Nejsem moc důvěřivá a jsem celkem samotářka, ale nijak mi to nevadí. Byl to můj první vážný a dlouhÿ vztah, s výběrem přítele jsem byla opatrná, bála jsem se že mi ublíží. Myslela jsem si že je to ten pravý, nedovedla jsem si představit být s někým jiným a vlastně pořád nedovedu. Rozešli jsme se tak nějak podivně, důvod v podstatě žádný, takové ty řeči že nejde o to že by nechtěl být se mnou, ale že to teď nedává a kdesi cosi a že pauza. A že nejde o nikoho dalšího. Souhlasila jsem, že zůstaneme přátelé. Ze zaçátku jsme byli v kontaktu často, resp. Denně. Po třech měsících jsem to utnula.. pak jsme si popřáli k narozeninán, novému roku a tak a když jsem se ho nedávno ptala, jestli někoho třeba nepotkal, tak že o nic takového nestojí, že chce být sám. Bohužel ale vím, ne moc dlouho, že stýká s jednou slečnou a že to začalo už když jsme byli spolu. Proč mi ale prpboha teda lže, když nejsme už spolu? Ale to jen tak na úvod. Já s ním už být nechci, nikdy už by to nebylo takové a nemohla bych mu už věřit. Tak proč se teda od toho nedokážu odpoutat, proč mi pořád chybí ty naše konverzace, společné víkendy, plány...Bojím se být s někým dalším, tenhle rozchod mi sebral deset kilo a normální spánek, znova už to zažít nechci. A kdyby náhodou ano, jsou i další lásky srovnatelné s tou první velkou? Nebo už je to jen takové tlumenější, rezervovanější, opatrnější...? A hlavně co mám dělat, abych tohle nechala jít? Snad se někdo prokousá až na konec 



Poslat SZ
Galerie obrázků

myslím že to tak má hodně holek po rozhodu. Rozhodně to nebyl ten nejlepší chlap když tě opustil ( nebo ty jej) nestál za to a rozhodně bude lepší. 