Takže.Milý deníčku, milé spolubojovnice.. Zkouším terapii psaním a budu ráda, když mi někdo napíše svůj názor a nějak mi pomůže dostat se z toho..
S přítelem jsme spolu byli rok a půl, první rok byl v pohodě, potom dostal práci jinde a vídali jsme se jen o víkendech. Byl hrozně komplikované povahy, ubližoval mi tím, že bojkotoval rodinné akce, na kterých slíbil účast, oslavy mých kamarádů, nechtěl semnou chodit do kina, do divadla, na plesy, do zoo, na hory.. nikam. Na vše mi odpověděl, ale mě tohle nebaví!! Přesto že nikdy nikde nebyl, dopředu měl na všechno odpověď tohle se mi nechce, tohle mě nebaví. Víkendy jsme teda trávili u něj, on většinou hrál a já na něj koukala.. Od Vánoc se zbláznil úplně, hrál denně 15 hodin a pak spal, když jsem se odvážila něco podotknout, byl až hysterický, proč ho zase omezuju a něco mu vyčítám. Poslední měsíc jsem jen brečela a hledala chyby v sobě, dokonce jsem mu k tomu hraní vařila a starala se o něj, že se to třeba spraví.. Pak jsme prožili jeden relativně zamilovaný víkend, kdy se snažil, nehrál, mluvil o budoucnosti, o tom jak se spolu sestěhujeme atd.. Tři dny na to mi napsal, že už neví jestli mě miluje, resp. odpověděl na mou otázku miluješ mě ještě těmito slovy: Nevím, asi ne, proč si myslíš ty že tě nemiluju? Tak jsem to rozsekla, spíš s vírou v to, že se vzpamatuje a ozve se.. a ono nic. Už měsíc.. přesto, že jsem se rozcházela já mám z toho hrozné depky, nespím, nejím, neumím být sama. Kamarádky mě tahají na diskotéky, ale když mě tohle vůbec nebaví, jsem ráda usazená a chci někoho komu se budu moct svěřit.. Hrozně mi to chybí a nesnáším být sama.. Asi z toho ani nevychází žádný dotaz.. snad jen, myslíte si, že se on ještě někdy ozve? Ve spoustě diskuzí jsem četla, že to chlapům příjde líto až po dlouhé doě, kdy se my už vyléčíme.. No každopádně jsem to aspoň ze sebe vypsala, a jdu si nalít 2 decky červeného.. Dík za jakýkoli komentář, nechci se v tom plácat sama.