Jak se zbavit strachu z výšek?

Jak dlouho jsi to postupný zvykání si provozovala?
Strachu z výšek se lze téměř vždy zbavit, jen to chce čas, za 14 dní žádnej velkej progres nečekej.

Terapie, alespoň co vím, se dělají pouze vystavováním se těmhle situacím pod dozorem, třeba právě s tím instruktorem na stěně, obzvlášť těžkým případům údajně dávají i léky (antidepresiva), ale to je imo největší debilita a jedna z rakovin dnešního lékařstí, protože ty nic neřeší, jen celkově utlumí.

Já si myslím, že zbavování se strachu z výšek právě tím, že je budeš postupně zdolávat může trvat i rok. Já mám také jednu fobii a počítám, že to může trvat klidně takhle dlouho.

Zkouším to už pár let, co o svém problému vím. Proto už chci zkusit i jiné osvědčené metody, začínám být bezradná.

Pravidelně? Nebo jen tu a tam někam vlezeš?

Reaguji na Holy-bat:
No tak nelezu na rozhledny každý den, ale třeba je pro mě psychický problém vylézt u babičky na balkon v 8. patře a to ji navštěvuji každý den. Příští rok mě čekají zkoušky z lezecké stěny a seskoky z letadla. Musím s tím něco udělat.

S nejvyšší pravděpodobností nebudeš mít stejný problém jako já, ale kdyby náhodou... vždycky jsem si myslela, že mám strach z výšek, ale přišla jsem na to, že mám konkrétně strach z pádu z výšek (bojím se i na židli bála jsem se dřív i ve výtahu nebo v letadle). V dětství jsem měla mnohokrát "píchané uši", a ačkoliv podle testů slyším dobře, z vlastní zkušenosti to žádná dokonalost není, když se perfektně nesoustředím a prostředí není ideální, neslyším nejlíp, často mi zaléhá v uších a mám hlavně problémy s rovnováhou (například jízda na bruslích se sluchátky v uších je pro mě nemyslitelná). Ve vyšších výškách se mi začne motat hlava a rozostřovat vidění, podle mě je to díky té nedokonalé rovnováze (a možná taky díky věčně zablokované krční páteři). Musím mít 100% jistotu, že nespadnu, a musím o tom vnitřně přesvědčit i sama sebe, pak se strach zmírní (teď na koleji bydlím v 10. patře a nemám problém - budova má široké základy a nemám balkón; jinak mám na balkóně divný pocit i ve druhém patře ). Mně osobně ale stačí znát statistická data pravděpodobnosti pádu (budovy, balkónu, výtahu, čehokoliv), na stěně musím být perfektně jištěná člověkem, kterému věřím, a hlavně si musím uvědomovat to, že skutečně nespadnu (anebo kdybych padala, tak se mi nic nestane - viz jištění na stěně nebo např. lana a brzdy ve výtahu). Na věž ale stále vylezu, jen když nefouká, a jen když má železnou konstrukci Takže za mě - funguje jedině ujistit se, že nespadnu, a tudíž mě pád nezabije nebo nezraní. Pak si na danou výšku rychle zvyknu a motání hlavy je snesitelné, případně po čase téměř vymizí. Ten neurčitý strach je tam pořád (i při pozorování obrázků/videí zabíraných z výšky), ale není nepřekonatelný.

To by mě zajímalo, mě vadí i stát na židli, při letních výletech si všichni užívají na rozhledně výhled a já to mám jako nejadrenalinovější zážitek, nejhorší jsou rozhledny, kde je podlahou vidět až dolů. Je jen jedno místo, kde mi nevadí, že sedím cca 160 cm nad zemí a to je koňský hřbet, i když ze začátku i tam mi dělalo problém sesednout, protože to je tááák strašně vysoko.

Reaguji na GOTIATH:
Možná je to právě ono, pícháné uši jsem měla také často a mám problémy s rovnováhou. Například mi lékař nedoporučuje dělat kotrmelce, jelikož se mi pak i několik dní točí hlava z nerovnováhy, prý s tim souvicí i kinetóza. Ale tak nějak to beru, že to patří pod pojem strach z výšek Já ale bohužel neumím sama sebe přesvědčit, že nespadnu.

Já mám taky příšerný strach z výšek. Letadlo mi například vůbec nevadí, jak tu někdo píše! Ale dokonce mi vadí i mosty, který jsou jen pár metrů nad zemí! Jdu po mostě a v půlce se mi začne motat hlava, zvedat žaludek a chtít zvracet, chytnu se zábradlí a dál už nechci jít, ale občas se snažím přejít moc rychle most a soustředit se, ale je mi u toho špatně. Když jsem byla malá měli jsme most, kterým jsme se dostávali do metra a já si pamatuji, že jsem přes něj nikdy nemohla přejít, a že to bylo opravdu hrozný stádium, takže se mi zdá, že už se lepším Podle mě pomůže jen vylézt do nějaké výšky a chodit tam pravidelně.

Taky s tímhle bojuju, neříkám, že zcela úspěšně...
Největší problém mi dělají schody, které mají díry, nebo průhledy dolů (silné sklo mi nevadí tolik, co kovové díry). Ze začátku jsem měla problém vylézt pár takových schodů - teď zvládám i jedno patro. Rozhledny mi problémem nejsou, jakmile je tam pořádné zábradlí a já mám pocit, pevných nohou jsem v pohodě. Věže mi problém nedělají nahoru, ale dolů. Když už vylezu na střechu, tak se mi tam líbí. Balkony mi problém nedělají, letadla si užívám. Ale na horolezeckou stěnu by mě nikdo nedostal, i na procházkách, kde mám maličko (třeba i 1m) lézt do výšky je problém. Stahujou se mi svaly, bolí mě hlava, břicho, nejsem schopná přemýšlet.
Snažím se to prostě ale zdolávat tím, že se strachu postavím do cesty. Vidím žebřík, tak se snažím ho zdolat. Začínala jsem na 3 příčkách, teď dávám i 6 - zasekla jsem se na 7 a následným dolezením na půdu . Prostě postupně.
Myslím, že ale stres, že za rok musíš to a to ti rozhodně nepřidá - tohle by se mělo asi zvládat, když je člověk v pohodě a ne, když si říká, že musí, aby... a navíc pokud z toho pro tebe plyne něco profesního. Může tě to navnadit, ale taky ti pěkně podkopnout nohy.