arrow
profile_image
Delphine
od 10. 3. 2013
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Neprodává v Bazaru

Hezký večer,
chtěla bych se obrátit na všechny paní učitelky, ráda bych se totiž dozvěděla něco o jejich pracovních začátcích.
V květnu mně čekají státnice (studuji na fildě a dělám si pedagogické minimum) a chtěla bych přibližně vědět, co mě čeká, na co se mám připravit...
Jak jste se vypořádly se svými začátky ve školství?
Co pro vás bylo nejtěžší?
Víte, čím jste na pohovoru zaujaly, proč si vybraly právě vás?
Jak jste zvládly přípravy na hodiny? (zezačátku to musí být časově dost náročná, když člověk začíná s ničím)
Napiště cokoliv, co vás napadne
Děkuji za všechny reakce!

No, co napsat, abych tě neodradila hned od začátku?
Každopádně zapomeň na to, jestli vám na fakultě říkali, že děti se snad učí dobrovolně a rády. Ne, neučí. Začátky pro mě byly těžké zejména v tom, že jsem nevěděla absolutně nic o pedagogické dokumentaci- což je důležité, ale na fakultě nás s tím nikdo neseznámil. Dále pak hodně času zabraly přípravy do hodin- nějakou dobu trvá, než se naučíš rozvrhnout hodinu, střídat činnosti atd.- záleží, jak dobrou máš teoretickou didaktickou přípravu. Pokud nejsi vyloženě autoritativní typ, budeš to mít těžké dvojnásob- se mnou na začátku flirtovali deváťáci, což zpočátku potěší, ale pak obtěžuje- pokud se ti to stane, včas utnout. Učím deset let a musím konstatovat, že děti jsou čím dál tím horší, co se týče ochoty učit se (ne pro mě nebo pro rodiče, ale pro sebe), čím dál méně náročné na sebe, soustředěné na učení, čím dál méně přirozeně zvídavé. Zato čím dál víc roztěkané, nepozorné, přibývá poruch učení. Čím dál méně čtou- což se projevuje ve slovní zásobě a schopnosti pracovat s texty- zkrátka pro tebe čím dál tím větší výdej energie, který bohužel jen málokdy dostaneš zpátky. Čekat něco jiného je naivismus mládí, ale člověk ho potřebuje Další věc je byrokracie, která ve školství narůstá, s tím spojené přetížení, pro které hrozí dřív syndrom vyhoření- pokud svou práci budeš dělat poctivě, asi tě časem nemine. Nesmírně důležitý je dobrý kolektiv kolegů- na to jsem měla obzvláštní štěstí- u kolegů jsem ze začátku nasávala jak houba, co mě mohli naučit. A rádi mi zkušenosti předávali- bohužel dnes to nebývá tak běžné. Ale dost pesimismu- též ta práce přináší plno radosti a dobrého pocitu z vlastní užitečnosti. Největší radost mám, když potkám po letech bývalé žáky, kteří se ke mně hlásí, studují třeba vysokou školu nebo pracují, popovídáme o škole a oni mi poděkují, že jsem na ně tenkrát byla přísná, protože se jim to, co se naučili, hodilo.
Tak ti přeji hodně štěstí!

arrow
profile_image
UsmejSe mojeid
od 18. 1. 2010
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Mám několik kamarádek učitelek. Jedna z nich mi říkala, že když začínala, tak se snažila s dětmi vycházet dobře a být přátelská, ale časem pochopila, že takhle by daleko nedošla, protože některé děti toho zneužívají. Tak začala být taková ta přísná paní učitelka a je to prý daleko lepší.
Jiná kamarádka přešla učit z vesnice do města, protože její kolegyni uhodil otec žáka kvůli nějaké hlouposti, co se stala v tělocviku. Prý myslela, že děti z vesnice budou trochu hodnější, ale údajně tam byly docela velké kázeňské problémy a chování rodičů bylo velice neadekvátní. Teď učí ve městě a je daleko spokojenější.
Na druhou stranu, další moje kamarádka učí na vesnici děti do třetí třídy, žádné problémy řešit nemusí a děti ji milují. Vymýšlí pro ně různé akce, výlety a podobné věci. Když musela na nějakou dobu přerušit učení, děti ji ani nechtěly pustit. Bylo to hrozně dojemné.

Cituji Marola: Učím deset let a musím konstatovat, že děti jsou čím dál tím horší, co se týče ochoty učit se (ne pro mě nebo pro rodiče, ale pro sebe), čím dál méně náročné na sebe, soustředěné na učení, čím dál méně přirozeně zvídavé. Zato čím dál víc roztěkané, nepozorné, přibývá poruch učení. Čím dál méně čtou- což se projevuje ve slovní zásobě a schopnosti pracovat s texty- zkrátka pro tebe čím dál tím větší výdej energie, který bohužel jen málokdy dostaneš zpátky.

Souhlasím. Ještě bych dodala, že dnešní děti daleko více znají svá práva, ale jaksi zapomínají na své povinnosti.

A co budeš učit?
Já jsem žádným pohovorem neprošla, protože rovnou při praxi jsem už dostala úvazek, taky jsem měla výhodu v tom, že jsem angličtinářka a těch byl nedostatek, takže si mě dokonce i tehdejší ředitelka předcházela, abych u nich zůstala.
Učila jsem v tahu devět let, prvních pár let jsem si dělala svědomité přípravy, kdy jsem si založila pro každou třídu sešit, psala si postupný průběh hodiny, od úvodu po závěr (ale na to jsem měla i spešl tabulku ještě z vysoký), ke každé činnosti přibližnou dobu, jak dlouho asi ta daná aktivita může trvat. Raději jsem toho měla připraveno víc, ale časem ti těch 45 min přejde do krve a někdy je zase příprava k ničemu, protože v danou hodinu se u něčeho zaseknete nebo mají žáci potřebu něco dovysvětlit. Ale časem se naučíš improvizovat, někdy přijdeš do hodiny a vidíš, jakou mají děti náladu a tomu se přizpůsobíš. Postupem let jsem už tyto přípravy opustila, protože už vím, co k jakému učivu, mám sbírku materiálů a různé nápady mě často napadají ráno v koupelně nebo cestou do třídy.
Co se týče přístupu, tak uplatňuji metodu jasných pravidel a hlavně jejich dodržování. Moji žáci ví, že je se mnou jak sranda, tak že i umím být pěkně nepříjemná. Nesmíš dát na sobě znát, že se jich bojíš. Pokud budeš učit starší, puberťáky, tak hlavně kluci tě můžou různě zkoušet. Naučilo mě to být pohotová a vtipně je setřít, pak tě nepřeválcujou a berou tě. Když se jim daří, je třeba je chválit, slabší povzbuzovat.

A nebo se rovnou zaregistrujte. Zabere Vám to 2 minuty.

 
Toto téma jsem založil/a, mohu ho tedy uzavřít.
Své téma uzavírejte vždy (!) po úspěšném prodeji v Bazaru. Děkujeme!
Příspěvky
| smazat označené