Ahoj holky, nevím, jestli čekám přímo radu, možná jen trochu povzbuzení, že nejsem úplně ztracená a třeba mi pomůže už jen to vypsání jako takové.
Je mi 23 a mám několika měsíční dceru. Přijde mi, že jsem od doby po porodu zapšklá - lepší výraz mě nenapadá. Celý život se mi samozřejmě obrátil vzhůru nohama, v něčem v dobrém, v něčem naopak špatně - a přijde mi, že jsem se tím špatným nechala semlít.
Nejdřív kolotoč kolem novorozence, kojení, přebalování, zvykání si na všechno. Pak vystřízlivění a pomalé zaměřování se sama na sebe - kila navíc, strie, vykojená prsa, špatná pleť, připoutanost doma, nemožnost se někam dostat, jít mezi lidi. Od omlazení přeskočení na emimino a tvrdnutí u diskuzí o miminech, výbavičkách, mléce, výlevů nespokojených žen o jejich neschopných chlapech atd. - hrůza
Když jsem se pak poprvé dostala s kamarádkou na kafe, připadala jsem si jako mimozemšťan, jak jsem byla dlouho odříznutá, přišlo mi, že už ani neumím pořádně komunikovat.
Jak čas plyne, všechno se srovnává, mám hlídání, chodím normálně ven, dělám školu, chodím do fitka a na kurzy angličtiny. Kila dostávám dolů - z 66 kg co mi zbylo z těhotenství jsem na 59 a nekončím, pleť mám v pohodě, se striema se smiřuju a doufám ve vyblednutí, s prsama se teď v lednu chystám na modelaci a zvětšení. Jenže mi přijde, jakoby to nestačilo, že jsem se ještě nedokázala psychicky vylízat z toho, jak mizerně jsem se cítila ten první půl rok po porodu. K tomu, že sem píšu, mne dokopalo to, že jsem prohlížela fotky rok-dva staré, kde jsem byla samý úsměv a připomnělo mi to, jak v pohodě jsem bývala, brala věci s nadhledem, měla normální sebevědomí, neřešila jsem prkotiny.
Teď se na sebe dívám kriticky, připadám si upjatě, ustaraně...Žárlím na partnera i když bezdůvodně a strašně mě to štve, protože vím, že to jde všechno jen z mé hlavy. A to doslova, nemám žádné opravdové problémy ani starosti, všechno je to jen o té psychice.
Chci asi jen útěchu, že bude líp a třeba tip, jak zase získat zpět nadhled a být v pohodě