Bez empatie, bez soucitu

Tak zrovna příklady, které jsi uvedla nejsou moc na projevování empatie. Já si o sobě nemyslím, že bych postrádala empatii ale tyhle dva bych taky nelitovala, chtěla jsem studovat dokonce psychologii, takže vcítit se do druhých umím. Ale ono je rozdíl empatie a nějaké litování, které lidi dělají právě proto, že neví co jiného na to říct (to mi moc empatické nepřijde). Pokud někdo otěhotní v 15, tak je to jeho chyba a lidi tu holku litují, protože se to prostě dělá, je nejjednodušší říct: jé to je strašné, co se ti přihodilo a nebo naopak jí vpálit, že je nezodpovědná ***** ale rozumně řešit to umí málokdo. Pokud někdo vyletí ze školy, tak se asi bud málo snaží a nebo na to nemá mozek. Podle mě je empatie totiž v tom se umět vcítit do situace člověka a popřemýšlet třeba nad tím, jak by jsi situaci řešila ty a objektivně poradit, bez předsudků atd...litování ani nadávání ještě nikomu nepomohlo. Mám třeba strašně přecitlivělou kámošku, která řeší každý den nějaký problém. Dokáže brečet třikrát denně a já jsem jí ještě nikdy nepomohla, protože věci, které řeší jsou podle mě prkotiny a nikdy bych se ve svém životě nad nimi nepozastavila, natož je nějak řešila. Ona si pobrečí a stejně tak rychle jak ji to rozrušilo, ji to i přejde ale kdybych ji měla každý den litovat, tak se spolu o ničem jiném nebavíme.

Mně na tom tvém chování nepřijde nic nenormálního.

Tak tak.

Mě jde hlavně o to, že pak vypadám jako nějaká ledová královna, když například nechci řešit kamarádčiny problémy s přítelem. A nebo nikdy nikoho nelituji

Reaguji na Kristýnka23: Ahoj, taky jsem si to u sebe říkala, jsem někdy až přehnaně upřímná a lidé na to nejsou asi moc zvyklý, přijde mi, že je někdy tolik falše okolo, že to je vnímáno jako urážka. Nic s tím nenadělám, jsem prostě taková a říkám co si myslím, ikdyž je to občas asi taky trošku bez soucitu, nemůžu si ale pomoct..

Já teda empatická rozhodně jsem. Ale neplést empatii s litováním Děláš to dobře, myslím, že se chovám podobně jako ty. A hlavně bych ráda, aby se tak chovali i ostatní ke mně, a proto se radši bavím s chlapama než se ženskýma. Když mám problém, ženská mi řekne "teda to je hrozný, ty jsi chudáček, ale neboj, ono to dobře dopadne, já to vím!", kdežto s chlapem to můžu normálně racionálně probrat a nastínit reálné scénáře, jak věc může dopadnout. A stejně tak se já chovám k ostatním, nelituju, planě neutěšuju a říkám i to, co nechce dotyčná moc slyšet. Takže můžu působit chladněji (když někdo popisuje rozchod a já řeknu njn, to je život, to jsme si zažili někdy všichni) a někdy i cynicky, ovšem jsem na tuto svou vlastnost poměrně dost hrdá

tak jo, good luck
můžu se zeptat na věk?

Myslím, že člověk by měl nějak odhadnout co komu může říct. Nejde být upřímný za každou cenu ke všem. Například k někomu, komu třeba umřel životní partner apod (i když on i rozchod po letech může být pro někoho hodně silné kafe). To už může hraničit s hulvátstvím.

Jinak taky miluju upřímnost, ne že ne.
Plus nemám ráda takové to snadno odhalitelné citové vydírání, to se taky spíš tak nějak zatvrdím.

to musí být těžké tedy zde na ženském fóru s takovými předsudky

Reaguji na Kaja555: Ono to může působit chladně, ale z vlastní zkušenosti se s tímto ztotožňuji. Na rozchody reaguji velmi podobně, kamarádka se přítel rozešla snad 8x, poprvé jsem se to s ní snažila nějak probrat, ale v dalších případech jsem jí většinou říkala ať se na něj vyprdne a najde si jiného, že jí to za to prostě nestojí. Dopadlo to tak, že jsou zase spolu a co chvíli mi píše jak je to s ním hrozný, atd.

Reaguji na Alya: Taky se radši bavím s muži než s ženami Nikdy mě nebralo řešit šmínky, nehty, vlasy, atd... Ne že bych se o sebe nestarala, ale nemusím to řešit dlouhé hodiny u kafíčka. Naštěstí jsem poznala pár holek co jsou jako já, zajdeme na kola, na pivo, neštítíme se přespat u moře ve stanu a je nám fajn. Jen mi připadá, že mužů s kterými by se dalo dobře bavit, je méně a méně.....

Tak víš jak, těhotnou spolužačku sice do očí všichni litovali, ale počítám, že poza záda to už až taková úpřimná lítost nebyla. A souhlasím s výše napsaným : litovat můžu oběti nehod, lidi, kteří se ne vlastním přičiněním dostali do malérů, apod. - ale patnáctka, která se nechá zbouchat, se o to opravdu přičinila sama

To nejde tak paušalizovat ... stejně, jako nejde říct, že tedy máš patrně kolem sebe jen samé slepice

Stačí si přečíst zdejší deníčky ....
EDIT : po přečtení dalšího zdejšího extrémně výživného, žel už uzatvořeného, deníčku můžu říct, že patrně nedostatkem empatie trpím taky, protože některé zdejší adeptky bych místo kýženého litování rovnou odesílala k Chocholouškovi ....

Mně lidi, co furt fňukají, pěkně lezou na nervy, obzvlášť když se ukáže, že si problémy cíleně vyrábějí sami. Naučila jsem se dělat úsporu svojí energie a soucit a nabídku pomoci si šetřím.
Nepřipadá mi na tom nic nenormálního.
Ty případy, cos uvedla, taky nejsou hodny soucitu, to je prostě lidská blbost.

Reaguji na Fifin: Lidská blbost to je, ale když pak někomu řeknu, že spolužačka byla nezodpovědná a bylo to jen a jen její chyba. Tak se na mě dívají jako na nějakou mrchu

Občas mi připadne, že lidi řeší hrozný kraviny a já prostě nemám náladu to s nimi řešit, protože to nejsou žádné závažné problémy, nebo problémy za které by si vyloženě nemohli sami, například svoji leností. A pak jsem prostě za tu zlou, co ji nezajímá jak se ostatní cítí a myslí jen na sebe

Kristýnko, ale ty máš pravdu. Za otěhotnění nebo za nepřijetí na VŠ si ty lidí vážně můžou sami. To, že je dneska korektní každýmu mazat med kolem hubičky, i když něco evidentně sám poděl.l, není tvoje vina. Nejsi ledovka, jsi jenom upřímná a říkáš věci tak, jak je cítíš, ne tak, jak bys je říkat "měla". Moudrý člověk by si toho naopak vážil, že ti může něco říct a ty mu odpovíš popravdě svůj názor, aniž bys předtím spekulovala, jestli se mu to bude líbit nebo ne a podle toho volila slova.
Já asi taky už někomu připadám necitlivá nebo hrubá, jenže já prostě jenom říkám to, co si myslím, protože mám pocit, že to těm ostatním nejvíc pomůže. Sama oceňuju to samý, byť to může někdy na chvilku trochu píchnout, ale v postatě to je to nejlepší. Takže za mě: neměň svoje postoje jenom proto, že většina lidí je přicitlivělá na kritiku a neumí ji přijmout. To si musí vyřešit oni sami - ale nevyřeší to tím, že jim jejich chyby nikdo nevyčte...
Ty nejsi hrubá, jsi jen hodně upřímná... a to ne každý snese

Pro pána tak já to samozřejmě nemyslela na úmrtí a jiné skutečné životní trgadie! Nejsem hulvát proboha. Ale když patnáctka otěhotní, někdo se nedostane na VŠ, když dospělá ženská řeší, jestli má chlapovi napsat teď a nebo až za 5 minut a co přesně mu má napsat a jestli to není blbý atd atd, nebo holka fňuká kvůli klukovi, o kterým ji od začátku říkám, že fakt neni chlap pro život a sama se o tom neustále přesvědčuje a stejně fňuká dál... tak těmhle lidem v takovýchto případech rozhodně nebudu tupě opakovat, ať se nebojí, že všechno bude dobrý, že za to nemůžou, že je na ně život zlej, že chlap se urrrčitě změní atd atd atd. A třeba rozchod může být opravdu hodně bolestivý, to je jasný, ale právěže to známe všichni, tak nemám ráda, když k tomu někdo zaujme takový ten postoj, že je jediný na světě, komu bylo ublíženo. Probrat pocity, důvody, ponaučení a cestu dál - ano. Podpořit v oklepávacím procesu - ano. Ale jen pořád dokola litovat a ujišťovat, že daná osoba rozhodně za nic nemůže, když to je přesně naopak - prostě ne, sorry.

To nejsou předsudky. Nehážu všechny do jednoho pytle a i tady na tom foru je, alespoň podle příspěvků, dost rozumných ženských. Mám kamarádky holky, s některýma jsem v kontaktu intenzivně, protože jsme na stejné racionální a upřímné vlně, s některýma se vidím jednou za čas, protože s nima je to sice prima, ale už to zklouzává trošku jinam a maj tendenci k ženskému stylu utěšování, no a s některýma už jsme se vídat přestaly, protože mě právě nebaví sebelítost, zapšklost, žárlivost... No to by prostě bylo na dlouho.

Však to jsem taky neřekla