Jak zabránit pláči

No tak já se přidávám...Akorát že i když se mi podaří to vydýchat, stejně je na mě ta "nalomenost" poznat a nezmůžu se na slovo...Asi to chce prostě trénovat pořád dokola a taky doufat, že se to bude zlepšovat tím, jak budeme "stárnout"

taky se přidávám, horší je že už se mi to stalo 3x v práci....je teda pravda že za 5 let, já se radši s nikým nehádám. Jenže pak se stane něco já si přijdu že to je děsně nespravedlivý a začnu bulet. Pak už nedokážu nic říct a prostě trapas. Vydýchání ani koukání z okna nepomáhá, já pak nějak zavrtím hlavou a toho druhýho to vytočí o to víc a jede se znova...

Tak já byla úplně stejná, někdo na mě křičel - pláč, někdo mi něco vytknul - pláč, nepovedl se mi potáhnout dort - pláč, je mi taky dvacet, ale už je tohle naštěstí zamnou. Když se mi něco nepovede, zhluboka se nadechnu (nebo něčim praštim ) a zkoumám jak to opravit,když to nejde, tak toudělám znova,hlavněsi furt říkám, že to neni podstatné a že kdybych brečela kvůli takový kravině co bych pak dělala, kdyby se někomu blízkýmu něco stalo nedejbože, tak si říkám o nic nejde, půjde to jindy a tak... no a při hádce jsem ted ta co je na koni a má na vrch vždycky já. Bud ty lidi vytočim úplně do nepříčetnosti, tim že se jim směju do tváře, nebo dělám takový přehnaný obličeje, jako že je hrozně chápu a do toho věty typu: "No to je strašný, já jsem ale hrozná vid, no co s tim budeš dělat" je to hnusný, já vím, ale už mě nebavilo se krčet v slzách a kapesníkem u nosu

No, je mi přes 20 a taky to tak mám. Asi ne tolik co ty, ale jakmile mám pocit, že jsem zklamala, tak brečím. Když mi někdo něco vytkne, tak mi je do pláče - už jsem se naučila trochu ovládat (myslím na něco jinýho - pěknýho, třeba že večer jdu na večeři a bude to fajn a to už mi daná věc bude ukradená). Při hádkách to tak teda nemám, to mě druhá strana tak vytočí, že mám navrch. Občas, když si maluju v hlavě hororvé scénáře (že rodiče budou mít autonehodu a podobný), tak mi je taky do pláče.
Otravuje mě to, nelíbí se mi to, ale asi s tím víc neudělám.
PS: taky mi je do pláče, když mě někdo neposlouchá - a to je taky problém

A taky mi pomáhá se zhluboka nadechnout, v hlavě si říct "aaach jo" a začít si myslet, že ten člověk nebo věc, co mě dovedl do takovýho stavu je děsnej k*etén.

jj, hormony dělají své. Když jsem brala antikoncepci, byla jsem plačtivější než předtím...
Teď už mi něco hrozí jen před menzes, jinak se krotím. Jak píšeš "pípák", tak to z minulosti dobře znám.
Podle mne se to věkem výrazně lepší. Člověk toho víc zažije, otrká se a pak už ví, na čem opravdu záleží a na čem ne. I když určitou citlivost si může ponechat, to není na škodu, to je lidské a hlavně ženské.

Já brečela nedávno po nesmyslné hádce s přítelem (začalo to nevinně, ale jak překroutil fakta a vlastně svoji chybu hodil na mne, viděla jsem rudě!) - ne během hádky, ale až později když jsme spolu x hodin nemluvili...a mne to bylo líto. Šla jsem si zacvičit, abych to ze sebe dostala a při cvičení jsem chvilku bulela jak želva.

Bránit pláči v soukromí nemá cenu, ale když to přichází na veřejnosti či jen před druhým člověkem, výborné je opravdu dýchání a i třeba dívání se do světla, do stropu...

Reaguji na Ziralka: Reaguji na Kaja555: no nevim. Ja mám podle kravních testů nadbytek mužských hormonů a antikoncepci neberu, ale brečím furt budu muset zkusit to dýchání a třeba ze mě za pár let bude i hádací profík

Jéé, to je super vědět, že v tom nejsem sama. Podle mě je to prostě moje přirozená reakce na nával emocí a pláčem to jednoduše ventiluju ven. Ale v některých situacích, mě to dost štve, že se nedokážu udržet a hned špuním. Zkoušela jsem si představit, že se od té dané situace "odosobním" když na mě někdo řve tak vlastně neřve na mě, ale na někoho jiného, tudíž nemám důvod brečet. Je to jako role na jevišti, netýká se nás přímo... někdy mi to zabírá

Skoro 23 let jsem si myslela že jsem jediná na světě kdo má tento problém. Díky Bohu nejsem! Já brečím i když se mnou někdo řeší něco nepříjemného, nejen při hádkách. Zkoušela jsem zhluboka dýchat, nedívat se dotyčnému do očí, dát si panáka...nefunguje nic nejhorší je to v práci, jednou jsem se takhle složila před šéfem, který mi něco vytýkal, navíc docela přátelským tónem - myslím, že mi to potom hodně zkazilo reputaci. Jako jedinou cestu vidím psychologa...

Já se při takových těch běžných situacích a hádkách, kdy mám pevnou půdu pod nohama držím v pohodě.. Ae jakmile mi přijde něco líto a někdo se ke mně zachová fakt hnusně, tak to fakt nedávám. Například loni na brigádě, měla jsem za úkol posazovat lidi do různých místností jedný velký restaurace, snažila jsem se jim co nejvíc vyhovět, jestli chtějí sedět venku nebo vevnitř, kuřáci nebo nekuřáci atp, do toho jsem tam musela hlídat místa pro rezervačky, kterých bylo okolo 100. Prostě jsem tam lítala jak ***** a snažila se i vyhovět všem číšníkům, načež za mnou přišel jeden a začal na mě řvát, že jemu jsem tam posadila ty nejnemožnější lidi, že to určitě dělám schválně a že se těší, až už tam nebudu... to jsem to fakt nedala, totálně jsem se rozbrečela a tím, že mě ostatní číšníci utěšovali, že je to ***** a ať ho neposlouchám, že takhle nadává pořád, tím to bylo ještě horší. Taky bych chtěla umět ho poslat do háje a nic si z toho nedělat. Jenže jsou situace, kdy to fakt jinak nejde. :/ A taky bych se toho chtěla zbavit... potom si říkám, že přece o nic nešlo, jenže v ten moment to jinak nejde. :/

Ještě by mohlo pomoct zvednout si sebevědomí dodá vám to jistotu.

Mně pomohlo vysadit HA

Reaguji na GrilledChicken: JJ tak takhle to mám přesně! Třeba při hádce s kámoškou nebo s někým kdo mi je ukradený se mi brečet nechce vubec. Prostě se pohádám a pohoda. Ale když někdo koho mám ráda je na mě zlej a řve na mě tak to nedávám. Nebo ani ho ráda mi nemusím ale prostě neoprrávněně třeba v práci nebo ve škole, tak hned brečím :-/ Zkusím to dychání ale nevim nevim jestli to k něčumu bude..

Tak to zas si nemyslím. Obecně nejsem zastáncé psychologů a psychiatrů a toto mi přijde spíš jako věc se kterou ti psycholog stejnak moc nepomůže..

Tohle se tady opakuje
Kde se to pohybujete?Na mě nikdy nikdo nikde neřval.
Ten kdo se rozeřve jsem já no teda neřvu,spíš zvýším hlas když něco protějšek nechápe.

Reaguji na Malli: Já si zas myslím, že to v nás může vyvolávat podvědomí, nějaká špatná zkušenost nebo vzpomínka. Podle mě není moc normální se složit pokaždý když ti někdo řekne, že ten svetr ti nesluší