130535 24. 2. 2015 12:42
Farmacii. Myslím, že je to srovnatelné. Bohužel tady i zdravotní sestra dělá práci sanitářky. A mám z té práce strach, protože mi i tady lidé v oboru říkali, jak to bylo těžké a museli na to čekat roky...Proto se bojím vlastně dopředu. Mám ráda věci alespoň trochu promyšlené s náhradním plánem a ne vše řešit až to přijde, protože pak je toho většinou na mne moc. Nevím, co je špatného na tom, dělat práci, která mne baví. A proč tě to tak rozčiluje. Byla jsem na mnoha brigádách a neštítila se žádné práce, ale i proto vím, jak je důležité dělat to, co mne alespoň trochu baví. Přece jen tam člověk tráví velkou část života. Řekla bych i často větší část než je pak doma s partnerem. Tak mi to přijde důležité a kariéristka rozhodně nejsem. Nepotřebuji dělat žádnou díru do světa a není to pro mne nejdůležitější věc na světě, ale důležitá pro celkovou spokojenost prostě je. Takže ano, brala bych ji na zlatém podnose
Já jsem nikde nepsala, že nechci být s dětmi doma. S dětmi ano, ale na mateřské. Zavrhla jsem prostě možnost nechat se živit se vším všudy, protože bych se sama cítila blbě zaplatit si třeba i něco pro sebe navíc. Třeba ty kondiční jízdy. A vím, že máme s partnerem naprosto odlišný pohled na peníze, takže by to nedělalo dobrotu a přineslo by to jen hádky.
Také jsem nevěděla, že podmínkou mateřství je řídit auto. Zvláštní, že mne vychovala mamka, co neřídí, přítele taky - a nezanechalo to následky krom toho, že se taky bojím řídit. Dokonce znám i rodinu, která prostě nemá auto z vlastního rozhodnutí. A žijí spokojeně. Ale je to prostě slučitelné víc s životem ve městě. Nepopírám, že umět řídit se hodí, proto jsem si ten řidičák taky dělala, na jízdách to šlo, ale nedokážu si do toho auta sednout sama. O kondičních jízdách uvažuji v budoucnu, ale nevím, jestli to tak zvrátí, když za celou autoškolu ten strach z toho nepominul. Dělala jsem ji docela nedávno. Velmi by mi v tom strachu pomohlo mít nějaké vlastní ojeté auto, za které mi nikdo nevynadá, když špatně zařadím nebo se k němu nezachovám prostě nějak nejlíp. Takže spíš takto uvažuji, že to je otázka do budoucna...
Já spíš asi chtěla řešit, jestli se případně dá zvyknout na to současné bydliště, kde si mi moc nelíbí a být tu opravdu spokojená, když vím, že jinde by byla tráva zelenější a život snazší. A nemít pak ten syndrom výčitek: Ale já jsem se kvůli tobě přestěhovala a opustila vše, co jsem měla ráda. Já ho momentálně nemám, jsem moc ráda, že jsme to takto posunuli, ale jelikož tím syndromem obětování trpí hodně lidí v mém okolí pak v takové té době těch krizí středního věku, nechci takto taky skončit (aby to nepřišlo třeba zákonitě s časem, kdy tu budu sama). Asi na tohle jsem spíš chtěla slyšet názor (případně i zkušenost) než řešit názor na ženy v domácnosti. A asi jsem se špatně vyjádřila.