Deprese

Když jsem sama, tak pořád jenom brečím. Studuji svůj vysněný obor, hrozně mě to baví, ale poslední dobou se nemůžu na učení vůbec soustředit a jsem pořád hrozně unavená. Celkově to není tak strašný jako před lety - to jsem nedokázala pomalu ani vyjít schody, ale vidím, že se to horší.. K doktoru jít nechci, kdyby se to dozvěděl manžel nebo rodiče, tlačili by na mě, ať nechám školy, protože mému bratrovi se při studiu stejné školy rozjela schizofrenie.
Bratr před rokem zemřel, měl schizofrenii 20 let, byli jsme si hodně blízcí. Dneska se mi o něm zdálo a zase se mi to všechno vrátilo. Byl to tak hodnej kluk a měl takovej podělanej život. Spravedlnost neexistuje...
Manžel se teď snaží, ale mám pocit, že už je nějak pozdě. Ale je mi s ním v podstatě dobře a nedokážu si představit, že bych byla bez něj, protože jsme spolu hodně dlouho - přes sedm let. Na druhou stranu musím pořád (opravdu pořád ) myslet na někoho jinýho, neměla bych, ale nedokážu to ovládnout. On má takovej hypnotizující pohled, že když se mi dívá do očí, nedokážu uhnout. Ještě ke všemu učí na škole, kde studuju (ale je jenom o 4 roky starší), takže i kdybych s ním šla nezávazně třeba na kafe, tak to nezávazné není.. Vím, že je blbost zahazovat manželství kvůli někomu, koho skoro neznám. Ale já už prostě tuhle situaci dlouho nemůžu ustát, cítím se čím dál tím hůř. Ať udělám cokoliv, bude to špatně. Když nebudu dělat nic jako doteď a budu doufat, že mě to nějak přejde a že naše manželství bude najednou zničehonic dokonalý, jak už ale doufám několik měsíců, skončím zase na antidepresivech, ať udělám cokoliv jinýho, někomu ublížím a můžu toho pak setsakramentsky litovat. Prostě není východiska.