Jak se "odpoutat" od ostatních?

blbost! buď se najdou někteří,co budou závidět,že ti to sluší a tak něco nemilého prohodí..anebo se právě najdou ti,kteří to ocení

Zapoměla jsem říct, že ti pubertáci byli kluci

Nedávno jsem viděla "novou" Alenku v říši divů... Alenka v prvních minutách filmu prohlásí "kdo určuje, co je správné?" (v ten moment to byla reakce na výtku v oblékání, ale to je jedno). A to je základ.
Ubližujete někomu? Trápíte někoho? Pokud ano, zamyslete se nad svým chováním.
Ale pokud ne a děláte věci s "čistým svědomím a vědomím", pak se opravdu nemáte za co stydět. Znám spoustu nešťastníků, kteří za honbou "tak a tak se věci mám vypadat / dělat věci" kolem sebe ubližují, že to přece nemáte za potřebí. Člověk se má chovat přirozeně, pak bude spokojený a to pak bude vyřazovat kolem sebe. Zní to možná jako fráze a možná si každý potřebuje tu cestu k tomuto najít sám... Ale za mne to platí na 100%.

líp bych to nenapsala, normálně se v Tobě vidím

Reaguji na Storm:
Chápu myslíš to dobře ale nevím jestli si někdy byla v také situaci,že jsi postrádala sebevědomí a pak si ho musela sama vypěstovat...je to těžké. Já mám ráda výstřední obelečení, barvy atd. nenechám s nikým nic diktovat (teď už ne)...dokážu se cítit dobře a sebevědomě ale dokážu taky hodně rychle znejistět...např.:pohledy okolí ale záleží hodně v jakém rozpoložení se necházím. Někdy mě nerozhází nic a prostě jdu a jindy....nevím je to těžké...rozhodně se to nedá hodit za hlavu ze dne na den a neřešit co si myslí ostatní.

Reaguji na xtynka:
opravdu? vypadá to,že máme hodně společného....já už jsem na tom celkem dobře i když občas "spadnu" někam hodně dolu s hodnotou svého sebevědomí ale je to běh na dlouhou trať a taky se to netýká jen vzhledu ale i práce, školy, kamarádu, rodiny, pokud se člověku v tom všem daří a je spokojený... Jednu dobu tohle moje chování hraničilo až se sociální fobií + červenání při mluvení s cizími lidmi ale to už je naštěstí pryč

Reaguji na tarabell:
Taky to začalo u mě tím akné, ve třídě nás bylo pár holek a žádná tím netrpěla tak jak já, maximálně se jim občas udělal pupínek... Takže jsem snášela poznámky ,od holek i kluků, typu: Ježiši fuj, to nemůžeš používat aspoň make-up....V podstatě jsem jim to vracela poznámkama, že nesnáším zpatlaný barbíny...ale doma mě to pořád trápilo. Nebyla jsem třeba ani schopná jít nakoupit, protože jsem si myslela, že každej bude čumět jen na mě, jak takhle vůbec můžu vylézt ven. Přitom postavu jsem měla vždy pěknou, troufám si říct, že lepší si nemohu ani přát, ale ani to mé sebevědomí nezachránilo.Ke kožní jsem chodila asi tak 2 roky než se to začalo pomalinku zlepšovat. Pak jsem měla nastoupit na střední, jeli jsme na adapťák a byla jsem v šoku, že se se mnou vůbec někdo baví, že mě berou normálně jako rovnocennou bytost. Trvalo to dlouho, ale až na konci druháku jsem si připadala opravdu jako sebevědomá, hezká holka, co na sebe může být hrdá. Po akné už nemám téměř ani památky, pleť skoro bezproblémovou, změnila jsem styl oblékání... Vím, že mě třeba spousta lidí označí za namyšlenou, jen díky tomu jak jsem vypadal kdysi a jak vypadám teď, ale jak už jsi psala Ty, pořád jsem nezapomněla na to jak jsem vypadala a jak jsem se cítila kdysi. Proto nikoho dle vzhledu nesoudím, vždy se toho člověka snažím poznat. A jak píšeš i teď mě dokážou rozházet ty blbý poznámky ostatních, ale už ne tak jako dřív. Většinou o prázdninách jsem nejsebevědomější , protože nemusím poslouchat poznámky spolužaček a třeba i hezký usměv nějakého Chorvata nebo Itala, dokáže zahřát u srdíčka

Máš pravdu celkem stejný příběh...to je až neuvěřitelné. Nj základka to byla hrůza ale na střední jsem zapadla uplně v pohodě a nikdo neutrousil nikdy žádnou poznámku vůči mé pleti ani ničemu jinému. Tam jsem si začla pomalu věřit Je to až neuvěřitelné jak jsme si podobné co se týká života...

Já jsem si trpění kvůli svému vzhledu vytrpěla i na střední. Na základce jsem byla Ošklivka Bety. Bohužel nejen od spolužáků, ale i od učitelů. A to jsem nechodila nijak extra oblíkaná. Spíše jsem byla po této stránce, taková šedá myška.

Reaguji na Adrifinel:

To já jsem taky taková šedá myška... a to je mi už 20..

Reaguji na tarabell:
To máš určitě pravdu, taky jsem si tím byť krátce prošla. A to mně tedy naopak ta potřeba nevyčnívat a nejlépe se ztratit v davu zůstala. Nebo spíše to mám v takových etapách, v 21 letech jsem se vzpamatovala, cítila se dobře a ať se na mě klidně všichni koukají. Ale po těch 27. narozeninách se zase naopak uzavírám a když mě nikdo nikde neuvidí, tím lépe (ale teď je to z jiného důvodu, ne že bych se trápila). Takže taky tak úplně nevím, co je správné.
Ale už se nenechám lidmi rozhazovat, dříve mě trápilo co si asi ten nebo ten pomyslím, teď už je mi to úplně jedno, ať si myslí co chtějí, hlavně ať na mě nemluví a nic po mně nechtějí. Vždyť na tom vůbec nezáleží, takoví lidé nejsou důležití.

Reaguji na Storm:
Já pořád asi tápu...sice si říkám,že mě nevadí co si o mě ostatní myslí apod. ale nedej bože aby mi někdo něco řekl...nebo naznačil...prostě mě to rozhodí tak, že se tomu sama divím. Nestává se to často ale vždycky si říkám,že je vše ok, že jsem silná, seběvdomá a pak překvapím sama sebe svou rekací...že se stáhnu, nedokáži se slovně bránit atd. Vím,že takových lidí si nemám všímat natož je řešit....bohužel se sebou nejsem moc spokojená takže to asi pramení z toho. Budu na sobě muset ještě zapracovat