Umírání a smrt - ČR

No, ne, že bych se bála, spíš mě děsí to, že mám hrozně moc plánů se životem a kdybych umřela mladá, tak to všechno nestihnu
Víc než moje vlastní mě děsí skon někoho z mých nejbližších a ta zející díra v mém srdci po jeho odchodu. Ten svůj neřeším, nevím, proč bych na něj měla myslet, akorát se vydeptám, řídím se heslem Carpe diem a jsem ráda za každou krásnou chvíli.
A s eutanázií souhlasím, tj. pokud bych měla před sebou papír s textem "až mi bude strašně blbě, odpojte hadičky a vypněte mě" a někdo se mě zeptal, jestli to podepíšu nebo ne, tak to udělám, není asi nic horšího než ležet a vlastně nežít, případně trpět hroznými bolestmi atd.

Ahoj,.Zajímave téma.Podle me je život daný a jestliže přijde smrt ,tak je to hodne smutne a težké.jsem 19.let vdana a zažila jsem smrt 2 deti.Je to nejhorší co muže rodiče potkat ,když Vam umře díte.Nic horšiho jsem nezažila .Sama jsem 2 utekla hrobnikovi z lopaty.Život je težký.

Tak tohle je síla. To vždycky koukám, co je vůbec možné přežít.
Děti by neměly umírat, to ne...s tím se nikdy nesrovnám. Sakra, tohle by se dít nemělo...

Bojíš se smrti? Po tom všem, co jsi zažila?

Ani nevim,jen vím že kdybych zemřela ,tak by tu zustaly deti samotne.Když človek zemře tak pak už nic neví.Ja se ted nedavno probudila v nemocnici a nechápala jsem ,co se stalo,co tam delám .A zachranily a pomohly mi prave me deti.Nepamatuji si vubec nic a nekdy takhle prave smrt přijde.

alarka
Nedělá Ti problém o tom mluvit (psát)?
Necítíš smutek, strach?

Já se těším na to, až nebudu tady na světě, Ale umřít nechci. Jednou tu jsem, tak asi ne zbytečně. Ale ani kdybych neměla nejbližší a děti, asi by nebylo snadné jen tak odejít. Ten pud sebezáchovy je silný.

Když jsem byla malá, ptala jsem se babičky, jestli někdy umře, řekla mi že každej umírá. Já jsem jí na to řekla, že já třeba ne, že já budu nesmrtelná. A tak mi babička řekla, že já třeba budu nesmrtelná... ten rozhovor se mi vryl do paměti.
Vždycky jsem se bála smrti... Nikdy jsem si nechtěla připustit, že někdo z blízkých zemře... už mi zbyla jen jedna babička, které bude pomalu 80 let... před měsícem umřela na rakovinu moje 65 babička, která tady měla být ještě strašně dlouho, měla se dožít všeho důležitýho v mým životě! Je to stále čerstvý, nechtěla pohřeb, takže určitý "zlom" nebyl a já si to furt nepřipouštím, prostě za ní jen teď nejezdíme a mě se strašně stejská... bojím se smrti... bojím se toho až umřou naši. Dodkud žijí rodiče, jsme stále "dítětem." Bojím se samoty...

Nepíše se o tom dobře ,ale osud si nevybereme.Každý den nas neco čeká.Bojím se nejakého neštestí.Včera mi umřela babička ,mela 86.let.Když jsem ji videla v nemocnici jak trpí ,bylo mi ji hrozne líto.Chtela umřit hrozne doma.Dožila se krásneho veku.Neveřim že mi se dožijeme takových roku.Sama mam 3 deti a hrozne se o ne bojim po tom všem.

Ano, když umřou rodiče, stáváme se sirotkem. Umřou naše základy, kořeny, už se nemáme kam vracet. Už musíme být dospělí se vším všudy.
V létě mi umřel tatínek. Měl 61 let.
Maminka je těžce nemocná, a taky tu dlouho nebude. Tak to prostě na světě chodí. Tohle jsem schopna přijmout.

Ale smrt dítěte...to nepřekousnu nikdy. Děti by neměly umírat dříve, než rodiče.

Ano je to pravda ,ale stává se to.Od te doby co se to u nas v rodine stalo strašne se bojim o všechny deti co znam.Nikdy nevíme ,cose muže stat.Každý mame nejaký osud .Nesní se o tom moc přemýšlet.

Reaguji na klaryynkaa: stejný názor

ano, s tímhle souhlas, je to důležitý zlom v životě člověka, když mu odejdou rodiče...
a toho já se strašně bojím, nemyslím si, že jsem 100% mamánek, ale i v mých 30ti je ve mě část dítěte, které prostě potřebuje jejich radu, jejich pomoc a jejich oporu a po všech zkušenostech s lidma - vztahy partnerské, sourozenecké i kamarádské, jsou moji rodiče jediní lidi na celém světě kterým 100% věřím, bohužel nikoho jiného takového na celém širém světě nemám... takže z tohodle mám fakt hrůzu...
dál mám hrůzu z toho až umře můj jezevčík, další tvor - a jeden z mála o kterém vím, že mě bezmezně a 100% miluje, jsem na něj silně a možná až psychopaticky fixovaná, což je velkou měrou způsobeno tím, že nemám dlouhou dobu partnera ani děti... prostě v konečný fázi jsou jen 3 živé bytosti na světě na které se mohu spolehnout, mamka, taťka a můj pes...
jejich smrti se bojím strašně...
svojí nevím, moc si to neumím představit... že mi jednou bude 60,70,možná 80... ale mám babičku, tý je 83 a když jsem se jí ptala, jestli se bojí umřít, jestli by radši nechtěla být znova mladá, tak mi říkala, že se nebojí a že by mladá znovu být nechtěla neboť si svůj život prožila, je z něho unavená tak jak jen může 83letej člověk být a že jednou stačilo jen na vysvětlení, babička na život nerezignovala jen situaci bere takovou jaká jednoduše je...

Jestli se bojím smrti? Jsem věřící a abych řekla pravdu tak o to se bojím víc, bojím se toho, že uvidím smrt svých dětí, vnoučat, konec světa a nebudu s tím moci nic dělat, proto se musím utěšovat, že když si nepamatuju nic před narozením tak si nebudu pamatovat nic ani po smrti, že já jsem duše a tělo a jedno bez druhého nejsem já.

Doma nebo v nemocnici? Když mi bylo 7 našla jsem svoji pratetu ležet nemohoucí na zemi, ten obraz si pamatuju do teď (po 15 letech), umřela doma, máma se o ní starala až do konce a byla z toho už na nervy, ve stejné době mi umřela prababička, taky doma, o ní se starala babička, taky z toho byla strašně unavená. Půl roku na to mi umřela babička, po nemoci, měli jsme ji v hospicu a rodiče za ní jezdily skoro denně a já s nima o víkendu, babičku si pamatuji jenom jako zdravou veselou paní, jednou odpoledne zavolali, že babička umřela, do teď si pamatuji co jsme to odpoledne dělali. Když mi bylo 15, 2. babička z ničeho nic umřela (nemocná byla jen to nikomu neříkala), tak z ničeho nic to nebylo, protože jsem o ni z nepochopitelného důvodu (teď chápu) měla půl roku strach(2 hodiny jsem ležela v posteli, brečela a pořád opakovala: Já to věděla, já to věděla), umřela v noci vedle dědy, ten to ráno zjistil, babičku si vybavím, tak jak sem ji viděla den před smrtí, upravenou veselou paní. Před dvěma lety doma umřel děda, 14 dní před tím ho propustili z nemocnice, asi už věděli, děda nemohl pořádně chodit, pořád někde padal, já už poslední týden nemohla ani spát, byla jsem strašně nervózní, furt jsem poslouchala jestli někde nespadl (bydlel nad náma), s mámou jsme ho sbíraly ze země, pomáhaly mu do postele, po týdnu jsem toho měla psychicky tak akorát, byla jsem na dně. Když děda umřel, tak jsem nebrečela, asi to bude znít hnusně, ale strašně se mi ulevilo, po 7 dnech jsem se vyspala. Když si chci dědu vybavit musím se snažit, abych ho viděla zdravého. Občas se mi o něm zdá, že je živí a já ve snu křičím: né né, ty už si mrtví, co tady děláš, já už to nechci znovu prožít, proč jsi živí?? I teď když na to vzpomínám, tak se to všechno strašně vrací...

Asi strach z neznáma... Nebojím se smrti, bojím se spíš umírání...

Na jednu stranu by se dalo říct, že mají proč - pokud se cítí provinile, věří, že půjdou do pekla.. Na druhou stranu by se měli těšit na setkání s Bohem.. ? Myslím, že nevěřící lidé k tomu přistupují věcněji...

V ČR se tak celkově všechno odosobňuje..
Ostatní otázky jsou pro mě hodně sporné a záleží na konkrétní situaci...

pardon... double post.
(neuvědomila jsem si, že jsem sem už jednou psala)

Mám to stejně....