Těžko se nějak začíná psát, když je toho moc a všechno se to nějak prolíná. Ale pokud bych to měla všechno co nejstručněji nějak shrnout, tak je mi 21 let. Mám jedinou kamarádku, která často nemá čas něco podniknout a tak se vidíme jednou za delší dobu. Přítele jsem nikdy neměla a všechno už mě to nějak ubíjí..
Cítím se sama a že se můj život vůbec nikam neposouvá, že pořád stojím na místě. Koníčků moc nemám, v poslední době mě bavilo akorát cvičení, ráda zajdu někam do přírody nebo na výlet, ale většinou není s kým. Když mám náladu na nic, tak kašlu i na to cvičení, ale snažím se k tomu nějak dokopat, nakonec mě to pak vlastně baví a jsem ráda, že pro sebe něco dělám.
S jedním chlapem jsem si psala po internetu, po čase mi na něm začalo záležet a jednou jsme se i viděli (po roce), ale nakonec to skončilo a dopadlo dost špatně. Už je to několik měsíců a přesto si to dávám pořád všechno za vinu a mrzí mě to. Myslím, že jsem to všechno zničila já a neměla jsem možnost si o tom nikdy s někým promluvit. Vztah to samozřejmě nebyl, jen jsme si spolu psali (docela obsáhle), ale i tak mě to dost vzalo a žádnou jinou "vztahovou" zkušenost nemám.
Připadám si jako v nějakém začarovaném kruhu a nemůžu z toho ven. Chtěla bych žít jinak, nesedět pořád zavřená doma a připadám si skoro už jako "izolovaná" od lidí a od všeho.. vím o sobě, že mám malé sebevědomí a že si nevěřím, asi mám sklony i vidět všechno negativně a jsem hodně citlivá, takže prostě neumím nad věcma mávnout rukou a přemýšlet taky někdy mozkem, ale převládá u mě ta citová a emoční stránka, která nad tou logikou často vyhrává. Než si k někomu vytvořím důvěru, trvá to trochu delší čas. Lidem moc nevěřím a asi ani nevěřím tomu, že by mě někdo mohl mít opravdu rád.
Nějak sama nevím, co se sebou. Budu ráda, kdyby mi ohledně toho zkusil někdo poradit nebo by mu nevadilo třeba si o tom trochu i napsat soukromě. Chtěla bych to nějak změnit, ale já asi nevím jak..