Příští rok bychom se s přítelem chtěli brát a předběžně přemýšlíme nad seznamem hostů, který se mi ale zdá opravdu dlouhý... Jak to vyřešit, koho pozvat, zvát lidi jen "ze slušnosti", jak oznámit, že nechci na svatbě malé děti, případně dělat svatbu "na dvakrát"? Moc díky za zkušenosti a názory.
Ano, vím, že takových deníčků je tady spoustu, tak prosím ty, které to nebaví číst, ať to tedy nečtou a ušetří mě kritických komentářů. Jde o to, že už jsem zoufalá z toho, kde se nachází náš vztah, připadá mi, že nám uplynula "záruční lhůta" a je to mezi námi na bodu mrazu. Je nám spolu sice dobře, rozumíme si, zasmějeme se, baví nás spolu trávit čas, máme se rádi, ale nějak se z toho všeho vytratila veškerá vášeň. A mě je smutno z toho, že bychom to měli utnout.
Jde spíš o to, se vypovídat a poptat se těch, co mají zkušenost s tím, že se staly mladou maminkou (záměrně, ne nechtěně). V poslední době se ve mě i přes můj poměrně nízký věk bouří mateřské pudy a já přemýšlím, jestli je to jen chvilková slabost, nebo už mě to jen tak nepustí :)
Holky, žádám ty z vás, které mají s tímto zkušenosti, které mají ve svém okolí někoho takového a třeba vědí, jak takovému člověku pomoci. Je to delší, abych to detailně popsala, tak komu se to nechce číst, ani nerozklikávejte.
Je mi 20 a připadám si u rodičů tak nějak "navíc", což neustále opakuje i táta. Navíc mám doma dusno a psychicky mě to vyčerpává. Přítel to má naopak, má super rodiče, jeho mamka je od přírody "opečovávající" člověk, takže mu nic nechybí a moc se od nich nehrne.
Jako někdo, kdo byl ve škole téměř odborník na slohy, neumím být moc stručná a tak se nejspíš dost rozepíšu - jako vždy :D Jen chci tak trochu poradit, možná nakopnout a slyšet i názor někoho, kdo se vyzná.
Sice jsem tu toto téma už zahlédla, ale pár let staré a přesvědčila jsem se, že když vložím dotaz tam, už se málokdo ozve, protože to není aktuální. A tak zakládám deníček, spíš abych se vypovídala, co mě trápí a taky si přečetla zkušenosti těch, kteří se k tomu budou chtít vyjádřit. Jak je patrné, týká se sexu a tak budu trochu otevřená.
Jsem s přítelem opravdu šťastná, miluju ho, ráda s ním trávím čas, ale přijde mi, že je na mě tak trochu závislý, což mě začíná malinko svazovat, nevím, jak mu to upřímně říct.
Včera mě tak vytočil přístup paní poradkyně ze spořitelny, že dokonce zvažuji, že na ni podám stížnost. Jaký je váš názor? Přijde vám její přístup to normální?
Po dvou letech s přítelem jsem potkala někoho dalšího a nevěděla, co dělat. Rozhodovat se mezi stávajícím a potencionálním je to nejhorší, co může člověka ve vztahu potkat. Nepřeju to nikomu.