Jak si užívat léta

Ty s přítelem bydlíš? Přece ti nemůže zakazovat někam chodit.

Bydlím no. Tak je asi normální, že by se mu nelíbilo, kdybych pořád někde trajdala a on seděl doma. Ale já nikam moc netrajdám....bydlím u něj na městečku, takže to je pro mě trochu cizí prostředí, nerad tu chodím nakupovat, vůbec ven....hned jsem nervózní a potím se. Ale budu teď muset vyjít, už nám došel chleba

Právě odpovědět na ty otázky co si kladeš musíš sama. Nikdo jiný ti na ně neodpoví. Psycholog tě může právě nasměrovat tak abys ty odpovědi v sobě sama našla, proto si s tebou povídá.
Antidepresiva ti utlumí tu přecitlivělost, ale otázky ti také nezodpoví. A kdybys věděla co chceš tak ani ty AD nebudeš potřebovat!!

Už nemůžu ani spát, probudím se a myslím na to, říkám si, co budu zas celý den dělat, zda ten co mi leží po boku je ten pravý, jak mu případně naznačit že ne. Je mi špatně od žaludku. Letní depresi jsem teda ještě neměla.

Reaguji na tivoli: Tak teď jsi to přesně řekla. Já osobně vím, že když se hodně zamyslím, tak přesně vím, co mě trápí. Zkus to, lehni si a řekni si, co mě vlastně nejvíc štve? Proč jsem nešťastná a uvidíš, že to z tebe vyklouzne raz dva. Ty to moc dobře víš, jen si to říct nahlas a změnit to. Odstěhovat se z města, kde to nemáš ráda, opustit přítele, který tě dusí a jít si po svým. Já také strašně dlouho nevěděla co vlastně chci a odmítala jsem se řídit tím, co po mně chce společnost. Ale nejdůležitější je, přestat si lhát. Na dně duše najdeš odpověď. Držím palce.

A co nějaká práce, brigáda? Když budeš něco dělat, zaženeš myšlenky. Zpravidla právě tyhle chmury přicházejí, když se člověk prostě nudí a má čas "přemýšlet o nesmrtelnosti brouka".

To je právě problém, protože tohle dokáže jen dobrý psycholog a těch je v naší zemi zoufale málo. Na VŠ nás učila jedna naše mladá přední psycholožka a ta říkala, že by k žádnému ze svých kolegů jako k psychologovi nikdy nešla. Podle toho taky vypadají ta sezení. Klient tam si tam chodí popovídat jak dlouho, ale stejně to nikam nevede. Možná je to u slečny podobné.

Tak teda mě spíš připadá, že nevíš jak si užívat nic, ne pouze léto. Ted to nemyslím nijak spatně..ale když přemýšlíš o rozchodu, tak to znamená, že asi nebudeš moc spokojená s tím momentálním způsobem zivota a když není člověk spokojený, tak si nemůže užívat. Já mám taky 2 měsíce volno..sice mám brigádu ale volné chvilky se snažím využívat na věci, na které přes rok nebyl čas..pořádně jsem se opřela do svého hubnutí, věnuju se víc svemu pejskovi, sportu, chystám se i připravovat nějak lehce do školy.. Trávím víc času s přítelem, vařím a peču zdravé věci(strašně me to baví) koukám na všechny možné seriály,jezdíme na výlety atd. Takže se zamysli, určitě máš nějakého koníčka, kterému ses nekdy venovala, tak začni znova,sportuj,kresli,zpívej,tanci, nebo cokoliv co tě baví.Jestli přemýšlíš nad rozchodem, tak se zamysli proč a máš dva měsice na to abys na tom vztahu zapracovala jestli chceš, pokud na něm ale pracovat nechceš, a ani nikdy chtít nebudeš, tak se radši rozejděte a zařid si dovolenou sama. Některé ženy se bojí ale je to krása, jet sama třeba někam do lázní na pár dnu,užívat si masáže, kosmetiku, bazén.Musíš si prostě vybrat něco cocbys chtěla udělat,zažít a prostě se na to zaměřit a hned máš co delat

Reaguji na Lew: já se to právě nahlas říct bojím, přítel si myslí, že je vše v pořádku, ale bojím se těch výčitek, těch slz a vět co by padly...nevím, ani jak začít. Na druhou stranu si v nitru říkám, že je nám spolu dobře, teď máme trochu předělávat byt, malovat, společné aktivity nás zbližují. Pak si zas říkám že by mi bylo samotné líp. Ale jak dlouho? Vím, že kdybych byla sama, tak y to zas taková idylka nebyla, dřív jsem taky mívala tyhle pocity marnosti. Ano, je problém že v ničem nevidím moc smysl, nic moc mě nebaví a jak už tu někdo řekl, asi si neumím užívat.

Co třeba nějaké kurzy, na které bys teď měla čas? A na výlety může člověk vyrazit i sám, nakonec je to někdy lepší
A jestli je tvůj přítel takový, že by ti vyčítal, že si užíváš SVÉHO volna, když on musí být v práci, tak je to sobec. V takovém případě bych se na tvém místě jeho pocity ani nezabývala.

Z takovýchhle myšlenek tě může vytrhnout jen změna ! Sama musíš chtít , rozhodnout se a udělat to!
Odjeď třeba na víkend někam sama nebo jen s kamarádkou, ujasni si v hlavě co vlastně od života chceš - žádný Já vlastně nevim - nějakej cíl určitě máš (kariéra, zvíře, dům, děti, auto...) a když si tohle stanovíš, udělej první krok k tomu aby se ti to splnilo - ( změna zaměstnání - poslat životopis jinam atd.)
Někdy je těžké se z takové etargie vymanit ale jestli si to ani přítelovi neřekla, že ti není psychicky fajn tak to taky svědčí o vašem nezdravém vztahu - třeba kdybys mu to řekla a povídali si o tom, podpoří tě , poradí ti, ukáže ti jinej směr.....a jestli máš pochyby o tom že by ti samotné bylo líp, řekni mu, že to chceš na pár dní zkusit, jestli není sobec pochopí to a umožní ti to ...
Mě osobně když chytne takováhle nálada pocit, že všechno za nic nestojí - zdravě se naštvu! řeknu si že přece nejsem takový máslo abych se zbytečně utápěla v něčem co vlastně ani nevim co je, že život je krátkej na to abych marnila čas přemejšlením nad ničim...Jestli se bojíš změny tak se musíš odhodlat..co se přinejhoršim může stát? jen to že si řekneš, tak tady cesta nevede a zkusíš to jinak..

Jestli v tom vztahu chceš zůstat, tak by bylo dobrý říct příteli, co ti vadí. Když si myslí, že je všechno v pořádku, tak asi těžko bude něco měnit. O rozchodu pak uvažuj, až když se ani potom nezačne snažit, protože snažit se musí oba.

Já jsem tak zmatená. Teď malujeme a předěláváme ložnici, vyndávám ze skříně svý věci a říkám si, jaký by to bylo je tam už nedát a rovnou je zanést do auta a odstěhovat se..za celé 4 roky jsme nijak detailně náš vztah neprobírali a tak mi přijde zvláštní, kdybych teď na něj vybalila svý pocity. Jako je nám spolu dobře ale říkám si, jestli by mi někdy nebylo dobře i samé anebo s nějakým jiným chlapem. Když už jsme si někdy vyměňovali názory, tak jsem měla pocit, že za vše můžu já a okamžitě začínám brečet...Bojím se, že by ty hovory a debaty byly bolestivé a o ničem. Protože já ani konkrétní věci na projednávání nemám. Co mu mám říct? že jsem zmatená, že nevím, co chci? On je starší, bude na mě koukat, jak na pubertˇačku...

Tak to je těžký, když ani nevíš, co chceš a nemůžeš definovat konkrétní věci. Možná je to jenom přechozenej vztah a nuda dělá svoje.

No, tak já tu celý den čekám jak trubka, až přijde nahoru a začnem malovat, ráno jsem se už nervózně vzbudila, abych nezaspala. A on mi dnes řekl, že to teď děla nebude, že toho je na něj moc, že má hodně povinností. Já tu chodím od ničeho k ničemu, už roku tu bydlíme tak provizorně, tak jsem myslela ,že se to už konečně udělá. Tak jsem mu to v klidu řekla a on začal zvyšovat hlas, zakřičel, dopr...., nervy mám jen jedny. A já ustrnula. Jsem samozřejmě začala brečet a odešla. On teď odjel se někam vykoupat. Tak jsem si otevřela víno a přemýšlím co teď.

Tak to je divné. Nemá čas, aby maloval, ale má čas se jet koupat? a nechá tě doma brečet. To váš vztah asi nebude úplně v pohodě. Mohl by třeba zaplatit malíře, když na to nemá čas.