Co s miminkem? ?: (

Jestli dítě chceš, zvládneš to Otcovství se dá dokázat, alimenty vysoudit, budeš mít nárok na rodičovský příspěvek (když si dáš na dva roky, tak relativně vysoký), případně nějaké přídavky, dávky - záleží, kde budeš bydlet. Téma nečtu, ale radím ti poslechni svou intuici. Jestli půjdeš na potrat a vlastně nechceš, budeš se tím užírat ještě víc než při prvním potratu. A sama na dítě můžeš zůstat kdykoliv...Na druhou stranu dítě ti změní život, obrátí ho naruby, bude to náročné, jak finančně (ale základní výbavičku seženeš z druhé ruky za pakatel, kamarádka to tak udělala a utratila minimum), tak psychicky i fyzicky. Záleží na tvých prioritách, tvém životě, v tomhle ti nemůže nikdo poradit, jenom ty sama musíš vědět co v životě chceš a co je pro tebe důležitější Taky se klidně může stát, že půjdeš na potrat, ve třiceti si najdeš manžela, porodíš a za rok se rozvedeš Nic v životě není jisté ani jasné, řiď se svým a intuicí.

Zrovna vzdělání bych nenazývala absolutně nepodstatnou věcí.

Reaguji na Rééza:
Jo a ještě dodatek, je spousta velmi úspěšných žen, které udělali kariéru, skvěle vychovali své děti a mají krásný život, ač na počátku to byli 20tileté, svobodné matky bez VŠ, které neměly nic Ono žádná škola z člověka neudělá úspěšného. Za to může houževnatost, ctižádostivost, inteligence a také emoční a sociální inteligence, empatie. V tomto čísle časopise Moje psychologie - najdeš velmi inspirativní rozhovor s hodně úspěšnou dámou, která nejprve pořádně vychovala své tři syny (a přitom studovala) a potom teprve začala rozjíždět kariéru (cca kolem 40ceti let) a takových je spousta. Zatímco je i spousta těch co mají pouze jedno dítě nebo studují VŠ a začnou rodit až po třicítce a přitom nikdy nebudou v práci úspěšné (neodsuzuji to, každý nemá kariéru na prvním místě). Všechno jsou to pouze předsudky, když člověk chce a má na to, dosáhne cíle a není nikde dáno, že to musí být do 30ceti.

S Luckou z dokumentu se vůbec nesrovnávej, ta měla jiné priority než dítě nebo kariéru, zajímali jí hlavně cigarety a muži Její inteligence mě taky neuchvátila, ale nechci jí pomlouvat

Když jsi se takhle rozhodla, určitě to zvládneš . To malé bude velkou motivací. Nechápu, jak může některá matka litovat, že se rozhodla pro dítě .
Kdyby si se přeci jen rozhodla uvést otce, nění to nijak složité, i když nesouhlasí. Kamarádky přítel taky couvnul, ale protože se chtěl vyhnout soudním tahanicím, tak po testech otcovství sám přiznal. Ted je malému asi 5, bere si ho na víkendy a mají fajn vztah.

taky ne

Holky tyhle úvahy nechápu, k čemu? Proč? Kvůli tisícovce měsíčně? Hrdost by mi to nedovolila.

To je fajn, ale na to podle mě nemá vliv zda je či není zapsán v nějakém papíru. On sám asi moc dobře věděl, že je otcem.

Mít dva v podstatě cizí lidi ve společné oficiální péči a zodpovědnosti dítě je podle mě ještě horší než společný majetek (kvůli kterému se rozvody, resp. dělení táhne roky). Na všem se musí dohodnout, což když už nejsou spolu bývá horší. Stačí když se jeden bude chtít odstěhovat do zahraničí - druhý už to může podat jako únos. Nemůžeš rozhodnout, zda se to dítě bude či nebude s tatínkem vídat - jde vymoct soudně a ty dítě musíš odevzdat ikdyž se ti vzpouzí v náručí že nechce.

Což si piš, že chtít nebude, pokud mu budou například 3 roky a uvidí tatínka poprvé v životě (protože zrovna v tu chvíli tatínkovi rupne v bedně, anebo mu teprve teď soud to rodičovství nějak dokázal - btw. nedělejte si iluzi o českých soudech)

Jedna holčička věkem na ZŠ takhle psala do Čech na všechny možné úřady a ambasády, protože otec v Austrálii, kam odjela na prázdniny, se prostě rozhodl, že tam zůstane - a ona tam být zjevě nechtěla. Myslíte, že na to ten otec bral ohled?

Nepřeceňuju v tomhle směru nějaký cit mužů, kór když k tomu dítěti se od začátku dokážou stavět takhle.

Sama zakladatelka zažívá teď od svého partnera chování které nečekala, dobrovolně ho automaticky nechat ustanovit otcem je podle mého názoru vlízt do jámy lvové.

Reaguji na Minette: Byl to jen příklad, kdyby si to rozmyslela. Sama ji určitě k ničemu nenabádám . Taky si moc dobře uvědomuju rizika, které z toho můžou plynout, ale to už tu padlo...
Řekla bych dokonce, že jedno dítě prostě vymění za druhé, mnohem lepší.

Možná máš pravdu, já téma nečetla, tak jsem nevěděla, že otce uvést nechce a ani nevím, co jí provedl...Je to asi na každém, nevím sama, jak bych se zachovala...
Je to otázka peněz (někdy má otec vyšší životní úroveň a dítě by o ní přišlo) i určité etiky, morálky (třeba z něj bude nakonec dobrý otec). Ale to už si musí posoudit zakladatelka, je pravda, že zapsáním riskuje, že se otec jako otec začne chovat (popř. jí to schválně komplikovat) a jí to bude vadit - otázka je co je lepší pro dítě...a pro ní samotnou. My ho neznáme.

Tenhle případ znám osobně. Tatínek se o Sandru zajímal odmalička, matka byla duševně nemocná a dítě různě odkládala, chodila pít,nestaral a se o ni. Táta žije v Austrálii, má tam zázemí, Sandra tam chtěla zůstat, ale pak se na chvíli vrátila na prázdniny do Čech a matka ji bohužel proti tátovi zmanipulovala.

Vydržela být zmanipulovaná půl roku a natolik silně, že psala snad všem včetně pomalu prezidenta?

Tohle podle mně nemůžeš posoudit ikdybys byla přímo rodina.

Já se o to nějak detailně nezajímala - viděla jsem jen malé dítě, které si hrozně intenzivně přeje vrátit se domů (ať už za matkou nebo do vlasti) a jeho otec na přání svého dítěte naprosto nebere ohled.

Tohle není rozhodně tak ojedinělá kauza - ať už v aspektu "únos vlastního dítěte" nebo v tom, že dítěti je násilím vnucována něčí vůle.

A kdybys měla 100 % pravdu - tak kdyby bylo dítě pouze v péči jednoho rodiče, tento problém by odpadl, protože by neměl kdo ho jak manipulovat.

Dospělí si hrozně rádi myslí, že vždy když dítě nechce k jednomu rodiči - může za to ten druhý - omyl. Pokud je rodič natolik dobrým rodičem, tak žádný pokus o manipulaci tohle nezpůsobí.

Už od začátku bylo vidět, že si miminko nechat chceš. Rozhodování je to hodně těžký, nejde říct, že je špatný se rozhodnout tak nebo tak, záleží co u každýho převáží. Přeju ti abys nelitovala

držím palce, teď už ses rozhodla, tak koukej dopředu a nepřipouštěj si žádné coby, kdyby. Je mi stejně jako Tobě a obdivuju Tě, jsi moc rozumná holka. Věřím, že to všechno zvládneš a dobře to dopadne a moc Ti to přeju.

To bohužel není pravda, pohybuju se hodně v prostředí kolem střídavé péče, znám několik hodně smutných případů, kdy matky i otcové dělají z dítěte doživotního duševního mrzáka, protože manipulují dítětem proti druhému rodiči. Pokud jsi malé dítě, které matka přes rozhodnutí soudu otci nepředává, vymlouvá se na nemoci, takže vlastně otce ani neznáš, matka ti každý den do hlavy vtlouká, jak se o tebe otec nezajímá, jak jí ublížil a jaký je o bastard, ačkoli otec píše stohy odvolání, žádostí a netouží po ničem víc, než vidět svoje dítě, které se ho ale bojí... Tak jsi na nejlepší cestě k syndromu zavrženého rodiče.

U Sandry to samozřejmě nemám ničím podložené, ale t situaci znám a u těch novinových článků se mi chtělo křičet, jak strašně byly jednostranné a neobjektivní.

Nemáš pravdu.Každá osoba, která na někom citově, existenciálně či jinak závislá se stává velmi snáze manipulovatelnou.

Stále je ještě mnoho rodičů, kteří své frustrace ze vztahu k druhému rodiči přenáší na své dítě.

Ano, děti jsou určitě snáze manipulovatelné. Ale znám například rodinu, kdy manželé spolu byli dost na kordy, přesto obě dcery milovaly oba rodiče, byť muž jako manžel byl nazabití, jako táta byl super. A taková matka pak opravdu radši snáší příšerného manžela jen pro své děti, kterým on jako otec dokáže dát hodně. A naopak příklad kdy zhruba sedmileté dítě odmítalo návštěvy k otci a přitom ten otec měl plnou podporu matky, přesto tam nechtělo. Matka dokonce sama potřebovala (z důvodu svého volného času), aby tam dítko bylo a snažili se oba mu to všelijak zpříjemnit). Život není vždy podle pouček a příruček, nic není černobílé.

Pokud jeden rodič druhému ublíží nebo ubližuje, dítě to vycítí a možná se někdy přikloní na něčí stranu (většinou to bývá matka, jelikož dítě pudově cítí, že ona je ta slabší, ale ne vždy) - ale copak samotné dítě nemá právo na to mít svůj subjektivní názor?

A není to vždy chyba dotyčného rodiče, že se prostě nějak chová? A pak se vlastně rozčiluje, že to jeho malé dítě ho soudí?

V případech které jsem viděla v okolí a zažila, tak pravdu mám. Případ z médií si netroufnu soudit takhle celkově, jelikož ho neznám.

Píšu to z toho, co vidím kolem sebe, ne poučky z učebnic. Pokud je rodič opravdu kvalitním rodičem, dokáže si najít k dítěti vztah už odmalička, nemusí mít vztah k jeho matce a dítě ho bude milovat. Ovšem opravdu ne každý chlap je takhle super otcem svým dětem, a to, jakým je kdo otcem (matkou) ví stejně jedině to dítě, a od určitého věku i dokáže samo posoudit ...

Já zas nechápu ty otce, kteří i přes brečící a vzpouzející se scénu to své dítě nutí aby bylo po jejich.

Nemusí to být vždy tak, že by matka od rána do večera vtloukala dítěti dohlavy, že jeho otec je lidožrout. Malé dítě bývá fixované na matku, pak stačí, že otce (z jakéhokoliv důvodu) nějakou dobu nevidí - malým dětem ten čas plyne pomaleji, takže opravdu to nemusí být roky.

Pak se má podle mně zvolit prostě nějaká jiná varianta (a ne si tvrdošijně trvat na svém) - například dítě půjde i s matkou s otcem někam do parku a postupně si zvyká, a pokud prostě nechce tak nechce. Hrozně se v tomhle operuje "právem dětí", ale podle mně ony v reálu žádná nemají.

Je fajn, že pracuješ v téhle problematice, ale zažilas to někdy z pohledu dítěte?

A jen proto, aby teda ten dospělý nebyl zavrženým rodičem - což nechce - tak je schopen a ochoten dítěti připravit trauma - to taky o něčem vypovídá.