Proč lidé nemají zájem o pejsky z útulku?

Pokud bych ale měla 100% jistotu,že bude hodný,nikdy nikomu neublíží,nebude se bát,vzala bych si klidně dospěláka. Taková jistota ale nikdy není. A také u štěňat,nikdy člověk neví,jak velké pak bude a to je dost problém např. pro rodinu v bytě.

Nečtu celou diskusi přesto bych jednu odpověď měla:Jak si štěně uděláš,takové ho máš.Toto si myslí hodně lidí a samozřejmě to tak je.Já ale třeba miluju útuláčky a můj pes,kterého si hodlám do budoucna pořídit (RR) bude buď s PP nebo z útulkku.Se správným trpělivým přístupem lze totž i útuláčka předělat.Stačí aby byla důvěra(na obou stranách) trpělivost a důslednost.Samozřejmě si něco o kynologii zjistit

ja mám so psami z útulku najlepšiu skúsenosť,šťeňa by som nikdy viac nechcela a to sme mali už tri šťeňatá, takže viem o čom hovorím. Pes z útulku je najvďačnejší tvor na svete, urobí, čo na očiach vidí a nemám očúraný celý dom a zlikvidovaný všetok nábytok. Za predpokladu, že netrpí nejakou psychickou poruchou, ktorú by ale zamestnanci útulku objavili.

Súhlasim so sexy_woman, psa z útulku je možné vycvičiť aj v dospelosti. Pes z útulku si veľmi dobře pamatá svoju minulost a preto sa chce odvďačiť svojmu novému páničkovi za prejavenú doveru a lásku.
Náš pes si ma vybral sám a keď sme ho viezli domov, tak som ho mala na nohách a celú ma oslintal a počúral od strachu . Dobrý mesiac všetko iba pozoroval a až potom prejavil trošku dovery tým, že sa k nám priblížil a nechal sa pohladiť a začal sa hrať s hračkami. V budúcnosti si zase nájdem psíka iba v útulku .

My jsme měli vždy jen psi z útulku. Bylo mi jich líto, tak jsem jim chtěla udělat šťastný život. Brali jsme si i psi starší, protože nám bylo jasné, že si je nikdo nevezme. Momentálně máme fenku z útulku, je stará 4 roky, byla strašně bojácná, ale hledali jsme si k ní cestu a ona k nám. Teď se lidí už nebojí, nikdy nikoho nekousla. Začátky s ní byli těžké, ale vše stálo za to. Jinou fenku bych nechtěla. Takže psa podle mně rozhodně předělat jde, ale musíte mít velkou trpělivost.

Ten náš pes, keď sme na začiatku trošku zdvihli ruku, napr. poškrabať sa na hlave, tak už sa pomaly plazil od strachu. Rozprestrieť dáždnik - nemyslitelné.
Teraz úplne v pohode, pretože už má doveru a vie, že mu nikto neublíži. K cudzím ľuďom ide tiež a nechá sa pohladiť, pretože je to mazel najvačší . Ale jako som už písala, chce to trpezlivosť, nestane sa to hneď. Ten pes z nás všetko vycíti a podľa toho sa aj chová.

já jsem tedy spíš kočičí - nechtěla jsem se sem plést - ale tohle mi nedalo - naprosto Tě chápu, mluvíš mi z duše, mám to stejně
Taky jsem byla v útulku jen jednou - skoro jsem se tam sesypala, odešla bez kočičky a řvala jsem ještě dva dny a pak jsem si vyčítala, že jsem žádné kočičce nepomohla.
No, zato teď "sbírám" nalezence po sídlišti - tak snad jsem to "odčinila" , ale jen při té vzpomínce je mi na nic ještě teď.

Mně taky ne...

souhlasím - mám v okolí paní, která si kdysi vzala "vyřazeného" policejního psa, který byl po odchodu svého pána útočný a agresivní. Dala si s ním práci a za pár měsíců pes poslouchal ne na slovo, ale doslova na ukázání...dnes už je v psím nebi, ale byl úžasný a všichni na něj vzpomínáme
Před těmito lidmi klobouk dolů

Z toho co tu čtu jsem dost zklamaná. Zbytečně to dramatizujete, v útulcích je v nabídce spousta štěňat, argument, že si jej chcete vychovat od malička je dost mimo. A rozhodně tam nejsou pouze samí týraní psi. A v případě psů, kteří byli v minulosti týraní, tak je na to upozorňováno, především se udávají do rukou zkušených chovatelů (zvláště u velkých plemen).
Potkávám několik pejskařů, kteří mají pejska z útulku a všichni se shodují, že jsou strašně milí a vděční.

Mám stejnou zkušenost.

Máme zvěřinec , dva pejsky (jednoho z útulku - vzali jsme si ho v jeho 3 letech) a 2 kočičky, taky z útulku. Ten náš pejsek byl týraný, respektive ho jeho předchozí majitel bil. Ze začátku, stačilo vzít smeták a hned se plazil po zemi a cvrkl si. Nyní už ví, že mu nikdo neublíží a je vše v pořádku, je moc chytrý a neskutečně vděčný. Jsme moc rádi, že ho máme. Takže pryč s předsudky - a pokud o pejskovi s útulku uvažujete- jděte do toho

Měli jsme psa od štěněte z útulku, zrovna je tam někdo nesl, že byla v šalině v kabely zanechaná štěňata. Dalšího jsme měli z nějaké vesnice, kde se jich chtěli zbavit zadarmo (nebyl naočkován). Staršího psa bych si nevzala ani z útulku, ani s papíry. Chci si ho vychovat sama.

My máme s přítelem už asi měsíc a týden s útulku 3letýho labradora a lepšího pejska jsme si snad ani přát nemohli :)

To mohu potvrdit. Kolikrát se tam dostane pes po zemřelém majiteli, po majiteli, co si pořídil dítě a na psa mu nezbývá čas, po blbci, co předtím nevěděl, že pes se musí min. 3x denně venčit, apod. V útulku obvykle neradi vidí opětovné vrácení psa, proto popravdě uvádí, k čemu je a není vhodný. Pravda, že všechny nedostatky se v útulku neprojeví.

Mívám to úplně stejně. Útulkům občas pomáhám, ale dělám raději slepou.

. A zatím pořád vybíráte, jo?

Taky koukám, jak má taková spousta lidí představu, že všichni psi v útulku byli někdy týraní. Těch důvodů, proč se tam ocitli, může být fakt hodně.

Já teda potajnu pořád "vybírám" (aspoň přes fotky ), ale teď jsme to na nějakou dobu odložili, protože máme v předvýchově štěndo vodicího pejska, tak si nemůžu dovolit riskovat, že by si nesedli.

Tak pak šťastnou ruku při výběru

Přidám i svou zkušenost, byť se nejedná o útulek, ale o přímého nalezence. Byla jsem tehdy v devítce, takže některé mé tehdejší rozumové pochody omluvte . Šla jsem ze školy, přichomejtla se ke mně fenka, střeďačka, něco s retrívrem. Nakrmila jsem ji svojí svačinou, pomazlila se a chtěla jít domů. Fenka mi šla za zadkem, no bylo mi jí líto, já jsem takový sběrač opuštěných tvorů už odmalička. Vzala jsem ji domů a myslela, že ji adoptujeme. S naší tehdejší fenou si absolutně nesedly, navíc máma byla proti. Vzala jsem ji do útulku, kde ji ale odmítli s tím, že přijímají pouze psy nalezené MP. Poradili mi ji zavést na úřad. Odtama mě samozřejmě vyhodili s tím, že ji mám vrátit tam, kde jsem ji našla. To jsem udělala (a dnes bych si za to dala facku). Zavřela ji do vchodu jednoho z domů, aby za mnou dál nešla a celou cestu zpátky brečela v buse jak želva. Asi o pět let později se mi máma přiznala, že druhý den cestou do práce fenku viděla, jak pobíhá před naším domem (15km od místa zanechání). Sousedka druhý den mámě řekla, že před našimi dveřmi celé dopoledne ležel pejsek a nechtěl odejít. Ta samá sousedka ji viděla na naší ulici i den následující. Mámě zabylo líto a hledala ji, bohužel už marně. Dověděla jsem se to tolik let zpátky a přesto jsem i pak byla na sesypání. Ta fenka se mnou strávila všeho všudy 5 hodin a přesto to byl jeden z mála psů s velým "P", které jsem za život poznala. A že jsem jich poznala dost. Za pitomý zbytek chleba se salámem a drbání se táhla přes půl města tam, kde stejně věděla, že ji nechtějí. Dodnes, když vidím podobného voříška, si na tu moji Lassie vzpomenu a říkám si, jestli to třeba není ona.. Takže ano, nalezenci a útulkáči projevují vděčnost nevídanou.