35+ bez partnera, bez dětí...

Naprosto Tě chápu a jsem známá tím,že tato myšlenka je u mě neustále a nevidím na tom nic "špatného",všech rizik si je člověk podle mě vědom a pokud je žena schopná poskytnout dítěti naprosto vše,nevidím důvod proč to neudělat.Já si nedokážu představit život bez dítěte,ale to pochopí asi jen ten,kdo touží a nemá a "trpí".
Je pravda,že bych raději našla úžasného chlapa a měla celou rodinu,ale ani to Ti nikdy nezaručí,že tatínek nikdy neodejde a ty stejně nebudeš s děckem sama-to píšu proto-že plno lidí řekne-dítě má mít oba rodiče!Ano má,ale nikde není záruka,že to tak bude i když se do toho vrhnu s mužským,o kterém si myslím,že je ten NEJ..a bude ten NEJ..otec.

Nerozhodla na 100%,ale v jednu dobu jsem na to myslela neustále,ale nejsem si jistá...moc nad tím přemýšlím a říkám si,zda bych nebyla moc velký sobec-mít dítě jen proto,že po něm moc toužím a abych nebyla jednou sama a přitom mu třeba nedala vše,co si zaslouží(materiálně myslím)

Toto je opravdu velmi těžké rozhodnutí,ale znám i slečnu,která to udělala a je neskutečně spokojená a šťastná,pravdou je,že se musí otáčet,ovšem to štěstí to vše asi přebíjí

No,moc Ti držím palce a moc dobře vím,jak se cítíš a nikdy bych si netroufla někoho kvůli tomuto rozhodnutí soudit,ale najde se zde dost lidí,co to dělají-doslova palbu jsem si tu užila,když jsem založila dosti podobné téma
Ale vím,že to dost lidí argumentovalo správně,ale kdo toto nezažívá-nepochopí.

Do toho bych si nenechala mluvit a ani bych nechtěla znát názory druhých, protože to bude její rozhodnutí a pokud pevně stojí za ním, ať jde do toho.Jasně, že to není ideální.Ale to skoro nic.nemyslím si, že je to sobectví dát veškerou lásku a všechno dítěti i když jsem sama.Pokud bude nulová rozvodovost, tak prosím, ale v dnešní době, kdy se každé druhé manželství rozvádí, lidé přemýšlejí koho vzít do trojky atd. a nikde není napsáno, že nepotká něhoho s kým to dítě bude vychovávat.

Osobně si nedovedu představit, že bych do toho šla...Tak nějak mi to přijde jako rvát to za ,, každou cenu ,, někdy je lepší si počkat a snažit se na to nemyslet, uvolnit se...Já vím, že se to snadno říká, ale hůř dělá.. Nechtěla bych být matka, která je ,,nezdravě,, upnutá na své ditě...Jistě jste se s tím každá někdy setkala - často takové matky nenechají své dítě dýchat...

Nicméně, pokud takovou touhu máš a chceš to udělat, máš to v hlavě srovnané, znáš své možnosti atd. Proč ne ? A vhodný tatínek třeba přijde naopak sám, až tvé touhy budou naplněné...

Moje bývalá spolužačka, se kterou se pořád kamarádíme to udělala. Má syna, jsou normální rodina, a protože je oba uživí, tak proč ne. Dneska se přítel sebere a odejde, protože nemusí ani k rozvodu a ostatní se rozvedou. Vůbec nevím, proč by žena dneska neměla dítě sama. A možná pak najde partnera, protože z ní nebude čišet, jak honem někoho shání. Prostě kamarádka žije spokojeně a když je třeba, tak kluka plácne. Stýkáme se a vím, jak žijou. Jsou rodina, mají přátele a ona má ještě maminku, takže kluk má babičku.

Děkuji z názory... psala jsem, že mne to napadlo jako řešení, když se nikdo do pár let neobjeví...

No právě... říkám jsi, jsou případy kdy muž opustí partnerku třeba těsně po porodu, v případě mateřství bez tatínka odpadnou alespoň tyhle nervy...

To mne taky napadlo

Díky Tronelo, je hezké slyšet, že to jde

Ahoj holky,
je mi 25 let, díky zdravotním problémům nevím, jestli někdy budu mít vlastní děti, momentálně mám vztah, ale do budoucna není perspektivní.
Ráda bych našla kamarádky na povídání, protože všechny mé ostatní kamarádky děti mají.
fb kontakt https://www.facebook.com/sinikka.lumi

<3

Ahoj všem,
dočetla jsem teď konečně po několika dnech celou diskuzi a musím říct, že tady se opravdu potvrzuje "co člověk, to názor". Každý je individuál a každý to má hozené jinak, někdo je spokojený tak a někdo onak.

Já tedy musím ze své podstaty říct, že patřím k těm, co vidí plnohodnotný život v rodině a dětech, tak nějak to prostě vidím tak, že ten život bez vlastních dětí není úplný a 100% šťastný. Jsem vesnická děvčica a jsem tak vychovávaná od malička. Rodina je pro mě vším a je na prvním místě.

Proto samozřejmě i já patřím k těm, co děti určitě chtějí. Mě bude za 2 měsíce 29, což je ještě na jednu stranu fajn, ale na druhou už mě to taky dostihlo. U mě se to začlo projevovat tak od 25ti, ta silnější touha po dítěti. Začalo to hlavně tím, že postupně všichni v mém okolí se vdávali, ženili a pořizovali děti. A musím říct, že z větší části jsou to šťastné vztahy. Nejvíc mě to pak chytlo, co se mojí ségře narodil chlapeček a tak jsem ze synovečka nadšená a paf!

No jo, jenže standardní problém - tatínek není k dispozici Pořád a stale čekám na toho pravého. Nevzdávám to, ale s každým dalším nezdarem se mě zmocňuje panika, jestli na něj vůbec někdy narazím. Teď jsem skorem 4 měsíce sama, ale v podstatě za sebou nic pořádného nemám. Jeden dlouhodobější vztah a jinak pár vztahů v délce cca půl roku. Takže bída, ale stále věřím a doufám a čekám na toho pravého. Jen nějak asi nejsou možnosti, nebo to bohužel nestojí za to - však to znáte.

Jen se taky bojím toho, že třeba časem se ten pravý objeví, shodneme se, že děti chceme, začneme na tom pracovat a ejhle - ono to nepůjde... Nikdy jsem to dosud nezkoušela, takže nevím. I když samozřejmě je 21. století a věda je daleko.

P.S.: Vzhledem k tomu, že už to bude za chvíli 5 let, co tohle téma vzniklo, hrozně by mě zajímalo, jak je na tom zakladatelka Aristes? Jestlipak tu vůbec ještě je a hlavně co se u ní za těch 5 let událo??