, jestli jsem spokojená. Nedokázala jsem jí na to odpovědět, ale zeptala jsem se další otázkou: "To už je v tom životě všechno? To už nezažiji nikdy něco jiného? Žádné jiskření? Jen péče o domácnost a chlapa?" Jakmile jsem to vyslovila, vše mi došlo. Nebyla jsem spokojená. Vždyť i lidé s dětmi se dokáží bavit, chodit do kina, na večeře, na výlety...já byla bez dětí a nikam mě nebral. A hlavně, nikdy jsem s ním nebyla sama sebou. Vychovával mě.

Podle toho co píšeš si myslím, že si opravdu moc hodná a milá slečna. A právě mi hodné to máme v životě těžké Nenech si ale někým takovým ničit život Důležité je, že si od něho pryč a bydlíš sama. Úplné ukončení kontaktu s ním ještě asi potrvá. Také se s mým ex scházím. On si tedy pořád myslí, že je přítel a né ex. Ale jsem pevně přesvědčená a rozhodnutá, že až se přestěhuji úplně (ještě mi chybí nádobí a takové ty věci), tak veškeré kontakty přeruším. Mám důvody, proč s ním být nechci a ty také měnit nebudu. Zasloužíme si lepší chlapy, ne? Hlavu vzhůru... A hlavně poker v tvém případě u chlapa a chlast v mém případě u chlapa, to jsou snad hodně pádné důvody k zamyšlení odejít, nemyslíš? Oni si to časem uvědomí, ale bude pozdě... Můžu se zeptat kolik je tvému příteli (ex)?

Reaguji na Dorra:
Zbytečně s ním ztrácíš čas, nezmění se

Přesně

Když jsem si tohle přečetla, tak jsem si představovala, jak Tě vytáhnul někam do restaurace. Potom jsem se dostala k

,
tak jsem zbystřila, že by se v něm něco hnulo? Ale tohle tomu teda nasadilo korunu

.
Na to bych se teda pěkně vykašlala, jakmile bych zjistila, jak to s tou večeří, tak bych se otočila na podpatku a sbohem, pane kuchaři, aby to nakonec nedopadlo právě takto:

Pokud se muž vytasí s nějakým pozváním na cokoli, tak je to jeho akce, on se má předvést před Tebou, a ne že žena bude zachraňovat co se dá, jen proto, že milostpán je unavený.

Ano, chování a přístup mýho bývalýho je do očí bijící a rozumově úplně na ránu. Že se mi nedaří dopoutat a odprostit je jen moje chyba. Jsem moc ráda, že jsem se odstěhovala, ale v hlavě to ještě dotažené a vypořádané do konce nemám.

Ano, vím, že to nemá budoucnost, protože se prostě nezmění. Ne, rodinu si s ním představit nedokážu, ale vím, že jednou bude skvělý táta. Má neuvěřitelnej potenciál, ale s**ere na to. Ale otázkou je, kdy si na to přijde. Zatím na něj není spolehnutí, zodpovědnej je jen když se mu chce, dělá věci sobecky pro sebe a když jemu se chce, není pozorný, vnímavý... Poker, pařby po vyhraným zápase a pak spí celý dny. Tohle když mu říkám, říká, že takhle žít nechce a že se to změní a mě přesvědčí. Skutek utek, jen řeči, nic závratnýho se neděje. Ve 33 letech je to přeci už hotovej chlap, takovej, jakej je.

Denně se ozývá... a to jsem se s ním rozešla, ale jak kdyby cejtit, že jsem na vážkách, že v tom mám furt bo**rdel. Ví, že sním takhle, jak je, být nechci. Ale je to furt dokola, mluví o tom že se chce změnit a nic se vlastně neděje, furt je to všechno stejný, tak k čemu furt to všechno? Já už vážně udělala maximum a nestojí mi to za to...

Jak to mám utnout, abych neměla pocit, že jsem svině a zároveň už si konečně dokázala stát za svým a opravdu to s ním ukončit bez pocitu viny? Potřebuju udělat poslední krok a nejde mi to...

Já jsem si taky říkala, že jako bezva, pozvání na večeři, kluk jde do sebe... a pak jsem si přišla já, jak totální blbka, že jsem mu na to zase skočila a ještě musela přiložit ruku k dílu a ještě z toho vyšla, že mu nechci ani pomoct... Prča.. jedinej, kdo z toho má ale těžkou hlavu, jsme já, on je v pohodě. Ještěže jsme mohla zmizet do svýho bytu!

Já bych toho chtěla. To, že chce, ještě vůbec nic neznamená. Ty jsi mu teď dala prostor, aby se opravdu změnil, ale on s tím zatím nic nedělá. Pokud cítí, že jsi na vážkách, utni s ním teď kontakt. Není to nic proti němu, udělej to kvůli sobě, aby Ty jsis udělala čisto ve své vlastní hlavě. Zkus ho teď vůbec neřešit.

Jak se to projevuje?
Neboť já ho tam nevidím.

Je tam potenciál, ale naprosto nulový! Vzhledem k jeho věku - ten chlap je pro život nepoužitelný.

Ano, to sedí.

Radikálně, z minuty na minutu utni veškeré kontakty.

Nechápu, proč bys měla pocit viny. Ten kluk na Tebe úplně s*re, nestojíš mu za to, aby přestal hrát poker a chlastat, dělá z Tebe blbku (viz. večeře) tak co pořád řešíš?!