arrow
profile_image
zuzie
od 1. 11. 2010
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Neprodává v Bazaru

Ahoj holky, shodou okolností vyrůstali moji poslední dva partneři pouze s jedním z rodičů. Druhý jim oběma zemřel, takže nebyla ani možnost se s ním vídat alespon občas třeba o víkendech. A přijde mi, že je to hodně ovlivnilo i třeba ve vztahu ke mně.
Ten, co vyrůstal jenom s maminkou a se starší sestrou byl trochu zženštělý, dost se o sebe staral, hodně rád probíral, co cítí a co si myslí, rozebíral vztahy svých kamarádů a řekl i co nevěděl........běžně jsme spolu prokecali třeba celou noc.
A ten druhý, který vyrůstal pouze s tátou a starším bráchou, byl jeho přesný opak. Nemluva, co jenom stěží projevuje nějaké city, nikdy jsem nevěděla, co si myslí a třeba nějaké informace o jeho předchozím životě jsem z něj musela tahat heverem
Máte některá podobnou zkušenost? A věříte tomu, že by to mohlo být způsobeno právě tím, že jim chyběl druhý rodič, nebo jsou prostě jiné povahy?

Cituji zuzie: A věříte tomu, že by to mohlo být způsobeno právě tím, že jim chyběl druhý rodič, nebo jsou prostě jiné povahy?

Možná částečně ano, ale moc tomu nevěřím. Mám kamarády, co třeba nemají jednoho rodiče (buď právě ono úmrtí, nebo ho sice mají ale s tím jedním se vůbec nevídají) a nepřijdou mi tím nějak 'postižení'. Asi taky záleží, jestli jsou jedináčci nebo jich je víc. Ale znám i jedináčky a na těch to nějak není poznat.

arrow
profile_image
zuzie
od 1. 11. 2010
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Neprodává v Bazaru

Mě na tu myšlenku přivedl jiný kluk, jehož rodiče se rozvedli a sám tvrdil, že ho dětství jenom s mamkou hodně ovlivnilo. Ale asi to bude individuální, možná i ovlivněné věkem, kdy o jednoho z rodičů přišli.

Cituji zuzie: sám tvrdil, že ho dětství jenom s mamkou hodně ovlivnilo.

Tak záleží jak to myslel. To může být i myšleno skrz vztah k ženám, ke vztahu jako takovymu, chovani ve vztahu. Nevidi doma 'vzorovou rodinu' tak jako ze nevi jak to přesně ve vztahu chodí.
A nebo to může být ovlivnění jak píšeš v úvodu - povahově, že byl otevřený, uzavřený atd atd.

arrow
profile_image
zuzie
od 1. 11. 2010
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Neprodává v Bazaru

Reaguji na bucinek07:
No on to říkal ve spojitosti s tím, že si rád dává horkou vanu s pěnou a k tomu si zapálí svíčky Což byla trochu nadsázka, myslel to ale obecněji, jen jsme to pak už víc nerozebírali. A já se tím trochu inspirovala......

arrow
profile_image
Aplix
od 31. 12. 2010
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Neprodává v Bazaru

méně než
10 příspěvků

Mému bývalému příteli v dětství umřela máma a vyrůstal jen s otcem a bráchou. Povahově mi tedy spíš připomínal toho tvého, co mu umřel táta. Byl hodně citlivý, všechno si hodně bral k srdci, ale na druhou stranu se dokázal o sebe dobře postarat. O mámě ale nikdy nemluvil - já vlastně ani po 4 letech vztahu jsem o ní nic nevěděla krom toho, že zemřela (ani jsem nevěděla jak zemřela). Jeho bratr byl trochu jiný - nebyl tak citlivý a choval se jako každý jiný chlap. Nemylsím, že by smrt jednoho z rodičů měla nějak zásadní vliv na chování člověka. Mám i dvě kamarádky, o kterých vím, že jim v dětství zemřela máma, a ty jsou teda pořádné rošťandy, chodí pařit, jsou veselé atd. Pak ještě klučina, kterému v 7 letech zemřeli oba rodiče najednou - tragicky, vůbec se nechová nějak, že by tím byl poznamenán. Ovšem nevím, do jaké míry jsou s tím vnitřně smířeni. Třeba je to trápí, ale na venek to fakt není poznat.

arrow
profile_image
Raketa
od 22. 11. 2010
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Neprodává v Bazaru

ahoj, já sama jsem člověk, co dospíval bez jednoho z rodičů. Stoprocentně to člověka poznamená, ale myslím, že se nedá říct, že negativně, nebo naopak pozitivně. Myslím, že od každého trochu. Jsem navíc ženská, takže nevím, jak přesně to mají chlapi. Ale ze zkušenosti mi tak trochu přijde, že moji partneři - oba z fungující úplné rodiny a mladší bratři bratrů, jsou tak trošku rozmazlení. Jsou zvyklí mít zkrátka všechno a jsou takoví vypiplaní. No a mezi kamarády mám kluky z rozvedených, nebo neúplných rodin a přijde mi, že za to často "umějí víc vzít", umí se postarat sami o sebe a o ostatní. Ale netroufla bych si to úplně globalizovat Záleží spíš asi na postoji a povaze toho určitýho rodiče toho partnera..když je taťka pecivál a mamka šéfka, možná syn bude jednou podpantoflák... naopak syn despoty to může brát taky jako normální chování a pak to aplikovat v partnerství, atp...

arrow
profile_image
zuzie
od 1. 11. 2010
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Neprodává v Bazaru

Reaguji na Aplix:
No oni o tom oba taky dost neradi mluví, ten první mi to řekl asi po roce vztahu, co se stalo a ten druhý nikdy. Jednou jsem se ho ptala (ne ze zvědavosti, spíš, že jsem ho chtěla víc pochopit, protože vlastně ani nevím, jestli opravdu zemřela, nebo co se stalo) a hrozně se divil, že to ještě nevím a pak řekl, že mi to poví někdy jindy.........už jsem se pak neptala
Reaguji na Raketa:
Asi se to opravdu nedá takhle zobecnit Já tím vlastně chtěla trochu omluvit toho druhého a vysvětlit si, proč se chová pro mě tak nepochopitelně. Asi budu muset hledat problém někde jinde. Ale je pravda, že je opravdu hodně samostatný a schopný se postarat, což zase ten první vůbec, to je typicky rozmazlený dítě, tak nevím, nějak to vůbec nefunguje

arrow
profile_image
pampalatrala
od 6. 12. 2009
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

0%
0    0
Nebyla hodnocena

Cituji Aplix: Nemylsím, že by smrt jednoho z rodičů měla nějak zásadní vliv na chování člověka. Mám i dvě kamarádky, o kterých vím, že jim v dětství zemřela máma, a ty jsou teda pořádné rošťandy, chodí pařit, jsou veselé atd. Pak ještě klučina, kterému v 7 letech zemřeli oba rodiče najednou - tragicky, vůbec se nechová nějak, že by tím byl poznamenán. Ovšem nevím, do jaké míry jsou s tím vnitřně smířeni. Třeba je to trápí, ale na venek to fakt není poznat.

Tak to je vidět, že si to sama nezažila, já s tím bohužel zkušenost mám a neznám věc, co by člověka ovlivnila víc. Taky navenek nedám nic znát, normálně chodím do společnosti, bavím se, když se něco takového stane, musí se ten život prostě žít dál i bez rodičů, ale vnitřně se s tím nikdy úplně nesmířím, kdo to zažil, ví o čem mluvím.

arrow
profile_image
pampalatrala
od 6. 12. 2009
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

0%
0    0
Nebyla hodnocena

Cituji zuzie: No oni o tom oba taky dost neradi mluví

Taky o tom nerada mluvím, protože hlavně v případě smrti je to tak silný zážitek, že si ty pocity prostě nikdo připomínat nechce, smrt jednoho nebo obou rodičů je trochu jinej level než rozvod rodičů, takže já plně chápu, že o tom nechtěj mluvit.

arrow
profile_image
DanielaM
od 10. 9. 2007
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Neprodává v Bazaru

Tak já jsem taky vyrůstala jenom s jedním s rodičů, i když otec nezemřel, ale žil od nás tak daleko, že jsme se v podstatě nevídali - takže by se taky dalo říct, že mám jakýsi handicap ohledně toho, že mě nevychovával otec v raném dětství. Bývalému příteli zemřela máma v 15 letech, nikdy o tom nemluvil a měl hodně citlivou povahu, ale taky je spousta jiných, kterým rodič zemřel a jsou na venek OK. To hodně záleží o povaze člověka, jak to vezme. Ono je dost pravděpodobné to, že rodič zemře dřív než dítě - ať už je to v dětství nebo v dospělém věku dítěte, každý se s tím srovnává jinak, někdo líp, někdo hůř. Stejně špatně může dítě nést smrt např. babičky, já jsem s ní měla v dětství lepší vztah než s mámou.

arrow
profile_image
koiri
od 29. 12. 2010
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Neprodává v Bazaru

Tady bych neřešila ani tak vyrovnání se smrtí (to je o moc těžší téma a navíc myslím, že zakladetelka se ptala na něco jiného), ale fakt, že ve výchově jeden rodič zcela chyběl.
A ano myslím, že je to tak jak jsi vypozorovala, prostě projeví se to v charakteru dítěte- myslím, že ten tvůj první přítel je ukázkový- díky tomu, že vyrůstal v ryze ženské rodině, naučil se hodně mluvit o svých pocitech, což prostě my ženy děláme, zároveň mu byl určitě vštěpována péče o sobě a tak. Prostě myslím, že v člověku se to zajisté odrazí. Ženy zase mají tendenci hledat si "ochranitelské a otcovské partnery" a starší než ony, když dostatečně nepociťovaly lásku od otce atd.

arrow
profile_image
zuzie
od 1. 11. 2010
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Neprodává v Bazaru

Reaguji na koiri:
Tak jsem to přesně myslela, jak píšeš Ale je pravda, že mě zajímá i jak je ovlivnila celkově smrt rodiče, neumím si to vůbec představit a myslím, že to na nich určitě muselo zanechat stopy. S tím prvním přítelem jsme o tom jednou mluvili a on říkal, že to vlastně moc nevnímal, že s tátou neměl nijak dobrý vztah a ani si neuvědomoval, co to je umřít a nechápal, proč ho ostatní tak litují. Spíš mu potom chyběl, když dospíval, že neměl mužský vzor.
Asi mi jde spíš o toho druhého přítele, o něm jen vím, že mamku viděl naposled v svých 4 letech, ani nevím, co se stalo. Ale mám pocit, že vůbec celé dětství neměl jednoduché, takže to asi bude jedno s druhým. Ale mám pocit, že mu ten ženský element ve výchově taky hodně chyběl.

A jinak všem moc děkuju za reakce, vím, že to musí být těžké na to vzpomínat, kdo máte podobný zážitek.

arrow
profile_image
pogd
od 7. 9. 2008
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

0%
0    0
Nebyla hodnocena

Tak já mám přítele ,který je jedináček,tatínek mu zemřel v patnácti,ale i když žil,tak stejně většinu času trávil pouze s maminkou,protože taťka jezdil kamionem.Musím říct,že si myslím,že ho soužití jen s mamkou ovlivnilo dost.Je citlivej, dokáže úplně o všem mluvit a všechno mi vysvětluje klidně tisíckrát.Je to asi taky tím,že jeho mamka je a byla strašně žárlivá a s přítelem vždycky řešila chlapy a on jí vždycky vyslechnul a řešil to s ní, Myslím,že to od ní nebylo zrovna nejrozumnější,ale díky tomu je přítel skvělý posluchač a můžu si s ním popovídat opravdu o všem,

arrow
profile_image
Martili
od 14. 3. 2011
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Neprodává v Bazaru

méně než
10 příspěvků

Rozhodně to člověka ovlivní, ačkoli třeba na první pohled to vůbec není vidět.
Mně samotné zemřela máma, když mi bylo 15, a spousta věcí se v tu chvíli změnila... a nutně jsem se musela změnit i já. Je iluzí domnívat se,že to člověka neovlivní... taky jsem si myslela, že už jsem byla přece velká, že základ byl danej a že jsem to zvládla. Až do chvíle, kdy se mi přiblížil mámin věk, ve kterém zemřela. Najednou na mě začali vyskakovat "bubáci" a pomalu mi začalo docházet, že ono je to s tím "zvládla" trochu jinak, než jsem si myslela. Moc mi pomohly dvě knížky - Dcery bez matek a Matky bez matek, najednou spousta věcí do sebe začala zapadat a začala jsem je vidět čistěji, či přesněji - vůbec jsem si je začala připouštět.

A nebo se rovnou zaregistrujte. Zabere Vám to 2 minuty.

 
Toto téma jsem založil/a, mohu ho tedy uzavřít.
Své téma uzavírejte vždy (!) po úspěšném prodeji v Bazaru. Děkujeme!
Příspěvky
| smazat označené