Psychiatrická léčebna Bohnice

pussydeluxe
Holka držím palce!
Věř v to, že mu to pomůže.

pussydeluxe

To je hrozný.
Máš to těžké, přeji hodně sil.
Pokud byl v takovém stavu, jak píšeš, pak je léčebna skutečně asi nejlepším řešením.
Je ale strašné, že on to tak nevnímá. Takže ho zklidní, ale dokud si nemoc nepřizná, není šance s tím nic dělat.
Můžeš jet za ním na návštěvu?

Ahoj holky, tak před chvílí jsem přijela z léčebny. Dostal se na pavilon 27 pro ty nejhorší případy. Pořád opakuje, že chce jít domů a nespolupracuje s nimi. Je to tam vážně příšerný, já jsem se tam málem před ním rozbrečela, moc dlouho jsem u něj nebyla. Mluvila jsem s doktorem a říkal, že je tam podezření na duševní poruchu asi psychoafektivní porucha. Týden bude na tý 27 a potom by se měl dostat na normální oddělení. Ale bude to trvat tak měsíc všechno. Celá jeho rodina mě viní z toho, že jsem ho dostala na úplný dno. Pohádala jsem se z jeho babičkou.

pussydeluxe
Znám několik vztahů, kde je jeden partner nemocný duševní poruchou, vždy ten zdravý trpí víc, protože si uvědomuje závažnost sitauce a ještě je terčem výčitek a obviňování, ať už ze strany nemocného nebo jeho blízkých. Musíš to vzít tak, že ty emoce všech zúčastněných patří k té léčbě, nedá se to přeskočit ani urychlit, je to ta nejbolavější fáze, kdy jsou všichni postaveni tváří v tvář realitě a často "bijí kolem sebe" hlava nehlava.

Snaž se odpočinout si, počkej, až se to trochu zklidní. Rodina nakonce nahlédne, že za nic nemůžeš. Pokud na tom bude přítel trvat, domů ho po týdnu pustí, ale asi byste tu situaci nezvládli, to je právě to... Držím palce.

pussydeluxe

Já vím, že je to strašně těžký, ale snaž se to vydržet. Musí se dostat z nejhoršího a pak bude líp, třeba už za týden to bude o trošku lepší. Vážně pochybuju, že by existovala nějaká jiná možnost.

pussydeluxe

jak to tady čtu, není to pro Tebe vůbec lehké....

podle mě je dobře, že tam je....doma by ho to stresovalo, jestli má dojem, že ho chce někdo zabít nebo předělat na ženu, tak si představ, v jakém stresu žije.,..sám by si asi nepomohl...

podle mě může jít o schizofrenii, ono je strašně moc druhů schizofrenie a není lehké s tím žít...mě se strašně líbil film Čistá duše, podívej se na něj....

Jinak přeji pevné nervy a vydrž

Jo, za tenhle film se taky přimlouvám, jeden z nejlepších na toto téma.
Ale doporučuji se na něj kouknoput až později, až se dg. ustálí a budete oba v klidu, může to dát hodně i příteli.
pussydeluxe,
Proč Tě vlastně rodina přítele viní? Jak s Tebou jeho nemoc souvisí?

Nečetla jsem vůbec celé vlakno, takže se možná opakuju. Bohnice jsou jedni z nejlepších u nás. K tvému dotazu, pokud tam nebude chtít, nemusí, pokud nastoupí může kdykoliv odejít. /to se netýká v případech nařízeních soudní cestou což nepředpokládám, že je u tvého přítele/.

Souhlasím, i když jsem odborník co se vystudování týká (psychiatr, tak si netoufám ani zbla poradit).

To je vše na každém znás. Nemá smysl nutit někoho do léčení, nemá to výsledky, něčeho co mu nepřijde v jeho životě až tak zásadní. A to bývá u našich pacientů největší problém. Nemocný si většinou ani nedomýšlí následky jeho nemoci nebo nemoc jako takovou. Pokud si ji už připustil, tak to znamená, že je v daleko větší míře než sám tuší. A rodina co má obavy, nebo přítelkyně, doporučujeme, ať přijdou s ním. Jsme rádi, když každý den je na terapii s pacientem a tam pozná, že Bohnice jsou o něčem jiném než předsudky. Je tam krásně Jsem tam každý den a být pacient, tak chci jen Bohnice

pussydeluxe
je mi to hrozně líto...ani nevíš jak moc ikdyž tě neznám...
můj přítel je asi 2 týdny z ničeho nic úplně mimo, leží doma, klepe se, je mu zle, má strach jít ven, cestovat...nemůže nic... prostě z ničehonic, takže se bojím, aby nedopadl podobně...doufám, že ho pošlou k nějakýmu dobrýmu psychiatrovi...a když bude nejhůř, tak asi ta léčebna
Držím palečky!!

pussydeluxe: z ničeho se neviň, důvěřuj odborníkům, vím, co píšu. Moje sestra onemocněla schizofrenii když jí bylo 20, měla podobný záchvat jako tvůj přítel, byla úplně mimo, dali ji do léčebny na to nejhorší oddělení, celá rodina jsme z toho byli v šoku, bylo to pro nás i pro ni nejhorší období v životě, v léčebně si pobyla tři měsíce (postupně si tam zvykla, nakonec si našla i kamarády, které má dodnes), dali ji tam do kupy, léčí se teď ambulantně, ale prášky a injekce užívá pořád. Je relativně v pohodě, ale už nikdy nebude jako dřív. Dostala invalidní důchod, bývá hodně unavená, ale tyhle záchvaty už se naštěstí nikdy neopakovaly. Už je to dvanáct let. Nejdůležitější pro takto nemocného je rodina. Láska, pochopení, absolutně žádná fyzická a psychická zátěž. Důležité je si uvědomit, že nikdo za tuhle nemoc nenese vinu. Je to nemoc vrozená, nedá se tomu zabránit. Přeji hodně sil, všechno bude za čas dobré.

Ahoj - byla jsem tam 2x, pavilon c. 1 přijmový a pak č.30.

Kdo tam nebyl jako pacient, tak musím říct, že ví ***, jaký to tam je. A můžu říct, že mě tam tedy nepomohli. Kamarádku, co mám odtamtud, tak taky ne. Dokonce ji dali na pavilon, kde neměla co dělat.

pussydeluxe
pavilon č.27? chudák malej - přízemí děs, tzv. neklid. Tam se davaji ti, co musi byt pod přísným dohledem, připoutaní, atd., první patro je volné. Navíc je to stará zastavba. Jsou to starý budovy a žádnej oddych. Když mě přendali 1 na 30, protože na 27 byla žloutenka a museli na 1 dávat ty těžký případy, tak jsem měla pocit, že se zblázním.

Jestli se chceš na něco zeptat, tak se ptej.

Zde zajímavé zkušenosti:
http://www.help24.cz/forum/read.php?1,200193

Venuše - tohle je má zkušenost:

Mě tedy Bohnice nepomohli v tom, že jsem byla tři týdny na přijmovým pavilonu, kde spíš je lečeni v tom nacpat do vás léky, ano jsou terapie jako malování, pracování se sklem, cvičení, košíky, korálky, atd. Ale to až můžete ven. Pokud jste na přijmovým pavilonu, tak musíte souhlasit s léčbou, pokud ne, tak vás tam nechají soudně = já jsem tam byla za sebevraždu, takže bud podepsat, nebo bych se nedostala ven. Jedna holka tam byla odvezena na příkaz své mámi - neustále spory. Nesouhlasila s léčbou, tak se to vedlo přes soud a byla po celou dobu zavřena na pavilonu, ani procházky, nic. Připady, kdy tam jde člověk dobrovolně neznám. Mě tam vezli z Bulovky a podruhý z Motola.
Každopádně doborovolně, či ne, tak cca prvních 14 dní se ven nedostanete. Pak pomalu na terapie a jen v doprovodu. Pak se může chodit i ven bez doprovodu,ale stále je tam jistá izolace, že jen tak na dýl se ven nedá. Po delší době je možný, aby za odměnu šel člověk domů. Musí být vyzvednut a znovu vrácen ten den. A je to opravdu jen za odměnu.

Mě tedy po třech týdnech až čtyřech pustili už domů, aniž by mě dali na jiný pavilon. S psychiatrem jsem mluvila pořádně jednou. Jinak jsou vizity každé ráno, kde se ptají, jak se člověk vyspal. Poté každé pondělí je velka vizita, kdy chodíte před víc doktorů. Některý jsem viděla jen jednou týdně. Prvních par dnů jsem byla na otevřeném pokoji, pak jsem byla na uzavřenem = přes den, mimo víkend, se pokoje zavírali a mohlo se sedět u TV, či v návštěvní místnosti. Mě boleli tak záda, že jsem si vyžádala, že si můžu lehnout přes den. Skutečnost byla jiná. Ano v kartě to byla napsáno,ale pro sestry problém. Když jsem chtěla mluvit s psychologem, tak jsem měla pocit mluvení do zdi. Byla v tu dobu v pokročilém těhotenství, takže si myslím, že už tam neměla co delat.

Jinak jak jsme měli všelijaké terapie na pavilonu, kde přízemí jsou muži a první patro ženy, tak jsme vždey to měli dohromady a měla jsem pocit, že kolem stolu sedí oživly mrtvoly - napráškovaný, nemoci pomalu mluvit. Místo, aby spíš spali a odpočívali, případně mluvili s psychologem, tak byli nuceni do něčeho, u čeho jim padala hlava.

Prvně jsem odcházela z Bohnic se zánětem sluchovodu. Než mi zařidili navštěvu u ušního, tak byl večer, poslali me na Mazurskou samotnou s papírem, žë jsem tedy z Bohnic a tak jsem nemohla dostat žádný predpis. Dostala jsem jen papír,co mi mají oni koupit,ale jelikož jsem druhý den šla domů, tak nic nesháneli a tak jsem musela čekat další den po propuštění, než jsem mohla jíž k ušnímu, jelikož propouštění se děla až odpoledne.

Každopádně do týdne jsem tam byla znova.

Můžu říct za sebe, že Bohnice nejsou žádný zázrak. Víc se staraji terapeuti, než psychiatři.
Jsou tedy různé pavilony - 1. je nejlehčí, 2. těžší a pak jsou různé kategorie, jestli je tam člověk na lečení s drogama, alkoholem, pak třeba neklid, kde nemate u sebe nic osobního.
Hodně tam člověk pozná sebe, co vydrží a taky okolí - ještě furt je ve společností to, že kdo byl se léčit, či navštěvuje psychiatra, tak je blázen, či se i tak ten, co říka že to není nic špatného,tak po sdělení, kde jste byli tak podíva divně.
Psychiatr prostě stále není veden jako něco, co je běžné. Mě do očí lidi říkali, že je to ok a za rohem se koukali divně. Už člověk není tak okatě odstrčen,ale i tak furt ty pohledy jsou.

Každopádně mi to stačilo a vyléčení nulové.

Jinak já tam byla asi ve zlou dobu, podruhé jsem tam byla právě v tu dobu, kdy na pavilonu č.27 byla žloutenka a zrovna dolejší patro, neklid, byl uzavřen. Volné první patro bylo ok. Dole jsou ti rizikovy pacienti, ti co se nemůžou dát na 1., či 2.
Takže mě pak dali na pavilon č. 30,ale ještě před odchodem jsem zažila pár dnů na pavilonu č. 1,kam se měli přijimat noví pacienti, co měli jit na neklid pavilonu č. 27 - všechno ostré pryč, zrcadla, hrnky jen plast, nic co by mohl někdo použit k ubližení. Co jsem slyšela od kamarádky, co tam zůstala a s kterou se stýkám dodneška - hnus. Navíc ty sestry tam nebyli školený na těžký případy, tak pak nezvládali.
Jedna pacientka, při braní oběda, zničehonic vzala všechny příbory a začala je házet po ostatních, jiná schválně chodila na wc uprostřed pokoje, začalo se tam kráct, atd.

Mě Bohnice pomohli leda k tomu, že tam už nikdy. Na procházku, na statek, či tam do kavárny ano,ale na lečení ani náhodou. Možná jiný pavilon bude lepší,ale u mě to bylo takhle.

Jinak brala jsem jeden prášek na celý den a fakt jsem měla pocit, že tam ty lidi spíš cpou léky, než pomáhají. Nepochopila jsem to, že na přijmovým pavilonu některé pacientky začínají,ale i tam končí. Přitom přijmový je tam veden spíš na to, aby se rozhodlo, co pak dál. Pochopila bych držení 14 dnů a pak dál,ale některé tam strávili i pár měsíců.

Terapie, kdy si povídame co a jak a další sezeni místo, abysme nějak řešili co a jak, tak jsme museli povídat znova naše příbehy, protože došli noví pacienti - takhle terapie přeci nevypadá. Můžu říct, že mě to otrávilo. Na prvním sezení povídáte s chutí, na dalších už to nebaví a nakonec už se vám ani nechce mluvit, protože výsledek žádný.