Bydlím v domě s hodnými rodiči, ale přesto se necítím dobře

Ahoj, já taky trpím na úzkosti, strachy, paniku ( je mi 20 )
Je možné, že toto místo nebo tedy respektivě ty věci, které se tam odehrály ti tyto problémy vyvolaly, ale to, že se od tamtud odstěhuješ nic nevyřeší. To, že ti je dobře, když tam nejsi, je naprosto normální, ale když už budeš bydlet s přítelem, tak se to po čase objeví i v jeho bytě. Můžeš být nanejvýš spokojená, ale to, co se ti stalo kdysi je v tobě hluboce ukotvené a doporučuji ti návštěvu psychologa a léčbu bud homeopatií nebo AD. Ještě bych ti doporučila pořídit si nějaké zvířátko, mě, když je nejhůř, vezmu hafana a jdeme ven

Jinak, tady je téma panická porucha, úzkosti, deprese, , pokud ji ještě neznáš, tak si můžeš počíst nebo nám tam něco přispět

Děkuji Arfar za příspěvek...zrovna dnes jsem na tebou zmiňované téma koukala...Já sama tuším, že je spousta faktorů, které se ve mně za posl.4 roky asi nahromadily a jen tak nezmizí...Ovšem vím, že největší spouštěč těchto stavů bylo to,že jsem začla před půl rokem jíst horm.antikoncepci-beru ještě jiné léky (na astma, ŠŽ, žaludek) a spolu s nimi asi zapůsobila antiko tak jak zapůsobila-jedla jsem ji dva měsíce a napáchala spoustu škodyteď mám 5 měsíců od vysazení a ještě pořád nejsem OK-i když je to o moc lepší)...no ale to o čem jsem psala mě už vážně drtí

a zvířátko právě díky astmatu a alergii nemůžu..ale máme venkovní kočku...

musím souhlasit. Určitě ti pomůže. Zažila jsi toho opravdu hodně a máš to v sobě, musíš to ze sebe dostat. Přeju ti hodně štěstí

já jsem měla podobné problémy se svým tehdejším pokojem na koleji. měla jsem ho spojený s učením na dvě velmi těžké zkoušky, které trvalo několik měsíců. zažila jsem tam obrovské stresy a ke konci už mi třeba stačilo, když jsem po víkendu přijela na kolej, vystoupila jsem z výtahu na chodbu, kde jsem se taky často učila, a to samotné mi stačilo k tomu, abych se rozplakala. a ačkoliv jsem potom zkoušky absolvovala úspěšně, už jsem se do toho pokoje prostě nemohla vrátit. po přestěhování (dokonce na stejné koleji, jen jiný pokoj, jinak daný nábytek atd.) se to okamžitě uklidnilo. takže za mě - pokud se necítíš dobře, okamžite odtamtud pryč!

Měla jsem to samé co ty... Dlouhotrvající problémy doma, které zlomily i mě - věčnýho flegmatika... Stala se ze mě věčně brečící a nešťastná troska... A i poté, co se to hodně srovnalo, se to někdy vrací... a doma jsem se dlouho necítila dobře... Byla jsem i u psycholožky a ta mi řekla, že mi nemá jak pomoct, když to mám v hlavě srovnané... (což myslím máš i ty) Ale že je tím ten byt prostě "nasáklej"... A časem se to srovná... A měla pravdu... Radila tedy, že je nejlepší se odstěhovat... Ale tuhle možnost já prostě nemám...

Ber to z tý lepší stránky.. Buď ráda, že to doma jde... a rodiče jsou na tebe hodní... Mysli na zdárný dokončení bakaláře a na přítele.. Už je to jen chvilička... A myslím, že i Tvůj pocit z domova se, stejně jako u mě, bude lepšit... Jo a snaž se netrápit s věcma, se kterýma nic neuděláš... Pokud by se to nelepšilo (a to co víš v hlavě prostě nekoresponduje s tím, co cítíš), zkus zauvažovat i nad antidepresivy, případně nějakou přírodní alternativou (třezalka a čaj na spaní večer), Saframyl (přírodní antidepresivum, ale cca 600 Kč na měsíc...)..

To je určitě nejlepší varianta, pokud ta možnost je.

Už máš věk žít samostatně. Navíc píšeš, že se u rodičů necítíš dobře.. Pokud se budeš o sebe nucena samostatně starat, nebudeš mít ani čas rozpitvávat nadmíru své nitro. Budeš muset zvládnout plavat svým životem samostatně a to si piš, že když to budeš zvládat, budeš se sebou a svým žitím více spokojená. A s radostí a v pohodě se budeš do domu svých rodičů zase vracet. Neboj se samostatnosti , to zvládneš. Mluvím ze své zkušenosti kdysi dávno a i ze zkušenosti mláďat v naší širší rodině, mladých blízkých tvému věku. Cítím v tom tvůj strach "se odstřihnout".
A držím ti palce

Reaguji na katttty:
A co třeba nahatá kočka? Ta je pro alergiky myslím, ale ne každému se líbí

Reaguji na Willena:
Rozplakala je něco jiného než prožívat úzkost a paniku, takže slečně zakladatelce nepomůže se odstěhovat.
Reaguji na Rebarbora:
Jak už jsem psala, slečna zakladatelka píše, že zažívá paniku a úzkost, ty píšeš, že ses doma necítila dobře, to je rozdíl, takže slečna zakladatelka to má sice v hlavě srovnané, ale toto je něco, co se musí léčit ne odstěhovat se a utéct, ono si ji to najde, proto jsem doporučovala psychologa, vím o čem píšu.

Reaguji na katttty:

Ahoj,

tvoje diskuze me zaujala hned na titulni stránce. mám totiš velmi podobný problém...Kdyz jsem byla ješte 3letá, moje mamka(dnes 67let) jako samoživitelka přídila pro mne a pro mý dva bratry, ktéří jsou o 10 a 15 let starší něž já, veliký dům, který se postupně dává dp kupy. Jak šel čas, bratři se ženili a přivedli si do našeho staveniště svoje nové nevěsty ( žili jsme tekrát děsně, málo peněz velký dům atd )...začaly první potíže. Jelikoš moje mamka má stale pocit, že každým rokem zemže, podarovala dům orvn´mu z bratrů, jenže práva na rozhodování se ji moc vzdat nechtelo, ikdyz se ptala na vse, muselo byt vetsinou po jejim a kdyz nebylo, bylo zle,...tak postupne odesel prvni bratr, za par let si pořídil vlastní dům i druhý bratr s rodinou. V domě jako ***** jsem zustala s matkou sama,...tak nějak jsem i jako by kyvla na to, že tam asi zustanu a moje mama hrozně chtěla, abych si našla kluka , který tam zustane se mnou,..bohuzel proste jeji vyber nesplnoval moje touhy a muj vyber se nelibil ji,...pak jsem si nasla docela solidniho kluka,...mel ale taky svuj dum, ale jen 12 km do nas, kde uz budoval taky hnizdecko,...mamka se dostala do tezykch zdravotnćh problému a já odesla z práce abych se o ni mohla starat. Společně s bratrem jsme ji doslova postavili na nohy a to tak, že denska opet je ona generál. Ale vratim se jeste kousek zpatky,..v dobe, kdy na tom byla nejhur jsme tedy vse tahla ja, za mensi pomoci meho pritele, neibydlene prosotry v dobe po bratrech jsme pronajimali na leto, takze jsem makala docela dost, .pradlo, zahrada, sekani travy, bazen, proste kotel...Pritel aniz by si toho vsiml bydlel u nas,...sdileli jsme jednu domacnost,...moje mamka se uzdravila a zacaly opet potíže, vadilo ji, ze nemá soukromí, to bych chapala, ale neskutecnym zpusobem mi zacala vycitat jakýho mam vedle sebe burana a kulevalose a podobne,...Presunula jsme se do jine casti domu( vlastni vchod, kuchynka, koupelna, prste asi tak 1 + kk ) proces stěhování doprovázela děsná scéna,..dokonce se sbalila a že jede pryč, at ji neheládm, řekla jsme ji tenkrát , že mi to je fuk, jak cche, že je dospělá a ať dělá to co uzná z vhodný, za hodinu byla zpátky,...snažila jsme se být v klidu a říct, že nejsem malá a že to jednou přijít muselo, že ji chápu a že ji dám dostatek soukromí,..Vždycky, když sjem se chtěla už jako osmostatnit tak to nešlo, nebude dost místa na pronájem a tam se nedá bydlet a tam se nedá bydlet a jestli nekdo pujde z tohoto bytu, tak to budu já a furt neco jak nejde,...Tam, kam jsme se přemístila to bylo opravdu malé ale byli jsme tal spokojeni, jen ja a pritel...Jsem tam do teď is se psem a nechybí mi nic...Nechtela jsem tehdy mamku nechat v dome uplně samotnou a navíc jsem měla dost práce a jak jsem psala starala jsem se o vše.Ona si dělala jen kýtičky a zahrádku, prostě měla relax, a čas jen pro sbe jak vždy chtěla....myslela jsem, ze tim potize zmizi, ze ho bude brat, ze to byl jen tlak ze chce soukromí a tak...ale chyba,...byla cim dal vic proti nemu, kdyz jede on, nejedu ja,...brečela, když sjme s ním jela na skútru, že má strach a prostě přišlo mi to to trochu jako citové vidírání...Navíc se ji moc nelíbilo, že se ji moc nevěnuju, nebo že zase někam jdu ,že myslela, že budeme něco dělat, nebo že budeš taky doma..ale to by se dala pochopit, byla sama a žily jsme spolu,..tak nějakej řád to chtělo,..i těď ji teda hlásím, kde jsme a tak , aby se nebála,..no ted zpátky,..vrátím se k tématu, s tím přítele jsme bohuzel se stejne do pul doku rozesli,..ani jsem to sn i moc nechtela rozebirat,..tato zivotni zkusenost s ni me od ni hodne oddalila a ona ale nikdy nerekla promin, čas od času ji to pripomenu, když na to narazíme, ...Pak dalsi vec byla tam, že cokoliv jsme chtěla na zahradě, v domě podnikat nejakeké upravy byly jsme opět v křížku,..prostě musí to být podle ní, ale ona to tak nevníma, udajně se o všem radí, to ano, ale když reknu svuj nazor, tak se ji nezda radeji ji to odkejvu a je,..ale zase takovej chudak nejsem, hodne veci jsme si porosadila a proste jsou tak( dům je na me naspasny, ale ),...No a dal....vzledem k vyčitkám, že nemá žádnej vedlejší příjem a že veškerý výdělek z ubytování vedu já a atd. rekla jsme jim, ze si teda najdu praci, ze taky nechci byt zapikana jen v baráku a mejt hajzly a klepat polstaře,..nebyla proti tomu..Nasla jsme si super placenou praci, s dobrou pr.dobou i naplni ( zadnej stres ),...na praci doma mi nezbýva cas a nebo chut, ale o vikendech uklidim cely dum a prichytam ji co je treba,..mam jeste doma takovyho poskoka, co nosi uhli a drevo a dela tu nehjrubsi praci, diky az nej...Co se ale nestalo, ted se dostanu k dilema, ktere řešíš i Ty. V práci jsem si našla přítele, který žije v německu a to 450 km ode mně...Je to láska, kterou jsme nečekala, že potkám, ikdyž se vídáme strašně málo, voláme si přes skype každej den a víme, že spolu chceme žít,..příští rok bych se tam měla odstěhovat..Moje mamka to ví, ale nechce o tom moc slyšet. Rozumím jí, nechce v tom domě zůstat sama, celý život to budovala pro nás a nakoec i já vemu čáru...je mi to strašně líto, ale já už mám jaksi děsnou nechuť tam být a tak nějak si myslím, že na to mám právo. Její práce a obětavosti si děsně váži a skládám obrovskou poklonu, ale já nechci celej život jen dřít na baráku jako ona...Říkala jsme ji, že to prodáme a pořídí si menší domek, nechce slyšet, teď su předělává a to sama celou kuchyň, obývák a vše,...baví ji budovat a tvořit,..mám strach co bude až opravdu odejdu, je stará a nemocná,..o tom, že by šla se mnou nechce slyšet, o DD (se ji ani nedivím) taky ne,..codal ? Zahrada jako krava, barák taky,..jedině někoho najmout aby to udržoval,..neche,..nic nechce,...myslím, že doufá, že se rozejdeme,...Mýho miláčka trochu přehlíží , ale nic proti němu nikdy neřekal,..ostatní lidi ho chválí a takže by byla jediná a navíc ví, že minule to hodně podělala a kdyby teď začala znovu, spakuju se a jdu hned...

Taky nevím co dělat, trápí mě to, hlavně kvuli ni, ale svý lásky se vzdát nechci, vím, že to tam nebude med, ale cítím, že je to ten pravý,...vzdám se také domu, který nese peníze, svobody a dobré oráce,..zjískám: lásku, muže kterého miluju, oporu ( on má taky dům, takže vesnice super),..komplikace s praci, jazyková bariera,..zkrátka celkově převrátím svůj život,...

Nán z toho vůči ní špatný svědomí,..nechci ji nasazovat psí hlavu to ne, ale myslím, že si to nějak tak i vykoledovala tím jak se chovala, ikdyž vím, že mi přeje jen to nej, niky to nemyslela zle, chtěla pro všechny to nej, ale jen si neuvědomila, že ne vždyt to co ona vidí jako nej, je nej i pro nás
Pokud jste to holky, přečetli, to moje trápení, tak děkuji a zajmalo by mne,co si o tom myslíte vy?

Reaguji na Hanárek:
Ahoj, já nevím, co si o tom myslet, na jednu stranu tvoje mamka se vás snažila zabezpečit a na druhou stránku se k vám tedy nechovala moc pěkně.
Já si tak nějak nedokážu představit, že bych kvůli lásce opustila nemocnou matku. Víš, kdyby ses stěhovala pár kilometrů, tak ji můžeš chodit kontrolovat, ale 450 km od nemocné matky...je aspon někdo z bratrů poblíž ní a byl by ochotný ji chodit pomáhat a starat se o ni?
Ideální by bylo, aby šla bud s tebou nebo se nastěhovala k některému z bratrů. Nebo zkus navrhnout příteli, at se on odstěhuje k tobě a k mámě, co? Je už stará a podle mě ji ta samota doslova zabije, at je jaká je. Kvůli chlapa bych toto neudělala, navíc někam, kde to neznáš, kde nemáš přátele, nikoho, ani práci.

Reaguji na Rebarbora:
Bohužel to teď právě nejde.... musím především dokončit školu, která je 30 km od místa mého bydliště (od Prahy 150 km). A taky mě stále finančně podporují rodiče, tzn. i kdyby to šlo odejít, musel by mě těch pár měsíců živit přítel, což myslím není uplně nejlepší řešení Nezbývá mě nic jiného, než to vydržet....