Znáte to, to poblouznění? Bylo mi 16, studovala jsem na střední druhým rokem a každý den jezdila autobusem. Autobusem, který řídil pan neodolatelný, dokonalý, prostě ten vysněný starší nejúžasnější partner. Tajně jsem doufala a přála si, ať se dáme do řeči, ať si spolu něco začneme. Srdce mi vždy při nastupování bušilo, ale věděla jsem že u takovýho ročníku asi nemám šanci. Ale mé přání se splnilo. Byla jsem ve čtvrťáku a před Vánocemi jsme se dali do řeči. Byl úžasný, přesně tak jak jsem si ho vysnila. Začala jsem malinko školu flákat, jen abych mohla jezdit a být více s nim. O jeho soukromí jsem toho moc nevěděla, byl v tomhle takový tajemný. Prý od něj odešla přítelkyně a je sám. Doteď nevím, zda to řekl, aby mě více omámil nebo to byla pravda...Bydlel cca 80 km ode mne, ale vídali jsme se často. Zažili spolu spoustu hezkých chvil a výletů. Ale nikdy jsme se spolu nevyspali. Náznaky samozřejmě byly, ale vždy z toho jeden z nás vycouval a zůstalo to u dotyků a polibků a mazlení. Strávili jsme společně dokonalé 3 dny a řekl, že si moc přeje abych šla studovat výšku k nim do blízkého města, abychom si byli blíž. Poté ale napsal smsku, ať se do něj hlavně nezamiluju, že to má se vztahy složité. Tohle jsem opravdu nechápala...na chvíli se odmlčel.... Ale poté jsme spolu opět strávili hezké chvilky, nikdo z nás nic co se psalo neřešil. Vrtalo mi to hlavou, ale nechtěla jsem kazit chvilky.
Byla jsem omámená a zamilovaná, proto jsem opravdu šla studovat blíž k němu a doufala, že budeme pokračovat v užívání si. Ale mýlila jsem se. Jak naivní. Už jsme se skoro vůbec neviděli, psal krátké stručné smsky. Za celou výšku jsme se viděli asi jen 2x což bylo takové kamarádské.
Začala jsem randit s jinýma a nějak ho chtěla vytlouct z hlavy. Nebudu se přece doprošovat, říkala jsem si. Zvládnu to bez něj, dostuduji a půjdu si svou cestou. Přemlouvala jsem srdce,že se musím řídit rozumem a jít dál...Stále jsem ale na něj občas myslela, prostě mě něco k němu táhl. Pro jistotu jsem si vymazala jeho číslo... Po čase jsem si nového přítele, který je úplně odlišný než ,,pan dokonalý nedokonalý". Po výšce jsme spolu začali bydlet, koupili si byt. Necítila jsem tam takovou tu zamilovanost, ale říkala jsem si, že jsem si ji asi už odbyla...Cca po roce jsem potkala úplně náhodou pana dokonalého jen jsme spolu prohodili pár slov, ale zase se mi vrátil do hlavy. Začala jsem myslet na minulost, proč to tak dopadlo, kde jsem udělala chyby. Věděla jsem, že mám pro něj stále slabost....
Bohužel tu slabost mám asi stále....na jaře se mi ozvalo neznámé číslo. Hned jsem věděla, že je to on. Povídali jsme si přes smsky, co nového a slíbili si, že zajdeme na oběd. Oběd se konal velice brzy. Bylo to vše v přátelském duchu. Řekli jsme si své životní příběhy. Já mám přítele, se kterým jsem spokojená. Bydlíme spolu, svatbu ani děti zatím neplánujeme. Kdežto pan dokonalý už s přítelkyní čeká miminko. Na otce se prý vlastně vůbec necítí, svatbu nechce, rád by si spíš užíval života. Po té schůzce mi bylo jasné, že prostě ho asi nikdy nevymlátím z hlavy, že budu mít pro něj neustálou slabost. Ale snažila jsem si to rozumně odůvodnit. Je přece skoro tatínek, já mám přítele. Bude to pouze jen dávný kamarád, se kterým se raz za čas setkám. Byla jsem s tím smířená, víc nic nečekala ( i když v hloubi srdci chtěla vědět, jestli je stále úžasný).
Nechala jsem se ukecat na společné odpoledne ve vířivce. Říkala jsem si o nic nejde, proč bych nemohla s kamarádem v plavkách do vířivky? A ejhle s plavkama prý nepočítal...tak přece to nebudu kazit. Já hloupá se nechala překecat. Ve vířivce byl jako vyměněný, byl to zase ten můj starý pan dokonalý, Samozřejmě to u přátelského povídání nezůstalo. Chlácholil, jak moc mu mé polibky, dotyky a vše chybělo. Jak ho stále přitahuji a nemůže si pomoct. Poté jsme spolu stávili ještě další odpoledne ve wellnesu, které se neslo v tom samém duchu...
Vím, že jsem mrcha a mé výčitky svědomí vůči příteli a jeho těhotné přítelkyni jsou oprávněné. Nedělá se to. Neměla jsem se jim nechat zlákat.
Ale on mě prostě i po těch 8 letech neustále přitahuje. Nechápu proč. To už prostě do konce života budu mít pro něj slabost? Já nechciii.
Zažila jste některá něco podobného?
Poslat SZ
Ale žádné štěstí bys neudělala. Znám x kolegů co udělali dítě jedné, pak utekli za druhou ( třetí, atd.) , té udělali taky,... a ve finále není šťastný nikdo s nikým, alimenty se platí na všechny strany, na život nezbývá ani peněz ani času při tomhle zaměstnání.. Nemaluj si to na růžovo a zapomeň. Jemu to asi dvíhá sebevědomí, ale ty se tím zbytečně trápíš a namýšlíš si to, co není.