Babička v nemocnici, jak podržet mámu?

Jsme na tom uplně stejně, taky by mě to zajímalo, protože to máme v rodině taky stejné..nějak nevím co říct když pak přijdou ty chvíle.

I my to tak máme,párkrát jsem o tom přemýšlela a sama nevím, co bych měla udělat Co říct nebo tak...

I když to není konkrétní rada. Děkuji. Jsem moc ráda, že v tom nejsem sama

Co si o tom s mámou zkusit nějak popovídat, pokud spolu nebydlíte tak jí zavolat,aby viděla,že je tam ten zájem a že na to není sama...

Nemusíš ji objímat a pusinkovat to většinou stejně nepomáhá a spíš to toho dotyčného ještě víc rozlítostní. Stačí jen hodně mluvit třeba i o nesmyslech jen aby si ji nachvilku přivedla na jiné myšlenky.

http://www.youtube.com/watch?v=4Bz47dl1IQA

Podívejte se s mámou na tohle video.

Naopak si myslím, že jsou chvíle, kdy je objetí dvou blízkých osob na místě. A to třeba v tomhle případě. Ač nejste s maminkou emocionálně tolik založené, obejmout ji v takovou chvíli a dát jí najevo, že ji máš ráda, že s ní soucítíš a že v tom není sama, dá rozhodně víc než slova! I když vás to obě možná rozlítostní, je lepší dát emocím průchod než je v sobě dusit. I "studený čumáček" někdy potřebuje rozehřát, zvlášť v takových dnech. Znám to z vlastní zkušenosti- v rodině jsme měli velkou tragédii a dodnes vzpomínám na to, jak jsem se s tátou objímala a držela se ho jako klíště, ačkoliv jsme k sobě většinou chladnější (s mamkou naopak, objímání je mezi náma běžné ), oba jsme sice hrozně buleli, ale moc nám pomohlo vědomí, že před sebou nemusíme emoce skrývat a že se vzájemně podporujeme. Ať se z toho babička brzy dostane

Reaguji na simuška: Zrovna jsem ji mamce koupila

Reaguji na simuška: I já i mamka jsme ten film taky viděly

Myslím si, že není nutné to lámat přes koleno. Máma i tak určitě ví, že jí podporuješ a že s ní držíš. Hlavně, že jsi s ní. Třeba se objeví vhodná příležitost na takové projevy blízkosti později.

Přesně tak, prošla jsem si tímto a vícekráta bohužel to trvalo hodně dlouho,myslím,že mamce pomáhalo to,že jsem se starala,za babičkou jsem chodila i sama a pak s ní,aby tam měla podporu.Snažila jsem se před ní nebulet(ne vždy se to podařilo) a pokud plakala mamka,tak jsem ji zas nelitovala,tím bych to zhoršila,snažila jsem se situaci vidět reálně.
Nebylo to lehké,ale hodně jí pomáhalo to,že mě viděla silnou(ač tomu tak nebylo),kdyby viděla jak se trápím,srazilo by ji to o to víc.Občas jsem za lékařem šla sama,abych jí to pak řekla já,snášela to tak nějak líp.
Určitě ale občas mámu chytit za ruku,obejmou a dát pusu bude moc fajn,ale nedělat to furt,aby neměla pocit,jak ji lituješ.Když jsme šly z nemocnice,snažila jsem se jí vytáhnou na prochajdu,na kafe,na nákup atd...vím,že náladu na to neměla,ale ve finále byla ráda,na chvíli byla myšlenkama jinde.
Nevim,to je moje zkušenost a procházela jsem si tím dlouho.
Prostě důležité je to,že ví,že má v Tobě velikánskou oporu.
Moc Vám držím palečky a babičce ať je brzy dobře.Holky držte se!

Souhlasím, buď mamince prostě oporou, ať ví, že se na tebe může spolehnout

Reaguji na SOLU: Mockrát díky