"Příliš milující" partnerka

Bejt sama/sám sebou je kolikrát naopak to nejtěžší. Dělat jen tak, jak to cítím a chci já, aby bylo mě, ať už s ním nebo bez něj, a zároveň za to nic nečekat, to chce hodně síly a porozumění sebe sama...
Já se na to taky snažím přijít a snažím se neočekávat. Zkouším dělat věci tak, jak je cítím, jak je mi z nich dobře, nezávisle na někom jiným. Jde to z tuha, ale tohle je asi ta cesta... Buď ten druhej bude chtít jít tu cestu se mnou, protože je mu tak taky dobře nebo to není ono... Jen si k tomu musíme dospět každej sám a nikdo přesně neví jak...

Ne, to je vážně špatně, to není o obětování... Seber svou hrdost, holka....

Jenže my ženský to tak prostě máme... že když milujeme chlapa, bytostně ho potřebujeme... To není nic, proč by k nám měli ztrácet úctu. Jenže, když se pak ten chlap chová jako vůl a tý lásky si neváží, že čas sebrat si svý ztracený sebevědomí a hrdost a říct mu, že takhle teda ne.... Ocať pocať...

Že prostě neřekne pravdu. Jde o princip. Jinak vůbec o nic nejde. Na ty prasárničky se klidně můžou kouknotu spolu. Ne vždycky, to nemusí, ale jak je jednoduchý říct: hele, zlato, co mi zase kluci posílají za prasárny, dobrý co?

pokud člověk neví, kdo je a co chce, tak je to opravdu těžký... jinak si myslim, že to zas tak těžký neni... když nechci uklízet fusekle na koberci, tak je neukízim... když si neni schopnej mokrej ručník pověsit na šňůru, tak bude mít mokrej ručník i ráno... je to jeho věc, je zodpovědnej sám za sebe a takovýma drobnostma to začíná, že člověk začne stanovovat svoje hranice a hájit sám sebe

Ale finální nepořádek je v NAŠÍ domácnosti, nejenom u něj a protože já mám ráda pořádek, tak mě tohle jeho chování vadí. Kdyby to byla MOJE domáctnost, tak si to po sobě uklidím. kdyby to byla JEHO domáctnost, pravděpodobně ten ručník shnije. NAŠE domáctnost znamená kompromisy, který ty dva chtějí dělat, aby byli spokojení oba, nejde jen o to, kdo co sám pro sebe chce přeci...

tohle je ale starý myšlení, nezlob se na mě... ano, byly doby, kdy ženská bez chlapa byla odepsaná, ani pes po ní neštěknul... ale dneska? spousta žen má větší plat než jejich partner... žijeme v blahobytu, nemusíme se plahočit 10 hodin na poli za hrst rejže... k čemu žena potřebuje dneska muže? proč máte pocit, že chlapa bytostně potřebujete? podívej se na to z druhýho úhlu pohledu - jak chceš prokazovat úctu něčemu nebo někomu, kdo na tobě visí jako přítěž? rozumíš? vztah by měl bejt o dvou rovnocenných a rovnoprávných lidech a ne o tom, že žena si vyhlídne muže, kterýho bytostně potřebuje... vždyť vy máte svou velkou hodnotu a muži taky, vy dáváte novej život, tak proč potřebujete na někom bytostně ulpívat? buďte si vědomy svojí hodnoty a pak vám můžeme my muži vaší hodnotu zrcadlit... nemůžeme vám dávat nějakou hodnotu, kterou v první řadě necítíe vy samy...

Nezlobím, vím to, chápu to a uvědomuju si, že je to špatně, jenže si bohužel myslím, že to furt ještě nejvíc vystihuje podstatu toho, jak my ženský milujeme... I když rozumově víme, že si na sebe pleteme bič a je to špatně a že nás to akorát kolikrát stojí hrdost a sebevědomí a ostrý procitnutí, když to není ten pravej a zamete s námi...

souhlasim, už jsem psal že taky nemám rád, když mi někdo lže...

tohle je jednoduchý, pokud se tem chlap nestydí, pokud ho ta žena neodsuzuje a pokud jejich vztah je zdravej... pokud něco z toho neplatí, tak chápu, že on má potřebu chránit si svoje soukromí, on utíká do svýho světa a takhle se to projevuje...

samozřejmě, celej život je o kompromisech... ale jde o to, aby se ti dva na těch kompromisech dohodli... nikdo nejsme dokonalej... kompromis je třeba to, že ty uklidíš jeho fusekle, on nechá prkýnko dole... kompromis je, že on po sobě uklidí fusekle a ty nebudeš vyžadovat prkýnko dole jsou to kraviny, ale bavíme se o principu... třeba mě osobně přijde normální dávat špinavý fusekle do koše na prádlo, ale zase jsem bordelář v jiných věcech prostě, ve zdravym vztahu ty kompromisy nějakym způsobem fungujou už proto, že oba maj dost důvodů v tom vztahu zůstat... v nezdravym vztahu jsou i kompromisy boj o to, kdo bude ten vůdčí, kdo vyhraje...

a je to orpavdu láska? já tam trošku cejtim i potřebu vlastnit toho druhýho, pojistit si ho... ano, evolučně je to naprosto pochopitelný... ano, když zůstane žena sama s dítětem, je to pochopitelný... ale chlapi, kteří se rádi nechaj vlastnit, jsou obvykle ještě slabší, než ty ženy... a myslim si, že ženy obecně hledaj k sobě silný muže... ale silný muže je těžký vlastnit, protože oni maj sílu bojovat o svou svobodu (bavíme se spíš o psychický a podvědomý úrovni, než třeba o fyzickym boji)

Jo, i to je (bohužel), myslím, ženskejm vlastní.... Máme rády bezpečí a jistotu a asi rády podvědomě "vlastníme". A souvisí to i s tím, že se "bojíme být samy sebou". je to začarovanej kruh Když se ale sejde ten pravej chlap a ta pravá ženská, funguje to i bezvysvětlování tak nějak samo a ani jedem z nich pak nemá důvod řešit tohle a takhle... Achich, je třeba začít u sebe, no Držím vám/nám palce!

Můj názor

Tohle je věc, kterou jsou po něm chtěla od samého začátku vztahu a on nebyl nikdy schopný akceptovat to, co po něm žádám.
Ze začátku se za to údajně styděl, že na to kouká (což já osobně nechápu) a dostalo se to do téhle fáze = samé lži. A já jsem z toho nepříčetná...

Ale proč on si potřebuje neustále chránit svoje soukromí? Já tuhle potřebu nemám, nemám ani co tajit a tohle mě strašně mrzí...Je to jakoby přede mnou schovával svoje já a teprve teď se ukazálo, jaký doopravdy je. To se celou dobu přetvařoval? Dřív se neotáčel za každou sukní, neměl sexistické narážky na jiné ženy, když byl se mnou a teď nic jiného nedělá? Nezajímá ho nic jiného než ženské a tyhle prasárny...Tak kde nastala ta chyba?

to mnoho můžů taky má rádo... MOJE auto, MOJE milenka, MŮJ barák, občas MOJE děti (jako kdyby matka neexistovala )...

mě bliklo spíš "bojíme být sami SE sebou"

samozřejmě, ale nikde to neni úplně dokonalý a napořád... znám jedny manžele, jsou spolu už minimálně 25 let, co oni prožili to taky "stálo za to" a zrovna je to stmelilo... ale když jsem si povídal s tou manželkou, tak jsem si musel svůj idealistickej názor poopravit neni to myšleno negativně, ale i oni jako "dokonalý" pár řeší svoje drobný rozmíšky, nesoulad, názorový neshody, rozdílný přání, atd... prostě i když to vypadá dokonale zvenku, zevnitř za tu dokonalost platí nějakou cenu, nikdy neni jen nebe bez mráčků...

njn, on prostě nechtěl... tys nejdřív projevila zájem, on nechtěl... pak jsi třeba začala žádat (zvýšila jsi nátlak), a on o to víc nechtěl... zahnala jsi ho do kouta a on si musel něco vymyslet, aby měl "od tebe" pokoj... neni to moc hezký, ale když to poskládám takhle, tak je to pochopitelný... samozřejmě to neodhaluje tu prvnotní příčinu, tu ti asi nikdo z nás neodhalí...

třeba proto, že

a nebo je za tim něco jinýho, těžko říct... nechtěl si tě pustit až úplně blízko, a to může bejt z více důvodů počínaje strachem, že bys ho mohla ovládat až po potřebu mít tě pod kontrolou a mít nad tebou navrch...

třeba nevybouřený hormony, nenazýval bych to nutně chybou... a rozhodně bych to nenazýval TVOU chybou... prostě to tak je, teď se tak chová a ty máš právo dát najevo, že se ti tohle jeho chování nelíbí... ale neútoč, dávej to najevo s klidným srdcem, s odstupem a bez zbytečných emocí a hlavně bez výčitek... a když se on bude nadále takhle chovat, tak ty máš právo ze vztahu odejít...