Jak se vyrovnat s nesplněnými sny+ nedostatkem sebevědomí?

Reaguji na Maria:
Myslím, že o sobě každý někdy zapochybuje, ale Delbinka nepochybuje někdy, ale pořád. A to je problém. Vzhledem i k předchozímu tématu to evidentně trvá již delší dobu. Souhlasím s Imoen že je čas na návštěvu odborníka.

Reaguji na Maria:
nemám na to metr, ale kdo ve dvaceti šílí závistí, a zakládá témata jako to předchozí od delbinky, která si ve dvaceti přijde za zenitem, ten je zoufalec, ne běžná dvacetiletá pochybující holka.
a tohle není malá bolístka, to je úchylka jak hrom (a klidně se tu do mě pusťte, že nejsem taktní, nebo že jsem hrubá...kecy typu kočičko, měj se víc ráda, jsou na houby, jen pomáhají v sebelítosti)

samozřejmě, pokud se v delbince úplně vidíš, tak to chápu, že se mnou nebudeš nikdy souhlasit.

a ano, samozřejmě že jí z toho život pravděpodobně vyléčí i bez psychiatra, až ji vyhodí z práce, někdo jí "nakope zadek", přijde nějaká vážná nemoc nebo cokoli, tak to člověk pak řeší jiné věci, než že není dost krásný. ale to je bohužel dost krutá léčba a je lépe najít lék dřív a nějak jinak.

Holky, myslím že jste k Delbince zbytečně kruté... Souhlasím s Marií, ve dvaceti je normální o sobě pochybovat. A je pravda, že Delbinka je na začátek kariéry klasické modelky asi už stará... Ale jak jsem psala, klidně může být fotomodelka, pokud má všechny předpoklady (kromě výšky). Znám dost fotomodelek, co začaly klidně v 18 - 20. Asi už z nich nebudou druhé Kate Moss, ale hodně slušně je to živí na studiích. A znám pár holek, které na téhle úrovni zůstaly i po třicítce - jako přivýdělek. A jestli být modelkou je Delbinčin sen, tak je jasné, že je smutná, když se nedaří...

Kruté? Já bych spíš řekla realistické. Přečti si, co Delbinka napsala. "Od 17 jsem snila a vážně chtěla být modelkou.Míry a tvář by na to byli co jsem slýchala,ale bohužel ta výška ne.3 roky utekly jak voda a tak nějak jsem se nestihla ani pořádně snažit kvůli škole a teď už to ve 20 nemá cenu." Snila, ale nesnažila se pro to něco udělat. Mezitím se litovala a záviděla hezkým holkám. Myslím, že ji tady můžete donekonečna utěšovat, že může být fotomodelkou, ale ona zřejmě nemá vůli pro svůj sen něco udělat.

Naprosto souhlasím s imoen.
Je rozdíl "řešit vzhled" a "mít panický strach ze stárnutí, být v depresi z toho, že jsou kolem mladší a krásnější holky".
Každá z nás řeší vzhled, více či méně. Ale podle toho co píše Delbinka už jí její zahleděnost do "krásy a mládí" dělá opravdu problémy, má z toho deprese, má obavy o narušení vztahu s partnerem. A to už mi opravdu přijde jako problém, který musí řešit, ne jako něco, nad čím mávnu rukou, že to je dobrý, že je normální řešit vzhled. Ne, není to normální, takovýmto způsobem ne.
A Delbinka udělá sama pro sebe nejlépe, když si uvědomí, že mládí a krása je jen pozlátko, vůbec nic to v životě neznamená. Nezaručí to nikomu ani zdraví, ani lásku a ani štěstí nebo spokojenost. Jsou to jen nějaké "bonusy", a to ještě ne vždy.

Nepatřím mezi ty, které by měly v tomhle radit, ale vážně bys měla za psychologem zajít, budeš tak IN Můžu vědět kolik měříš? Jinak jestli tě to uklidní - jsem malá (160cm), tlustá(přes 100kg), chlupy mi rostou všude možně, nedokážu srozumitelně mluvit, sebevědomí mám hoodně nízko... říkáš, že míry a obličej na to máš, tak co bys ještě chtěla? Máš navíc přítele... o tom si já můžu nechat leda tak zdát Obličej mám navíc taky ošklivej, jedno oko mám o dost menší než druhý, vlasy hrůůza... Kdybys vypadala jako já, tak bych se tvým depresím nedivila, ale když říkáš to co říkáš, je to fakt na pováženou... Jinak žárlit na každou holku není dobrý (vlastní zkušenost) - klukům se to nelíbí....

Maria - asi každá holka tady řeší vzhled a každou potěší, když se krásně obleče a někam vyrazí. To ale neznamená, že smysl mého života je být krásným vešáčkem na krásné šaty. To, že se chci líbit, je přeci trochu jinde, ne? To je lidské a společné všem lidem.

A byť i mně docela vadí, jak se hned dnes okolo všeho dělá halo a lidi se posílají k psychologovi - téhle holce prostě neůžu doporučit nic jiného. Ona se strašně nemá ráda, nedělá nic jiného, než že si ničí život a užírá se. Tohle končívá i smrtí - kde myslíš, Marie, že se berou všechny ty anorektičky, bulimičky, alkoholičky atd?

Mě je Delbinky docela líto. Jiná témata jsem od ní nesledovala, takže nevím, jaké je pozadí toho všeho, ale mě k tomu napadá akorát to, že pokud byla hezká "princezna" už od malička, okolí ji v tom utvrzovalo, tak si na tom postavila vlastní osobnost, podle rovnice

Když budu krásná=budou mě mít ostatní rádi=budou se cítit "příjmutá"

Takže pro ni nebýt krásná znamená v podstatě odmítnutí ostatních a z toho má podvědomý strach drtivá většina lidí.

Já jsem zažívala pravý opak. Odmalička jsem byla silná, spolužáci ve školce i ve škole mi to dávali patřičně najevo a to dokonce i rodiče, prarodiče, příbuzní apod...Občas se stalo, že mi nadávali i nějaký puberťáci na ulici a byla jsem s matkou, která se mě ani nezastala, ještě se smála a vyprávěla to známým jako vtipnou historku. V tělocviku jsem byla dost pomalá a neobratná, což byl další důvod k posměchu.
Na konci ZŠ se mi podařilo zhubnout a začala jsem se o sebe starat, nosit značkové oblečení apod.
. Spousta mých kamarádek a spolužáků nechápe mé nízké sebevědomí a že se tak hrozně podceňuji nebo že příliš řeším vzhled. Když jdu někam bavit nemám problém někoho sbalit, cítím uznalé pohledy kluků.
Doma se mi pořád někdo snaží snižovat seběvědomí, otec mi dává najevo, že jsem nešikovná a blbá. Přitom nebyl o moc lepší. Úráží mě, že se oblékám jako cigánka nebo jako Ukrajinka. Před 4 měsíci jsem začala chodit do posilovny BBC a matka na mě dneska, že to vůbec na mě není vidět. Je pravda, že tam nechodím pravidelně, protože mám slabou vůli, ale takhle hnusná bejt nemusela.
Hodně mě štve, že mám tak slabou vůli a že u ničeho nevydržím.

Přesně tak, většina z nás může závidět, že má vůbec čas zabývat se něčím tak nepodstatným jako, jestli je krásná nebo nejkrásnější. Mě to teda připomíná královnu ze Sněhurky (zrcadlo, řekni mi, kdo je nejkrásnější), problém je, že prostě vždycky tu bude nějaká krásnější a mladší holka a takto se může užírat celý život, pokud s tím něco neudělá.

Naprosto souhlasím. Škaredá jistě nejsi, věkem získáš sebevědomí a až Ti bude 30, budeš na dvacítky kolem sebe hledět jako na děti, které tě nemůžou "ohrozit" .
Taky jsem za mlada byla dost nešťastná, že mám pouze 162 cm a zdálo se mi to od osudu strašně nefér - no a dnes bych už byla odepsaná, unavená a nedejbože i něco horšího, víme jak to v některých kruzích mezi modelkami chodí.
Snaž se svůj vztah k příteli udržet - a závist si nepřipouštět, nebo ji alespoň nedávat znát, jinak se mu zprotivíš a teprv potom bude problém. Pokud to sama nezvládáš, klidně i za nějaké odborné pomoci, nic zlého na tom nevidím ....
Nebo si pořiď psa, pokud Ti to možnosti dovolí, to je moje vyzkoušená univerzální rada na problémy souvisící s "jsem krásná, nejsem krásná" . Najednou Ti takové "starosti", vyplývající z nedostatku jiných věcí k přemýšlení úplně vyšumí z hlavy a deprese na společných procházkách opadnou taky.

Rozhodně tě neodsuzuju, ale tu větu ti jakože napíšu. Protože odborník - psychoterapeut(ka) je tu právě od toho, aby takové a podobné problémy řešil. Pokec v internetové diskuzi tě sice možná potěší, ale problém neodstraní (teda pokud je to skutečný problém a ne jenom rozmar).

Delbinko, napiš nám k tomu něco... Podnikáš nějaké kroky?