Mám dilema. Otec mi nabídl, abych nastoupila u nich v podniku. Nejedná se o naši rodinnou firmu, ale o pobočku jedné zahraniční, kde je otec šéfem. Otec mi práci nabídl s tím, že se uvolnila dvě místa a hledá někoho s mou kvalifikací.
Za chvíli mi začne poslední semestr na vysoké škole. Při pomyšlení na to, co bude po státnicích, se mi však dělá zle. Nemůžu si pomoct, ale bojím se budoucnosti.
A tím myslím absolutně nic společného. Skutečně mě nenapadá žádný zájem, který sdílíme, máme odlišné představy o tom, jak trávit volný i společný čas, o dovolené...
Budu se snažit být co nejvíce objektivní a upřímná. Ve svých 25 letech za sebou nemám ani jeden vážnější vztah a poměrně mě to trápí. Zjistila jsem, že jsem si zvykla na to být sama a že mi to ani nevadí - a nevím, jestli je to dobře (protože se zbytečně netrápím, že nikoho nemám) nebo špatně (protože to beru jako svou normu a čím déle budu sama, tím horší pro mě bude vyběhnout ze zajetých kolejí).