Pár měsíců jsem s přítelem. Byli jsme neuvěřitelně zamilovaní, myslím, že to jeden z nás ještě nikdy tolik intenzivně necítil. Začalo zkouškové a všechno se změnilo. Přítel studuje náročnou školu, nemá na mě tudíž vůbec čas. Já byla připravena to tolerovat, ale možná mi to nešlo tolik, jak jsem si představovala. Zpětně si uvědomuji, že jsem pořád vyzvídala, kdy se uvidíme a tak, až jsem ho asi otrávila, protože začal mít pocit, že jsem na něm závislá a že ho svazuji. To mě hrozně mrzí. Tenhle týden mi řekl, že ho to teď nebaví, neví, jestli se k sobě hodíme a vlastně celkově neví, co teď chce. Pořádně jsme se neviděli takových čtrnáct dní. Mě to nyní také nebaví, když se nevídáme, nemáme na čem stavět, o čem se bavit. Poté, co mi tohle řekl, jsem se rozhodla, že bude možná nejlepší se na nějaký den odmlčet. Druhý den mi psal a já mu neodepsala, vydržela jsem se neozývat tři dny, chtěla jsem, aby měl prostor k tomu vydechnout a zamyslet se nad tím, co chce a chtěla jsem sobě i jemu dokázat, že dokážu fungovat bez něj. Potřebovala bych se pro něj stát znovu výzvou a vzbudit v něm nový zájem. Nevím, jestli jsem zvolila správnou taktiku. Dnes jsem se mu ozvala (skoro po třech dnech), odpověděl hned, ale pak se zase odmlčel, myslím, že se učí. Moc mě trápí, že z něj nic necítím, neprojevuje snahy, abychom se viděli (a já jsem přesvědčená, že to je to jediné, co nás může zachránit). Snažím se nic neřešit, dát mu prostor, být v pohodě. Nechci se mu pořád nabízet a vymýšlet program, ale mám strach, že on sám s ničím nepřijde. Miluju ho, nechci ho ztratit. Jsem si jistá, že mě má rád. Ještě dodám, že on nenávidí řešit vztahové věci. Co tedy dělat?



Poslat SZ
