Poznamenaní z minulých vztahů

Určitě bys scénu neudělala, protože už víš, že to nemá smysl. Chlapi o žárlivky nestojí, dřív nebo později je to začne štvát. Ale hlavně, nejvíc bičuješ samu sebe a mne už to nebavilo. Nebavilo mě brečet do polštáře kvůli přeludu v mojí hlavě. Jsme spolu přes pět let, ovládat se snažím poslední 2 roky. Když to na mně "přijde", zhluboka se párkrát nadechnu a mlčím, pokud to jde odejdu nebo se otočím. (Né tak, aby to vypadalo jako scéna). Jsme chytré, umíme to. Nejlepší je ale jít tomu naproti. Kouká po prdelkách, jako by zapomněl, že tu nejhezčí má vedle sebe? Pochval tý holce zadek taky...! Je to strašně těžký, ale zvládneš to, věř si!!! A nezapomeň, za každou zvládnutou "akci" se náležitě odměň. Kadeřnice, masáž (nejlépe u příjemného maséra, o čem se pak i pochlubíš partnerovi), něco pěkného, co Tě potěší. Zvládneš to, vím to!!!!!

Si18
Děkuji, nevím, jak to, ale dodala jsi mi spoustu energie, hned se cítím líp! Musíš být fajn Tak ahoj a drž se A ještě jednou děkuju

to si myslíme asi každá ,ale ten náš konkrétní chlap to třeba tak nevnímá a proto hledá jinde.

ale ohledně těch poznamenání z minulých vzathů ,pokud si prožijeme něco nepěknýho určitě si dáváme větší pozor a jsme uzavřenější a víc to řešíme. No jo no to jsme celý my ženský který moc všechno řešej a to podstatný jim uniká pod rukama

každopádně muži milují potvory to jo ,ale často si berou ty druhý

Ahoj
Tak se přidávám do party .. ale na začátek musím přiznat, že si za to částečně můžu sama - stalo se mi totiž to, že jsem "ujela" a začala jsem si v práci s ženatým chlapíkem - táhli jsme to potom rok veškerá nedůvera v mužské plémě pramení z tohohle vztahu - rok jsem byla s chlapem který ode měl jel do postele k manželce, z manželčiný postele ke mně a tak podobně..bylo mi to hrozně líto, ale zamilovaná hlava je vlastně skoro prázdná hlava tak jsem sice pomalu, ale jistě došla ke dvěma věcem - 1. skončila jsem to. 2. každý chlap podvádí. A to se mě drží. Teď mám rok a půl přítele a občas si připadám jak blázen - žárlím bez důvodu, občas nějaká ta scénka
Jsem typ, že když miluju tak miluju - zkoušela jsem "být potvora" jak je řečeno v té knížce, být tak trochu sobec - v dobrém, ale myslet na sebe...no a ono mě to nebaví prostě od přirozenosti potvora nejsem..

To jsi mne nepotěšila
Já se chci naučit být sobcem a myslet jen na sebe, jelikož už se mi to dostkrát vymstilo a nejen u chlapů

Taky jsem zkoušela a taky mi to nejde

HOlky nějak to musí jít. Hodně je dáno výchovou!! Ale naučit se to snad taky dá

Ahoj hoky, tak jak koukám nejsem sama, která neumí být mrchou...a taky má záchvaty žárlivosti, snažím se je v sobě dusit...ale jednou za čas vyjdou na povrch to je pak hrůza, nevím co mám dělat a většinou probrečím celou noc abych to vyplavila
Jinak z minulého vztahu jsem poznamenána strašnou nejitotou a nízkým sebevědomím, kdy mi bývalý napsal rozchodovou sms, kde mimo jiného uvedl, že jej odpuzuji...takže i když je to blbost, tak stouhle větou v sobě bojuji snad pořád a stále se bojím, že se mi tohle stane znova...

Ježiš to jsou blbci ti chlapi. Já taky trpím nízkým sebevědomím, ale myslím si, že se naučit mrchou dá

Milísek
Já v to doufám, teď jsem se o to týden snažila...ale už me to nebaví...jsem pohodovej člověk a tohle mi na pohodě nepřidává...

Ahoj, tak se taky hlásim...
Já sem měla snad už od 15 let vždycky strašnou smůlu na "děvkaře". Ikdyž si za to vlastně můžu sama,vždycky mi tak nějak imponovali tim svym nadhledem,perfektnim vzhledem,nacvičenym úsměvem co vás má dostat do kolen a suverénim chovánim...A tak nějak sem věřila že zrovna já je změnim. Nezměnila hned muj první přítel si pamatuji mě podved hned po dvou měsících a já zamilocvaná s nim byla ještě půl roku,během ketrýho to udělal ještě jednou. pak sem vystřízlivěla a rozešla se s ním. Když sem tenkrát po dvou letech našla kluka svejch snů - ironie osudu-podvedla jsem ho právě s tímto bývalým přítelem. Teď mám už dvouletý vztah,přítel není ani trochu jako ty před ním,je naprosto zlatý,snes by mi modrý z nebe,miluje jen mě a tak dále a tak dále... Věřila jsem mu bezmezně asi rok a půl,ani mi nenapadlo že někdo ta svatej jako on by mohl bejt jako jiný chlapi. Do téhle doby sem ještě měla spoustu svejch zájmů,chodila sem do školy a měla kolem sebe přátele. Prostě sem měla pořád co dělat,měla jsem svuj život. A pak si jednou nechal u mě doma otevřený mail a já do něj v domění že to je ten můj vlezla.A moje překvapení neznalo konců,naprosto mi dostalo že sem "TO" tam našla. Množství vzkazů od různých slečen a jeho kamarádek ve víc než jenom laškovnym stylu mi nejdřív uplně dostalo,ale nakonec sem se z toho vzpamatovala a o všem si s nim promluvila. Od tý doby mi ale začalo v hlavě blikat varovný červený světlo,že když už sem jednou mohla bejt nevěrná dokonce i já,může bejt každej. A nejsem na to vůbec hrdá,ale začala sem mu pročítat smsky. Nepřistižená,celý 3 měsíce sem pomalu pozorovala jak se nic neděje,zapoměla na to a číst přestala. A jednou,za nějakou dobu,sem to zkusmo,jen tak z principu zkusila zase. Chrupkal vedle mě a já tam četla všechny ty obludnosti který se mu předtim snad dařilo mazat. Docela peprné smsky od jeho kamarádek doručované dlouho po půlnoci mě donutili s nim zacloumat a žádat vysvětlení.Brečela jsem,fňukala,paranoidně už si přehrávala všechny ty scénáře s kolika mě asi už teď podvádí a moc mi nepřidalo ani jeho historka o jeho kamarádce která se ho chystala na maturitní večeři vášnivě líbat a on se nenechal a spěchal za mnou domů. Pro něj je to jen flirt,pro mě ponížení. Slečna po něm pokukuje pořád,ikdyž si vodí za ruku svého přítele a sladce se usmívá. Usmívám se také,snažím se být v pohodě a nebýt paranoidní. A hlavně-nešlápnout slečně do úsměvu a nevytrhat jí všechny vlasy. Bohužel sem se ocitla v životě nějak na mrtvym bodě,doknčila jsem školu,přišla o spoustu kamarádů, o koníčky a už půl roku hledám práci,takže spoustu času trávim sama doma a čekám až přijde za mnou přítel domů. Takže na něm jsem víc a víc závislejší a držim se abych si neokousala všechny nehty když jde někam beze mě nebo se zdrží o hodinu a nechává mi čekat doma samotnou. Jsem hodně citlivá,možná až přecitlivělá,takže občas potom dělám scény,mračím se,odmítám mluvit,navíc jsem typický Beran a moje nálada je jako aprílový počasí. Ničim tim akorát náš vztah,snažim se ovládat.Vždycky když se mračim a jsem na něj zlá kvůli mojí paranoie si v duchu říkám že život je příliš krátkej,takže odpouštěj rychle a směj se bláznivě.... a pomáhá mi to.. Jsem s ním spokojená,nechtěla bych ho stratit,tak se radči přes nějaký drobný vady na kráse přenesu.. tak se držte holky

jéjé toto mi něco říkáhmm bohužel teďuž to vím moc dobře, ale před těma 7 lety jsem byla naivní mladá blbá holka....urychlila jsem rozvod, začli jsem spolu bydlet, všechno super, aspoň ze začátku, pak už jen každodenní stereotyp, i když já se snažila aspoň trochu vztah oživit, bohužel jen já...pak začla má nedůvěra, když se začal měnit, nakonec z toho bylo velký zklamání, ublížil mi neskutečně, jak spousta jinejch chlapů Vám ostatním, ale co je právě to nejhorší, že se teď taky bojím věřit. Snažím se už nebýt tak žárlivá a daří se mi to, ale občas hledám chyby na novým příteli, tam kde nejsou. Občas mám takový ty nálady, kdy si říkám kde a ským je, co tam je za baby a přitom je tam sám s chlapama, jenže ten zářez v srdci co mi ten minulej hajzlík nechal bolí ještě teď....ale snažím se. Hodně opravdu záleží i na tom člověku. Přítel ví, že je pro mě těžký věřit, mluvili jsme o tom a musím říct, že nemám důvod mu lézt do telefonu, mailu, atd.....naštěstí, snažíme se oba dva, no a až spolu budem bydlet, tak to bude určitě lepší....jo a být mrchou mi taky nejde, spíš se rozbrečím a uteču, někdy sice vybouchnu, něčím hodím, ale stejně to skončí u pláče....ale zatím musím říct, že s nynějším přítelem jsem spolu skoro rok a ještě jsem se nepohádali, nějak to neumíme oba dva...

Ono to není přímo z mé hlavy, já měla malé sebevědomí, ale dokázala jsem ho znovu najít... Je hodně typů chlapů a každý zahýbá z jiného důvodu...

Asi mě ukamenujete, ale asi je lepší být milenkou naž podváděnou manželkou... Bojím se znovu s někým žít, protože se vždy ve mě ozvou ty špatné vzpomínky na to bolestné stěhování, ale zase chci s někým mít plnohodnotný vztah, ale zatím je ten strach větší

fiffii
Přece bys nechtěla být tou, která ubližuje? Viz můj příspěvek v: Zamilovaná do zadaného a co teď? Snadno ho najdeš, je zatím poslední.

myslíš ??? já bych řekla ,že na tom jsou obě stejně.