Fobie z telefonování

Reaguji na Adka: Přesně tak! Jsi mě předběhla.

Dřív jsem nerada volala, nerada zvedala telefony - až práce to změnila, kde jsem se telefonováním živila a už mi to nedělá problémy A ani mi to nevadí, teď i sousedům kolikrát něco vyřizuji

Mám ten samý problém, mé okolí to přijalo a píší smsky Já sama se to nesnažím řešit a když mi někdo volá, zhluboka se rozdýchám, pak to vezmu, ale stejně se nemůžu dočkat, až ten hovor položím. Myslím, že to bude hodně i o cviku. Zkrátka, čím víc volat budeš, tím ti to bude připadat přirozenější. (Já v to, aspoň v mém případě věřím )

Existuje spoustu věcí, co mě dokonale popisuje, ale nic jako tohle! Jako kdybych to psala já.. Odjakživa se telefonování strašně bojím. Raději se vymlouvám, proč by mi dotyčný neměl volat než abych zvedla telefon, či si volala přes skype!

přesně, mám to taky tak..bojím se volání hlavně s cizíma lidma, takže ani neznámá čísla nezvedám...a když už volá někdo z přátel, někdy nechám mobil radši zvonit a dělám, že jsem ho neslyšela a nebo to vezmu po delší době...zvláštní je, že když už začnu s daným člověkem mluvit, najednou je všechno v pohodě a bavím se normálně...teda s cizíma mi to ještě moc nejde...ale nejhorší je ten okamžik zvednout ten telefon a nebo spíš někam zavolat sama

no tak skype je moje noční můra : D

Já ten problém neznám (ač tedy s neznámými lidmi také nerada telefonuju, ale to nebude nic výjimečnýho) - když popisuješ Skype, co zkusit telefonování s webkamerou? Ano, je to "nepraktický", nemůžeš u toho nic dalšího dělat, ale jakýsi mezistupeň by to mohl být, ne?

Jinak, milému cizinci bych to asi pověděla (tedy v případě, že víš, že to pochopí) a nevymlouvala se...

Má to psychický důvod. Buď jsi ještě nedospělá a nebo se té komunikace prostě bojíš tj. problém s lidmi tam určitě je i když naživo jsi úplně v pohodě Taky jsem to měla někdy kolem 15-16 let

Já mám taky strach někam volat, ale léčba šokem by mi nepomohla, protože právě práce v aktivním telemarketingu u mě vypěstovala tu nechuť volání. Dřív mi to nevadilo, ba naopak i bavilo. Kvůli té práci telefonní operátorky (kterou jsem ukončila po 16 měsících sama, už jsem nemohla dál) se teď bojím kamkoli zavolat, neberu cizí čísla, ani čísla kamarádů. Prostě u mě vypěstovala absolutní averzi a nenávist k telefonování

Jsem na tom podobně. Nerada někomu volám a nerada hovory přijímám. Ani brigáda v call centru mi nepomohla (jen jsem zjistila, že bych tam pracovat opravdu nemohla). Radši si vyřizuji věci osobně. Asi to bude tím, že mi nestačí jen hlas, ale potřebuji i neverbální komunikaci. A větší problém mám s tím někomu zavolat (jedinou výjimkou kde nemám problém je telefonování s mou rodinou). Ale jako fobii bych to přímo (u sebe) nenazývala, je to spíš strach, který pomalu překonávám praxí.

Taky mám strach z telefonování, ale jen v případě, že volám někomu úplně cizímu. Pokud volám pracovně, napíšu si na papír v pár poznámkách co mu chci říct. Od představení, po konkrétní žádost, až po rozloučení. První tři telefonáty bývám dost nervózní, občas se do toho zamotám, zakoktám, atd., pak už to jde dobře, jakmile si zvyknu na svůj hlas a soustředím se na to, že musím mluvit pomalu, nedrmolit a dýchat! Snažím se i u toho telefonování usmívat, jako kdybych mluvila s někým z očí do očí. Pokud nemáte rádi, když vás u toho další člověk poslouchá odejděte někam, kde nebudete rušeni. Říkejte si, že třeba i ten člověk na druhé straně taky nerad volá a kdyby on volal vám, neměl by důvod být nervózní.