Buďte zase šťastní

První dny, řekla bych, že spíš měsíc, prožíváme bolest každý po svém. Rady typu "věnuj se sobě, kup si něco hezkého na sebe, udělej si radost, vyraž někam s přáteli", bohužel nefunguje na každého. Neexistuje univerzální rada.
Já to měla spíš tak, že ve své paralýze jsem ze začátku nebyla schopná čehokoliv. Vstát ráno z postele a vůbec fungovat. Nacpat prádlo do pračky a po vyprání ho pověsit byl top činnosti, které jsem byla schopná. . . Nemluvě o myšlenkách, které prostě nešlo vytěsnit.
Říká se, že čas je nejlepší lék. Bylo to tu zmíněno tolikrát. A souhlasím! Opravdu ten jediný je zárukou, že se bolest postupně začne otupovat.
Pak, ve fázi smíření se už dá uvažovat o tom, aby se člověk v první řadě začal mít rád.
Stalo se mi to v životě teď poprvé (a to mi už není dvacet), že jsem si najednou uvědomila, jak je tohle důležité. Opravdu se nám v životě nic neděje náhodou. Pokud jsme "špatně poučitelný" v tom, jak se chovat a co ze sebe dávat, nemůže se nám dostat to samé zpátky. Jasně, nemusí se nám nic zlého dít hned, ale negace, kterou ze sebe vysíláme, se zákonitě zase vrátí. Ať už kdykoliv.
Já jsem ze svého slovníku vypustila slova jako: NE, PROBLÉM, KRUCI, NIKDY, SMŮLA, NEMOHU, BEZNADĚJNĚ. . . Zní to banálně? Ale není, věřte mi.
Vlastně je to celé jednoduché, chce to jen myslet pozitivně. Protože štěstí a láska se k nám vrátí, když jí budeme dávat i my. Vždyť kolikrát stačí úsměv a laskavost. Proč se rozčilovat nad blbostma? Víte, jak odzbrojíte nepříjemnýho člověka, když budete reagovat opačně než on? Pokud ne hned, i on si to uvědomí!
Chce to jen pochopit tento zákon akce a reakce. Ztotožnit se s ním. Budete to tak potom cítit. Žádná desatera přikázání! Tohle půjde z vás samo.
Zkuste nad tím přemýšlet. Věřte - Váš život bude kvalitnější a šťastnější.
Moc vám, kteří pochybujete, přeji to poznání vzít za své.