Partner odmítá být u porodu

Já se tím netrápím, ale uvědomuji si, že je x chlapu, kteří to viděli a na ženu už se koukají jinak a to já v žádném případě nedopustím, on neví, co to s ním udělá, já taky ne, ale nehodlám dojít k tomu, aby to s ním tedy něco udělalo, chápeš? Rozhodl se tam být, ale rodím já a musí respektovat, kam až ho pustím

V tu chvíli ano a právě proto o tom přemýšlím předem a určuji si, jak chci aby to bylo a co chci aby viděl a neviděl

To není stud, já se před ním nestydím a co by tam mohl vidět vím. vím jak vypadá porod z pohledu doktora a je to faaaakt chuťovka. Ale jde právě o to, co by to s ním mohlo udělat a to si na triko nevemu

On to tak nebere, to máš pravdu. Dívá se na to asi jako ty a plno dalších, že mi bude oporou, bude mi pomáhat, kontrolovat, zda je vše v pořádku atd. To je od něj sice hezké,jak už jsem psala, to ať vše dělá, ale jen do určité doby

Možná se na to zkus podívat z jeho strany. Co s ním třeba udělá to, že ty ho odmítáš, když on chce být s tebou a pomáhat ti. Co s ním udělá to, že ty ho u toho nechceš, jakoby sis myslela, že není dost silný a že tě nezvládne dále brát jako předtím. Být chlapem, asi by mi to hodně ublížilo....

chápu. Je to prostě nejistota co z toho může být. Myslím, že je to pochopitelné.
Já jsem třeba zcela přesvědčená, že to mého manžela natolik ovlivnit nemůže, tohle není věc, která by ho měla zasáhnout. Samozřejmě jistotu nemám. Ale nějak si neumím představit, že zrovna on by z toho měl mít nějaké trauma - to spíše já (sama ze sebe), ale to jaksi neovlivníme.

Na to mě jen napadá, jestli to není lehce nefér - "pomáhej mi celou dobu, ale na tu nejdůležitější fázi, která je spojená i s prvním kontaktem s dítětem, jdi pryč" ?

Je to tvoje volba, já jí nezpochybňuji... my jsme si o tom dneska s manžele povídali, on prý slyšel v týdnu shodou okolností v rádiu nějakého doktora, který říkal, že chlap u porodu je naprostý nesmysl, že se tam jen plete, že je to vymoženost současné doby a že tam nemá co dělat - takže asi tak

A to si zase nemyslím... že by jim to nějak ublížilo. Myslím, že se jich to může dotknout a pokud se na příchod dítěte opravdu hodně těší, může jim být líto, že jsou ochuzeni o ten první okamžik. Nakonec přání ženy samozřejmě respektují, ale...

Reaguji na laala:
tak já to beru podle svého partnera, jemu hodně vadí, pokud mi chce pomoct a já ho u toho nechci...tak třeba u něj vím, že mu to ubližuje, to odmítání a postoj "všecko zvládnu sama"

Reaguji na marbee:

Jo, beru asi máš pravdu.

kamarádka třeba měla manžela u porodu a pak se nějak bavili právě o tom, co se v chlapovi zlomí z toho zážitku a že už se pak na ženu dívá jinak(hlavně v sexu třeba) On to vubec netušil a ani ho to nenapadlo, byl rád, že tam byl, ale řekl jí, že je teda střelec, když tohle věděla a vzala si ty možné následky "na triko".
Muj chlap je chytrej a nemá z toho strach a ťuká si na čelo, že ho u toho konečného nechci, tvrdí, že to zvládne. Ale já mám v tom prostě takový blok.

To já si myslím také, ale je tam pořád to ale, které nikdy nevíš

Nefér to není, je to kompromis nás obou, on tam být chce, já bych tam raději byla sama, tak ať z toho má každý něco, ne? Možná to nevidí, ale myslím to dobře i pro něj. Až mi dají miminko zase přijde a bude kontrolovat ať je vše ok. Nemusí chodit daleko, stačí být opodál, za plentou, za dveřma, ať vše třeba slyší, hlavně ať nevidí

Tak mému partnerovi to neubližuje. Nic mě nenapadá co přirovnat k porodu, ale třeba když je mi zle a zvracím, taky mi nedrží hlavu nad záchodem, ikdyž by mi rád pomohl, ale nejsem malá a u takových věcí je přeci rád člověk sám a sám se z toho dostane, ne? Mě by to třeba u něj nevadilo, kdyby mě u takových situací chtěl, ale je to na té osobě, při čem všem si nechá "asistovat" a při čem by raději byla sama, nebo ne? A ten druhý by se neměl zlobit ani urazit!

Reaguji na venysek1:
Srovnávat zvracení a porod opravdu nejde a proto to píšu. Mě osobně to přijde jen zvláštní. Kdyby tam můj chlap chtěl být, tak pochybuju, že by ho nějak nadchlo, kdybuch mu řekla : "nezlob se, klidně tam pojď, ale až to začne lézt ven, tak prostě půjdeš pryč". Vždyť to je ten okamžik, kdy se mu rodíš i jeho dítě, to není jako když zvracíš a pokud u toho chce být, je to to nejmenší, co bych se mu snažila vymluvit Mojeho tátu, když se rodila sestra, nestačili šoupnout k hlavě a stál u nohou, měl to z první rány a naopak si mámy velmi vážil a obdivoval ji, jak je statečná.

A upřímně, kdyby se ke mě změnil partnerův postoj po tom, co mě viděl rodit naše společné dítě, tak bych se teda dost zarazila. To bych ho hodně rychle poslala, aby si šel dělat dobře k jíné babě, které toto vadit nebude.

Naprosto tě chápu,proč by se i kdyby fakt náhodou mu mělo později vybavovat to,co viděl ... a že by se to asi i vybavilo ať mimoděk třeba při sexu.Není to nutné.Slyšela jsem dost názorů kdy chlap později argumentoval,že nebude prostě souložit mámu svých dětí.
Jsi estet a není důvod,aby u samotné poslední fáze asistoval budoucí otec.

Já si tedy myslím, že vidět svoji partnerku jak poprvé uchopí svoje dítě je safra pádný důvod a že tohle by mělo zvítězit nad estetikou.
Ale každý má priority nastavené jinak. Jen nikde není řečeno, že ten, kdo chce být u porodu a ta, která chce chlapa u porodu, estét není.

Myslíš něco jak Panenka Maria?No žena po porodu má obličej značně stržený,popraskané žilky v očích,upocená a celkově je opravdu fešanda takže je na každé na co se cítí.A to píšu jen o hlavě,ty další konce nestojí za pohled teda podle mě vůbec

Přesně.

Já nevím, k čemu porod přirovnat - ono to asi nejde. Ale manžel mě zná všelijakou a bavíme se naprosto o čekmkoliv, zažil mě po různých operacích, náš způsob početí dětí nebyl taky procházka růžovým sadem, kor když mě viděl po různých zákrocích, zažil mě, jak v těhotenství zvracím, když už to přirovnáváme, zažil mě neupravenou s 10 dní nemytými vlasy, my si prostě na estetiku nehrajeme - nevím, proč by měl mít trauma z mého porodu. Šmarja - zná mě tam dole velmi detailně, není blbej, ví, že při porodu to prostě může vypadat šíleně. Asi takhle - nevím, v čem jsou porodní cesty jiné než třeba nějaký úraz, u kterého teče hodně krve.

Představte si, že váš partner přijde najednou o ruku, nohu, varle - bude to asi taky vypadat šíleně, představte si, že ho budete muset nějak ošetřovat. To je pak taky čas na estetiku? Nebo obyčejná operace, na kterou půjdete vy a z rány vám povedou dva drény do nádobky, kam bude odkapávat krev a hnis z rány - to pak nepřijímáte návštěvy? V čem je to jiné? Je to pořád jen lidské tělo a lidské orgány.

Pokud muž tohle u porodu řeší, pak je to blbec. Naštěstí se takové vlastnosti dají poznat hned záhy a jako partnera bych si ho ani nezvolila.

Nikde jsem nenapsala,že si myslím,že to řeší muž.........jde o pocit ženy,na pocity mužů z vysoka víš co holt nejsem ten typ,co by se před manželem rozcápnul jak žába,špeky nešpeky,estetika neestetika a když bych se sama sobě nelíbila,tak bych měla dost divný pocit.Ten bych měla já jako žena a o pocit ženy jde především.
Chápeš jak to myslím?Ne každý je tak přírodní,že by mu bylo jedno v jaké situaci je viděn.

Reaguji na Laky:

aha, rozumím.

I tak to ale nechápu, páč pokud bych měla na prvním místě řešit svůj vzhled, prostě zevnějšek, tak bych to jednak nebyla já a jednak by se mnou manžel asi nebyl. Nemyslím si, že jsem přírodní (přírodní žena je pro mě ženská, která rodí doma, kojí děti do pěti let, nosí dítě v šátku, používá látkové pleny a je celkově příliš taková mamčovitá), ale zkrátka jsou situace, ve kterých to, zda se sama sobě líbím jako žena, neřeším. Jako třeba porod... anebo to, co jsem vyjmenovala výše. A mně osobně přijde povrchní, pokud bych to měla řešit v každé situaci.