Cítím se sama

Nevim co ti navrhnout aby ti bylo líp, ale můžu tě ujistit, že nejsi sama kdo ma takové pocity..
Je mi 22 a nemam to podobně, ale stejně.
Vždycky jsem měla spíš míň ale opravdu dobrých kamarádek. Když jsme skončily základku tak jsem poznala, že vlastně to až tak dobré kamarádky nebyly, protože jsem jim nestála ani za kontakt. Po maturitě by třeba i někdo o kontakt stál, ale je to ted těžký protože já jsem jedna z těch které zůstaly v rodném městě. Ostatní šly za studiem do Prahy, Brna nebo Plzně a prostě mají nové životy. Navíc já si studentský život neužila - ostatní chodili pařit já ležela v učebnicích protože jsem podle táty měla být "ta nejlepší" nebo alespon být mezi nimi
V práci si taky spřízněnou duši asi nenajdu protože dělám v kolektivu kde je průměrný věk tak 40
V mém okolí jsou taky pořád nějaký těhule, nebo kluk ze školy staví barák, plánuje svatbu a bude tatínek..
Navíc, když mě někdo někam pozve, tak bych dopadla jako 5.kolo u vozu, protože všichni z pozvaných mají partnery, kdežto já jsem taky sólistka. Takže raději sedím doma a přemýšlím o životě..

Ono to přijde Měla jsem to stejně mezi svým 22. a 24. rokem. Byla jsem sama, plácala se se školou, k tomu jsem měla stresující práci se šíleným šéfem za nic moc peníze, z depek jsem se přejídala a tloustla... zlomilo se to v okamžiku, kdy jsem si konečně uvědomila, že pomocnou člověk najde leda tak na konci vlastní paže. Odjela jsem v létě na tři týdny do Ameriky za kamarádkou, abych ze sebe sklepala stres, po návratu jsem konečně definitivně utla svou studijní beznaděj, začala hubnout a našla si lepší práci. Taky jsem si podala inzerát na seznamku, kde jsem po pár neúspěších našla skvělého chlapa. Na podzim mi bude 26, jsem šťastná v osobním životě, v 9. měsíci těhotenství vážím o 10 kg míň než ve svém těžším období, i na MD trochu pracuju, žiju aktivně a na svět se dívám pozitivně. Takže jediná moje rada je: VZCHOP SE, protože se nesnese žádná kouzelná víla ani dědeček hříbeček, za svůj život máme zodpovědnost my sami a je na nás, jestli ho prožijeme naplno nebo ne.

Holky Lucca88 a Janča 92, mám úplně stejný problém jako Vy. Pokud budete chtít, můžete mi napsat na SZ. Myslím, že aspoň virtuální kamarádka je fajn, když nemáte nikoho jiného ke svěření.

Reaguji na Janča92: Takže raději sedím doma a přemýšlím o životě..
To je přesně špatně, místo aby jsi poznala nové lidi budeš sedět doma na zadku?

Reaguji na Easyway: VZCHOP SE

Mě je taky 25 ale místo abych seděla a brečela ( jistě mam i dny kdy to není na 100% ) tak se snažím něco dělat. Tento rok mi umřeli dva kamarádi (26,30) a musim říci že jsem přehodnotil své myšlení. Když me někdo někam pozve tak jdu i když si říkám že by mi bylo líp třeba doma, ale nakonec si to vždy užiju.

Takže změn pohled na svět a hned to vše půjde samo

Holky díky za reakci, asi to bude znít divně, ale už jen to, že v tom nejsem sama pomáhá. Ono já si sedla na samé dno už před 3 roky, tenkrát se se mnou rozešel přítel s kterým jsme plánovali bydlení, rodinou jsem byla nepochopena a nepodpořena, chodila jsem jen z práce do práce a kamarádství jsem udržovala byť nerada kvůli práci pouze virtuálně, z práce jsem měla stresy - řekla jsem si tenkrát už dost a i když nepochopena rodinou, tak jsem dala výpověď. V té době jsem tedy musela začínat od nuly, po půl roce jsem se vzchopila a začala jsem virtuální kontakty přeměňovat na ty skutečné,ale je to pořád takové, že sem tam se s někým domluvím a sedneme na 2-3 hodinky, ale nějaký výlet, dovolená, společné akce to mi strašně chybí a nejde to už jen kvůli tomu, že moje okolí je již někde jinde než já, asi nezbývá než hledat nové přátelé

tak já vím že je to špatně, ale bohužel tohle co jsi napsala mam obráceně

já si to totiž neužiju a jenom se utvrdím v tom, že doma by mi bylo líp.. Mám prostě problém zapadnout do kolektivu. Vždy když se s někým konečně sblížím tak po čase ho stejně ztratím

To mi dělá taky problém, když jsem ve větším kolektivu, který moc dobře neznám, tak se nedokáži s nima bavit (vyjímkou je pokud něco popiju). Je to jak když mi najednou někdo zamkne pusu a já nedokážu nic říct, nenapadají mě slova. Přitom, když jsem s jedním, dvěma lidmi, které moc dobře znám, tak je to naprosto bez problému. Nechápu to, ale docela ráda bych to chtěla zlomit, jen nevím jak.

Naprosto přesně.. když je víc neznámých lidí, tak mam zamčenou pusu, sedim jak pecka a "bojim" se uděla sebemenší pohyb.. Pak tam zůstaneme ve dvou ve třech a je to super.. Nebo mi třeba velký kolektiv nevadí v případě, že se mezii sebou ostatní taky neznají.. jako tomu bývá třeba první den ve škole.. když si na to vzpomenu tak je to uplně o něčem jiném.. Ale do už vytvořeného kolektivu prostě nezapadam.. Taky nevim jak z toho ven

Však jo, tohle je podle mě v pořádku, taky se v tomhle většinou utvrdím. Ono totiž záleží, kdo člověka zve - mě je teda stokrát milejší jít se projít se psem na vzduch, než někde trčet s někým, kdo mě nebaví nebo do většího kolektivu, kde se cítím hloupě. Ano možná se okrádám o možnosti seznámení, připouštím, ale tuhle společenskou potřebu má prostě každý člověk nastavenou jinak a velmi těžko se s tím něco dělá. Chodit do společnosti teda rozhodně není klíč ke šťastnějšímu životu, o tom to pro určitý typ povahy fakt není.
Lůco, nejsi v tom zdaleka sama, mám to tak nějak stejně, akorát špatným náladám příliš nepropadám, jen když do mě někdo trapně rejpe, to mě zamrzí. Naučila jsem se hledat na všem pozitivní věci, zakázala jsem si vzpomínat na to špatné, co mi kdo kdy udělal a přestala jsem se srovnávat s vrstevníkama - jasně že spousta z nich už má zplozeno, odkojeno a postaveno a bla bla, ale to je přeci jedno - někdo dříve, někdo později další bod teda je, že jsem si zrušila facebook doporučuji, máš-li ho. Je to sra*ka, kde se všichni prezentují jinak, než ve svém nitru jsou. Oni Ti možná připadají růžově spokojení, ale věř, že tak hrozně růžovoučké to není, skutečnost je jiná. Když na Tebe jdou chmury, tak mazej dělat něco co Tě baví, hledej si aktivity, na které se budeš každý den těšit, i kdyby to byly hlouposti - musíš si pořád udržovat něco, na co se budeš těšit.

Ahoj,
já to teda nemám stejně, to přiznám, ale před pár týdny jsem zjistila, že jsem chronicky nemocná, je mi každý den špatně, takže taky často přemýšlím o životě a připadám si na to nějak sama (i když fyzicky alespoň večery sama nejsem).
A chci reagovat, abych Tě trošku podpořila
Chápu, že Tě štve, že nemáš přítele. Ono zas až ho budeš mít, bude tě štvát taky, ale... Nenutila bych se do nějakých party, pokud se tam necítíš, stejně asi nebudeš působit přirozeně a lidi to moc nepřitáhne. Ale nevím, tu seznamku jsi nezkoušela? Ono když už nic - je to kontakt s člověkem a podle mne by ti mohlo pomoct se prostě jen tak s někým pobavit - už jen ten pocit, že jsi to nějak překonala stojí za to, i kdyby to byl blb Navíc i díky blbovi pak můžeš třeba poznat další lidi...
Nemusí to být hned seznamka na chlapa, třeba i tady na Omlazení lze najít kamarádky
Mám s tím osobní zkušenost.
A jak jsi na tom s koníčky?
Někdy je těžké zjistit, co tě vlastně baví a dělá ti radost a čemu by ses chtěla věnovat. Docela dobrý návod, jak na to, je v knížce A lazy man´s guide to success, takže jestli umíš anglicky, směle do toho - je to na internetu v pdf zdarma.
Někdy je to ale i tak komplikovaný - já třeba vím, že mne by velmi naplňovalo mít děti, no, ale v současnosti to není možný. No a co pak....
Píšeš, že bys ráda někam vyjela... No, a proč nevyrazíš na dovču sama? Já tak byla ve svých 18 sama v cizině a taky jsem to zvládla a nakonec to byl jeden z nej měsíců mého života V cizině je často víc příležitostí se nějak seznámit, a pokud by sis to mohla finančně dovolit, tak doporučuji nějaký jazykový pobyt v zahraničí. Sice to není řešení na dlouho, ale může tě to vytrhnout ze stereotypních chmur a udělat šťastnou aspoň na okamžik - a šťastný člověk si pak i ten protějšek hledá líp. Ono kdo by chtěl zamračenou a nespokojenou ženu...
S tím facebookem nevím - člověk se tam zas dozví, co se třeba děje za akce, často ho tak někdo kontaktuje, dá se tak jakštakš udržet přátelství na dálku, jen bych tam asi netrávila víc času než je vhodné. V dnešní době už bohužel tak trochu platí, že kdo nemá fb jakoby nežil...

Ahoj tak já to mám stejně až na rozdíl že mi je 20let. Mám dvě dobrý kámošky. Jsem za ně ráda, ale obě bydlí daleko. Takže se sejdu s nima jednou za čas. Vždycky jsem špatně zapadala do kolektivu,takže se radši větší společnosti straním. Vrchol všeho byly problémy který se nahromadili. Sice jsem se z toho samého dna dostala, ale je to nicmoc
Mám se ráda, sama sobě se líbím, jsem se sebou celkově spokojená. Ale lidem se stráním, ze strachu co si o mě pomyslí,jak jsem jiná

Reaguji na Amanita: Taky jsem přemýšlela jet do ciziny na jazykový pobyt. Při svém štěstí bych si musela přinejmenším zařídit pořádnou zdravotní pojistku.

Máš pravdu, fb je sra*ka, nejradši bych ho smazala hned, taky jsem si promazala polovinu lidí - co tam mít lidi s kterýma jsem se snad v životě viděla jen jednou a nebo neprohodila ani slovo, všichni takoví letěli z přátel. V podstatě tam nejsem ani aktivní, ale tak nějak kdybych ho smazala přestala bych být v obraze, teď je otázkou jestli mi to, že vím že tamhle spolužačka s kterou se od střední vlastně ani nebavím porodila dítě k něčemu je. Nemít fb nevím to (možná tak na třídním srazu po 25 letech se to dozvím), mít fb jsem v obraze vím jak vypadá její dítě, ale tak trošku mě to i deprimuje. Spíš než smazat fb, by to chtělo ho omezit podívat se jen jednou za čas - ale to chce solidní dávku kontroly jít a nepřihlásit se ..... jinak jak píšeš jít něco dělat, hledat aktivity - samotnou mě to právě nebaví, asi jsem ten typ co musí mít někoho u sebe potom mě to teprve baví pokud jsi myslela nějaký venkovní aktivity.

V čem máš pocit, že jsi jiná?