Hospitalizace na psychiatrii

Ahoj, já osobně zkušenost nemám, ale kamarádka byla hospitalizovaná 6 týdnů a dle jejích slov byly první dny velmi krušné, ale vrátila se odpočatá, říkala, že měla čas o všem přemýšlet. Celkově jí to pomohlo se sama se sebou srovnat a uklidnit se. Rozhodně si nemyslím, že by na ni někdo hleděl jak na blázna, z toho bych obavu neměla.

Zdravím, osobně také zkušenost nemám, ale přítelův kolega v práci se před několika lety zhroutil (pravděpodobně syndrom vyhoření), dostal se do léčebny a vůbec se mu odtamtud nechtělo pryč Prý si tam odpočinul tak, jak nikdy na žádné dovolené. Pročistil si tam hlavu, žádné starosti. Jen se pak bál vrátit se zpět do normálního života.

Myslím, že by ti to mohlo pomoct, pokud by se ti tam někdo soustavně věnoval. Možná se cítíš osamělá a deprese to jen umocňuje. Pak by mohlo být dobré mít někoho, komu věříš, kdo tě poučí, co dělat a jak žít. Sama bych to nezatracovala. Zkusíš to a když to nepomůže, odjedeš třeba ba dovolenou za sluníčkem. Je jasné, že někdo si pak bude myslet, že jsi blázen, ale lidé, co budou vědět, žes tam šla dobrovolně - zkusit to - tě snad soudit nebudou, a pak zbytek světa.... ten se to nikdy ani nedozví. Je to tvoje soukromá věc a určitě by to šlo zařídit i tak, aby se o tom nedozvěděl nikdo. Každopádně pokud cítíš, že potřebuješ změnu a něco víc než dostáváš, zjisti si, která klinika je dobrá a zkus se tam jet podívat, nebo přihlásit.

Pro mě by to třeba bylo dobré, konečně by mi někdo říkal, co mám dělat a jí se nemusela o všem rozhodovat sama, poležela bych si a popovídala o svých trápeních a třeba se tam už naučila co dělat, když cítím, že na mě jde depka... ale nikdy jsem tam nebyla a asi mám představy zkreslené tím, co vidím v American series :-/

Kamarádka byla 5 měsíců, začala se u ní tehdy projevovat hodně silná deprese, docela i paranoia. Pořád nám tehdy psala smsky typu jak nás má ráda, ale už nemůže apod. Jí to moc pomohlo. Časem jsme ji mohli i navštěvovat. A ne, nepřipadala si jako ve vězení. Každopádně pak to trvalo ještě dalšího půl roku než byla zase "normální". Když se vrátila, tak to byla taková rozklepaná troska, člověk se na ni bál promluvit. Ale bez té hospitalizace by tu už nebyla.
Ještě bych tedy měla dodat, že byla v Hradci.

Známá byla hospitalizována měsíc a teda ona se o tom moc bavit nechce, já to z ní netahám, ale dokonce na ni nasadili i elektrošoky? Nevím jak to je... Ale upřímně - je od té doby jak vyměněná. Brala i antidepresiva a měla by i dál, to sice už nebere, ale fakt je z ní novej člověk. Víc komunikativní, otevřená, veselá, bezproblémová atd.. Bývala hodně uzavřená a problémy v rodině, které neuměla řešit.

Já mám zkušenost jen s Psychiatrickou léčebnou Kroměříž, kde jsem byla (a stále chodím několikrát ročně) navštěvovat vzdálenou příbuznou která je v této léčebně hospitalizovaná.
Pobyt v léčebně jí vyloženě svědčí (má tam dozor, který kontroluje jak bere léky) a mnoho přátel. Areál léčebny je velice vkusný.

Též bych to předem nezatracovala, i když tě moc dobře chápu. Příjemná léčebna je dle mé dr. v Jemnici, můžeš tam být případně i jako samoplátce a tak dlouho, jak budeš chtít. Neschopenku ti může napsat praktik a nikdo jiný kromě tvých nejbližších nemusí vědět, kde jsi a proč. A nebo si můžeš vzít na pár dnů dovolenou a vzít to jako odpočinek v místě, kde se o tebe postarají. 6 let je moc dlouhá doba, a pokud se i přes léčbu tvůj stav nelepší či horší, je někde něco špatně. Jaké léky bereš a jak dlouho? Nezkoušela jsi změnit psychiatra nebo navštěvovat klinického psychologa?

zkusila jsi regresní terapii? Možná ty stavy mají příčinu v minulosti. Člověk ani netuší jak moc nás to ovlivňuje. Myslím tím minulost nejen dětství, ale i minulé životy.

Byla jsem před 13 lety na 3 měsíce, bylo to hodně náročné, ale to proto, že jsem doma měla 2 letou holčičku a jela jsem tam v dost akutním stavu. V léčebně potkáš hodně lidí s různým duševním onemocněním (na jipce tam ležely holky po sebevraždě), mně osobně to moc dobře nedělalo - hlavně zpočátku, ale zvykla jsem si. Hodně dobře hodnotím psychoterapii a pomoc psychologa, můžeš se tam kdykoliv ze všeho vypovídat... Po těch třech měsících v léčebně jsem se ještě rok léčila ambulantně doma, ale nechtěla jsem brát pořád léky, tak jsem nastoupila do práce a to mi hodně pomohlo. Potom už jsem léky vůbec nebrala (samozřejmě po poradě s psychiatričkou). Nejvíce ze všeho mi ale pomohla víra - začala jsem chodit do kostela, poznala jsem úžasné lidi, změnila priority a na svět se teď dívám úplně jinak. Znám hodně duševně nemocných lidí, kterým víra pomohla na cestě k uzdravení. Ale to už je o něčem jiném... každý věří v něco jiného, jen říkám svou zkušenost

Reaguji na Kacka_S:

Reaguji na Nicadezuria:
Myslím si, že by ti léčba určitě pomohla. Existují i soukromé kliniky. Ale psychiatrické léčebny se bát nemusíš. Člověk si představí to nejhorší, ale tak to není.

Pokud by tě to zajímalo, opravdu si myslím, že by ti pomohla nějaká alternativa, protože když ti léky vůbec nepomáhají? Člověk se pak dostává do fáze, kdy neví zda si léči tu svou nemoc nebo to jsou vedlejší účinky léků- Já jsem na tom byla podobně jako ty a dostala jsem se z toho právě přes alternativní medícínu a další. Kdyby tě to zajímalo, napiš mi SZ. Hodně štěstí.

Ahoj moje babička tam byla skoro půl roku protože byla ve stresu,sama a ani nic nejedla.Byla tam maximalně spokojená odpočala si ,mohla si chodit po areálu kam chtěla a kdy chtěla (nebyla totiž v hlídaném areálu).To stejný i má mamka tam byla tak měsíc a taky spokojená i když jí tam furt někdo bral její jídlo z ledničky

Děkuju moc za vaše příspěvky a zkušenosti.. já totiž před dvouma rokama ležela asi 4 dny v nemocnici a myslela sem že se zblázním. Každej večer sem brečela, cejtila sem se tam hrozně sama, ikdyž za mnou každej den jezdily kamarádky i máma, ale jak jsem pak byla sama, bylo to příšerný. Proto se bojím že tot ak bude i tady, že se budu cejtit že nemůžu vyrazit za kamarádama a tak... Ale zase bych ocenila kdybych se konečně zbavila těhle hnusnejch stavů.

Uvědom si, že to děláš pro sebe. Kamarádi ti neutečou. Musíš na sobě trochu pracovat aby ses toho zbavila a uvidíš, že tě to začne bavit, když zaznamenáš nějaké výsledky.

Pokud máš takovéto stavy, tak bych spíše pobyt v léčebně nedoporučovala ...já jsem podobná povaha jako ty, z depresí jsem se léčila cca od 12 do 16 let...ve 13 letech jsem byla 3 týdny hospitalizovaná v dětské nemocnici a poté ihned mě převezli do léčebny v Bohnicích, kde jsem strávila celkem asi měsíc a půl (středně těžká deprese+podezření na mentální anorexii). No, abych pravdu řekla, tak ty tři týdny v nemocnici byly celkem OK, ale jakmile mě převezli do léčebny, tak jsem se prvních několik dní mohla zbláznit...stýskalo se mi kamarádech, hlavně po rodičích, byla jsem tam doopravdy zavřená jako ve vězení....ale je zase pravda, že jsem byla dítě, tak to u dospělých bývá možná jinak, ještě když tam půjdeš dobrovolně...vážně nevím, ale já už bych do léčebny nikdy nešla, od té doby, co jsem se vrátila a musela jsem třeba pár dní zůstat v nemocnici, tak jsem vždy už dopředu brečela, protože se mi vrací ty stavy úzkosti z léčebny. Přesně jako ty každý večer v nemocnici jsem probrečela, a vždy, když mi řekli, že ten den mě třeba ještě nepustí, tak jsem zase měla záchvaty a tak....prostě to ve mně nechalo obrovskou díru, nebo nevím jak to napsat....nikdy bych tam znovu nechtěla.