Porodit dítě za každou cenu, ikdyž vím, že bude postižené?

Já bych si dítě taky nenechala. Nechápu názory, že dřív lidi také nechodili na potrat atd.. No jo, jinže dřív taky postižené děti většinou umírali a jen velmi málo jich přežilo do vyššího věku. Tomu se řiká prostě přírodní výběr, přežije ten silnější, možná to zní hnusně, ale je to základ celé přírody...V přírodě postižená zvířata většinou také nepřežívají. V dnešní době s dnešními technologiemi se uměle udržuje spoustu lidí, kteří by v přírodě neměli žádnou šanci přežít a možná by to pro ně bylo lepší...Když vidím ty postižené lidi a jejich strhané matky, nemyslím si, že to je hrdinství dítě si nechat, spíš naopak...

Ta mně ne.
Ovšem pokud se matka i přesto rozhodne si ho nechat, očekávám, že se o něj plně dokáže postarat (a to i finančně) a ne že bude za pět let říkat jak je to těžký, drahý a podobně. Co mě dokáže vytočit je když v novinách vidím dojemný článek kde matka vystavuje svoje postižený dítě za účelem tahání peněz z lidí na vozíček a různé drahé přístroje u kterých bylo jasné, že je to dítě jednou potřebovat bude a ona si ho nechala i přesto, že věděla, že na to nemá. To je sobecké a nezodpovědné.

Kdybych se dozvěděla, že moje dítě bude postižené, tak půjdu na potrat (a to fakt nejsem jejich zastánce). Děsí mě představa starat se nějakou část života jenom o dítě a pak třeba zažít i jeho smrt....navíc co to dítě z toho života má? Ne, myslím si, že by to bylo utrpení pro všechny.

Reaguji na Sellina: no tak u těch reportáží nikdo nikdy netvrdil (a že jsem jich už dost viděla) že matka to v těhotenství věděla a přesto si dítě nechala. Takže odsuzovat někoho kdo k tomu nejspíš přišel jak slepý k houslím

Já teda teď zrovna čekám miminko a jsem ve 4. měsíci a protože máme v rodině DW syndrom, tak si necháváme dělat testy navíc. Nenechala jsem si odběr plodové vody, ale využila jsem možnosti testu Prenascan, který se dělá z krve, ale částka je cca 14 tisíc. Ve 13 týdnu se dělá kombinované vyšetření krve a ultrazvuku a když vyjde dobře, tak už Vás na plodovku nikdo nepošle, ale to vyšetření je 85 až 95 procentní, Prenascan je 99 procentní, plodovka prý 100 procentní, ale na tu Vás nikdo nepošle, pokud nemáte předchozí testy špatné, nebo nechcete sama dobrovolně, ale to moc lidí nechodí, z důvodu rizika potratu a znám osobně maminku, ketrá takto potratila. V testech Vám většinou vyjdou pravděpodobností výsledky tzn. např 1:2000 že dítě bude mít DWS, tzn. že na 2000 porodů žen se stejnými výsledky vyjde jedno postižený dítě, někomu to přijde málo, někomu hodně. Nikdo Vám za celou dobu neřekne, možná až u plodovky - nevím - dítě bude zdravé, dítě bude nemocné, jen jsem vždy dostala nějaká pravděpodobností rizika. Některá těžší poškození se poznají samozřejmě z ultrazvuku, často maminkám vyjdou špatný výsledky toho 1.screeningu a pošlou se na plodovku a ta je většinou v pořádku, takže ty testy vůbec nejsou spolehlivý. Nikdo Vám nedá jistotu, že budete mít zdravé miminko, komplikace při po rodu, po porodu, člověk nemá jistotu v ničem a nikdy, ale některé z Vašich názorů jsou hrozně zlý a je zřejmé, že ještě děti mít nemáte, nikdo na světě si nepřeje postižený miminko, jenže když už nějakou dobu běháte po doktorech, vidíte na ultrazvuku ručičky, nožičky, roste Vám bříško a najednou byste měly jít to dítě potratit, nechal si vyvolat uměle porod, protože v pokročilém stádiu už se jedná o porod mrtvého dítětě a to je docela nápor na psychiku. Chci aby bylo moje miminko zdravé, ale přece nemůžu říkat o jiných , že jsou sobecké když si nechají nemocné apod. Sama bych asi v tomto případě na potrat šla, nejsme tak silná, abych zvládla vychovávat nemocné miminko, ale asi bych nebyla takhle radikální a vím, že bych se z toho jen tak rychle neoklepala a v dalším těhotenství bych byla od začátku ve stresu. Je těžký někoho soudit, ony hormony a to bříško dělá opravdu hodně...

Já tu reportáž také viděla. Chlapeček měl rozštěp na puse, další vady a hlavně mu chyběli některé prstíčky a měl úplně zdeformované ruce. Ale ta máma se ještě radovala, že ani nemá všechny ty vady, které měl mít. Já to vědět, tak si to dítě v životě nenechám. Zkazila bych život sobě, ale i jemu. Nechtěla bych se narodit s tím, že prostě nebudu mít končetiny a s tím, že život nebude jednoduchý. Když se to mohlo utnout ještě ve fázi, kdy to dítě bylo "jen pár buněk"

A kdo říká, že pro ostatní by to bylo jako trhání mandlí. Nejdřive nám uděláš morální přednášku a pak vlastně napíšeš to co ostatni co říkají potrat.

a například autismus a epilepsii ani z plodovky nepoznáte, takže je to opravdu risk, něco se špatně uplácá, spojí, ale jak se s tím kdo popere je jen na něm, někdo je také třeba věřící a víra mu potrat nedovolí...

Právě jak tu někdo řek, že jsou případy, že se nakonec narodilo zdravý, ale i tak kdyby mi řekli, že bude postižený tak i když je tu možnost, že ne stejně bych si ho nenechala. Nejsem vědma abych věděla co bude stačí mi už ta velká pravděpodobnost a kdyby se nakonec narodilo zdravý tak už o tom stejně nebudu vědět.

Často jsem nad tímto přemýšlela... vím, že bych na to asi neměla. Když vidím někoho postiženého, je mi ho líto a tak, kdybych měla postižené dítě já, psychicky bych to asi nezvládla... Takže pokud bych dopředu věděla, že bude postižené, tak bych ho dala pryč. Pokud by se stalo něco nedejbože při porodu, tak bych se snažila se o něj postarat co nejlíp jak jen bych mohla...
Byly tady probírány matky, bojovnice, které se rozhodly mít postižený mimino... třeba jsou ve skrytu duše nešťastné a proto se to snaží překonat tou svou silou a vůlí se o dítě postarat...Tím ovšem jejich rozhodnutí neomlouvám.

Jednoznačně NE.

Nejsou zlý jenom bez emocí a v tomhle případě je to lepší tak brát a zbytečně se nad tim nedojímat. Člověk si dyžtak udělá dítě další, který bude zdravý. Když už v nákym tom testu vyjde, že bude dítě postižený tak je lepší nepočítat se zázrakem, že ne oni by to neřikali jentak kdyby si to nemysleli.
Tohle můžou soudit všechny ženský i ty co dítě nemaj. Tohle čtu ve skoro každý diskuzi kde matky ze sebe dělaj polobohyně všechno vim a všechno znám a ženskejm co řeknou názor, kterejm se jim nalíbí napíšou takovou morální přednášku, že když nemaj děti nemaj do toho co kecat.

Jak řikáš. Roste jim břicho a jsou rozněžnělý a radši než aby se s tim pak nakonec smířily si dítě nechají s tim, že třeba nakonec postižený nebude. To je sobectví a nezodpovědnost a když to dítě otec kvuli postižení nechce tak ještě větši, protože pak na to dítě bude vlastně sama nebo za čas zůstane.

Pokud by se jednalo vysloveně jen o fyzické postižení, které je dnes možné chirurgicky řešit, tak bych si dítě nechala. Mluvila jsem s doktorkou z Ústavu pro péči o matku na dítě a shodly jsme se, že potratit dítě jen kvůli např. rozštěpu patra je zvěrstvo. Bohužel i to se stává, lidi dneska chtějí dokonalý děti. Fyzický postižení jde ale bohužel většinou ruku v ruce s postižením mentálním, a tady bych se asi rozhodla pro potrat. Kolem poloviny těhotenství mi lékaři zjistili atypický výsledek tzv. triple testu. Ty tři týdny, který jsem čekala na vyšetření, jestli je dítě v pořádku, bych nepřála nikomu. Je obrovský rozdíl, potratit "shluk buněk" a rozhodnout se porodit už docela vyspělé dítě s tím, ze ho nechám po porodu dodýchat.
Ale mentálně postižené dítě bych si nenechala, na to jsem velký sobec, a vím, ze bych tím zničila život všem ostatním, nyní především svému synovi, který by v případě narození postiženého sourozence v podstatě přišel o mámu.

Holky, teď mě ovšem napadlo ještě v souvislosti s vírou, o které se někdo zmiňoval, že víra zakazuje potraty. Vím, že je to trochu OT, ale nedávno jsem četla na internetu článek o ženský, bylo to v Irsku, která měla těhotenství, které ji vážně ohrožovalo na životě, ani by dítě zdravé nedonosila. Bohužel, bigotní irští katolíci ji neudělali potrat, jelikož je to proti pravidlům víry (pani byla Indka, takže ona sama ani katolička nebyla) a nechali ji v nemocnici (!) zemřít na otravu krve. To je dle víry teda správně?
Nebo na Slovensku, jak byl případ siamských dvojčat srostlých nějak břichem, opět bigotní matka odmítla potrat a děti samozřejmě musela porodit. Když byly malinké, pustili se lékaři do jejich rozdělování, po chirurgické stránce se to klasicky povedlo dobře, interně to děti samozřejmě neustály a zemřely. Té bolesti, co si musely prožít... Ovšem z hlediska víry ok, svědomí čisté, Bůh to tak chtěl.
V tomhle vidim neskutečné sobectví, v slepém dodržování dogmat, proč by se církev nemohla zamyslet nad tím, že třeba Bůh dopřál lidem pokrok, aby se takovým věcem mohlo předcházet a v tom vidět Boží vůli...
Já sama jsem díky nemoci přišla o prso, což je věc, která se dá relativně dobře zakrýt a trvalo asi deset měsíců, než jsem mohla jít na plastiku. Bylo to pro mě dost hnusných deset měsíců, rozhodně nemůžu říct, že by mě to vnitřně nějak obohatilo. Takže si nedokážu představit, v čem by mělo koho obohatit, že je celý pokroucený.
Jsem asi hodně povrchní, ale mně se těžko vychází z baráku, ikdyž se mi udělá vyrážka na k.sichtě, což je naprostá prkotina v porovnání s tím, co tady řešíme, proto si myslím, že je to sobectví těch matek, připravit dětem takový život. Každý postižený jistě není taková osobnost, aby hlásal v TV nebo časopisech, jak je to super a obohacující, a o těch, co se utápí někde doma nebo v ústavech v depresích nad svym stavem, tak o těch my se nedovíme, jelikož ti do tý TV nelezou.

Jo přesně to už jsem tu taky naznačovala

Jo řekla bych, že tohle je i horší pro holku než třeba u kluků, který tolik neřešej vzhled. Viděla jsem film s holkou s downovym syndromem a pořád se ptala mámy proč neni hezká jak ta holka od sousedů nebo modelka z časopisu a proč jí kluci nezvou na rande apod. Proto bych byla radši mrtvá než takhle postižená.